Fotograf Magazine

Eva & Adele

umělkyně / umělci budoucnosti

Jen málo žijících umělců se může měřit s mezinárodním úspěchem, jakého dosáhla dvojice Eva&Adele, již po deset let tvořící jedinou hermafrodit-ní postavu. Jejich veřejná vystoupení na sebe strhla pozornost na všech významných mezinárodních přehlídkách současného umění — na Biennale v Benátkách i v Lyonu, na zahájení výstav Documenta a Manifestu, nemluvě již o prakticky každém významném veletrhu současného umění. Přítomnost Evy&Adele je dnes jakýmsi lakmusovým papírkem – „přijdou či nepřijdou?“ Teprve jejich účast na té či oné soukromé výstavě jí dodá pří­dech skutečné události. Je pozoruhodné, že má dvojice takový vliv, přestože jakoukoli institucionální či komerční podporu vždy odmítala.

Eva&Adele jsou „nejmarginálnějšími“ z uměleckých subjektů, které poznamenaly tvář současného umění v devadesátých letech minulého století. A přitom ve Spojených Státech a v Japonsku dnes velká vernisáž není skutečnou událostí, pokud její součástí není vystoupení tohoto podivného pá­ru – zdánlivě identických postav, vystavujících na odiv hermafroditní atributy a oblečených v syntetických šatech kýčových barev, které podtrhují ne­jednoznačnost a vykonstruovanost image doprovázející jejich projev. Přesto bychom těžko hledali umělce lhostejnější ke společenské stránce uměleckého života, než jsou Eva&Adele. Neúčastní se té či oné akce kvůli prestiži či pro zábavu — přicházejí bez pozvání, „pracovně“. Každá po­drobnost vystoupení, od příjezdu až po držení těla a gest, je pečlivě choreograficky naplánována. Nikdy je neuvidíte bezcílně bloudit galerií — jakmi­le jejich výstup skončí, bez meškání výstavu opouštějí. Jejich účast je vždy performancí, a to i když se zdrží osm hodin i déle — po celou tu dobu jsou vždy v akci, vždy ve střehu.

V jistém smyslu by se dalo říci, že současné umělecké dění probíhá inverzně. Pokud se Eva&Adele někde neobjeví, každý odchází s dojmem, že dotyčná výstava či akce přeci jen není prvotřídního významu. Toto platí ještě více pro trhy současného umění a prodejní výstavy. Stačí, když se roz­nese, že „ani Eva&Adele nedorazily“, aby se okamžitě začalo mluvit o upadající kvalitě celé akce. A přitom jde o dvě samostatné, nezávislé tvůrčí osobnosti žijící jen z vlastní kapsy. Sídlí v Berlíně a dosud se jim dařilo existovat mimo umělecký trh, tvořit s minimálními náklady. Pokud dosáhly ta­kového účinku — o kterém se v uměleckém světě můžeme přesvědčit takřka denně — je to proto, že jejich vize byla již od samého počátku, od je­jich prvního veřejného vystoupení v Berlíně v r. 1990 zvláště novátorská a přesná. Jejich metoda přitom zůstala stejná až do nejmenších podrobností. Jejich přesné a pronikavé postřehy o umění tvoří základ zvláštní a ojedinělé umělecké praxe, která získala Evě&Adele významné mís­to na pomyslné mapě současného umění.

Jakkoli dnes mají Eva&Adele ustálenou roli, je nutné vysvětlit celou řadu aspektů jejich práce. Především řekněme, že v žádném případě nejsou produkty uměleckého světa. Účast na prestižních vernisážích si duo vždy hradilo z vlastní kapsy. Tato umělecká dvojice (či tato dvojjediná umělec­ká figura) několikrát objela svět v dodávce, jejíž zevnějšek a vybavení za deset let nedoznaly žádných změn — vůz je natřen na růžovo v souladu s je­jich estetikou, je záměrně rozpoznatelný a nezaměnitelný. Umělecký svět je dlouho oficiálně ignoroval, takřka nikdo se nenamáhal o nich psát – a ony se nikoho neprosily. Eva&Adele se však nenechaly z uměleckého prostředí vyobcovat; záměrně pro ně zůstávaly a zůstávají záhadou. Přes naléhá­ní německých novinářů odmítají prozradit, jak žily, než začaly spolupracovat — neznáme jejich data narození, pohlaví ani jejich předchozí tvorbu. Jejich umělecký koncept se nijak neobměňuje: vždy stojí mimo umělecký svět, ale přitom jsou „v obraze“ co se týče současného dění; finančně spoléhají jen samy na sebe; přicházejí s vysoce umělou estetikou založenou na kýči a nepřiznaných snech příležitostných návštěvníků výstav, která je na ho­ny vzdálena dědictví modernismu. Jednou provždy se rozcházejí s postavou osamělého, prométheovského Umělce-individualisty skloubením svých osobností a pohlaví; a konečně, nevytvářejí žádný teoretický či kritický diskurs, který by vysvětloval či ospravedlňoval jejich znepokojující tvorbu. Mezi vlivnými umělci posledních let nenajdeme nikoho, kdo by tak tvrdošíjně odmítal stát se předmětem textů, interpretací a osobních výpovědí. Pokud nyní Eva&Adele začínají akceptovat výstavy a kritické texty, je to proto, že nastupují další fázi své tvorby — která se dosti podobá druhé fázi letu ra­ketoplánu.

Od roku 1990 dvojice samofinancovala nespočet výprav na hlavní umělecké události a akce za jediným účelem: aby jejich podivná a zneklidňující přítomnost vyprovokovala reflexi o povaze skutečně vizionářské umělecké praxe. Zde musíme zdůraznit, že Eva&Adele jsou tvůrčími subjekty při­cházejícími do uměleckého světa zvenčí, bez podpory stipendií, grantů, mecenášů či veřejných sbírek. Každý, kdo někdy cestoval a přespával v do­dávce, si umí představit, jak spartanský život vedly po celých deset let svých veřejných vystoupení. Od okamžiku, kdy začaly spolupracovat, věří, že jejich síla spočívá právě v nesmlouvavé analýze východisek současného umění. Během deseti let dosáhly Eva&Adele úspěchu čistě prostřednictvím svých myšlenek, bez cizí pomoci. To si zasluhuje uznání.

Ještě důležitější je však druhý aspekt jejich díla. Lidé pohybující se v uměleckém světě se obvykle domnívají, že způsobem oblečení se Eva&Adele během svých výstupů na velkých výstavách pouze stylizují do falešné podoby bisexuála, homosexuála či transsexuála. Zatím ovšem představa, že se oblékají do zvláštního „kostýmu“ jen u příležitosti svých vystoupení, je pravdě velmi vzdálená. Pro Evu&Adele jsou a život a tvorba neoddělitelné — vypadají navlas stejně, když si jdou koupit chléb či noviny, tj. jako transsexuální či megasexuální pár s podivnou novou estetikou, který se dobra volně vydává všanc zvědavým či otevřeně nepřátelským pohledům svých spoluobčanů. Veškerý jejich pohyb ve veřejném prostoru probíhá v soula­du s jejich zásadami, co se týče tělesnosti, sexuality a oděvu. Loni v létě strávily dovolenou v Bretani, aniž by jedinkrát porušily svůj estetický koncept. Tuto identitu si zachovaly, například i když si šly zaběhat — a často je přitom zastavovali kolemjdoucí, kteří jim pyšně sdělovali, že je znají. Nicméně když jsem v jejich společnosti procházel kolem místního kina, před nímž stál hlouček mladých lidí, byl jsem svědkem rasistických a ho­mofobních invektiv, jaké bychom ve světácky se tvářících přímořských lázních stěží očekávali. Tím, že své životy přetvořily ve vizionářská umělecká díla, dokazují Eva&Adele denně překvapující odvahu. Vědomě navozují střídavě harmonické a konfliktní situace. Po deseti letech spolupráce již umě­jí předvídat každodenní rizika spojená s jejich vzezřením. Zatímco vydat se na předměstí Berlína je pro ně velmi nebezpečné, v tradičních dělnic­kých oblastech bývalého komunistického Německa, kde řada mladých lidí sympatizuje s krajní pravicí, se nesetkaly během uměleckých akcí s vážnějšími projevy agrese. I ve Francii však raději v kempech parkují svou dodávku na místech, odkud lze snadno uprchnout. Aby předešly nedo­rozumění a případným třenicím, co nejvíce s okolím komunikují, diskutují s lidmi o umění a jeho vizionářském rozměru, který by měl přetvořit život. Eva&Adele hledají své publikum v oblastech, kam současné umění obvykle nezasahuje. Své exkluzivní téma, hermafroditismus, pojednávají prostřed­nictvím kýčovitého bisexuálního oděvu, který využívá všech myslitelných klišé. Denně je oslovuji lidé na ulici: „Viděl jsem vás před půl rokem v Tokiu, je to možné? Udělaly jste na mne opravdu silný dojem. Velmi rád vás znovu potkávám.“ Kolik dnešních umělců se může těšit z takto bezprostředních reakcí?

V soukromí či na návštěvě u přátel jsou Eva&Adele neobyčejně vtipnými a zajímavými společníky, jejich postřehy o roli umělce v současné době jsou velmi trefné. Jejich domov-ateliér je velmi tichý a spořádaný, v souladu s určitým záměrem, je to místo klidu a přemýšlení. Návštěvník se zde nedozví nic o jejich předchozím životě, záměrně tajeném. Jejich umělecký diskurs je pozoruhodně koherentní. Eva&Adele si nevybraly právě nej­snazší cestu, jak získat uznání světové umělecké obce. V r. 1994 mi během jednoho veletrhu umění jistý známý obchodník s uměním řekl: „Jsou skutečně odvážní. Nikdo se s nimi nebaví,. nikdo je absolutně nechápe. Lidé si myslí, že se na výstavy uzavřené veřejnosti navážejí kvůli mediální publicitě, ale například ke mně chodí už léta, sledují vývoj happeningů od šedesátých a sedmdesátých let. Znají to všechno nazpaměť. Jednou z nich budou velcí umělci.“

Více než cokoli jiného vyrůstá tvorba Evy&Adele z analýzy společenské role umělce v současné společnosti. Budují sociální plastiku v Beuysově smyslu slova. Tři aspekty jejich přístupu připomínají tohoto německého myslitele a sochaře, zesnulého v r. 1986. Za prvé, již od svých prvních pa­mětihodných výstupů usilovala dvojice o bezprostřední kontakt s publikem, vně institucí a navzdory radikální profesionalizaci světové umělecké ob­ce. Zvolila si rovněž formu vystupování, která má symbolickou hodnotu a je okamžitě rozpoznatelná, podobně jako Beuys, jehož slavný klobouk se stal „značkou“ již v roce 1972 a který si většina Němců pamatuje podnes. A konečně, třetí aspekt paralely s Beuysem se týká ekonomie umění. Tento rozměr Eva&Adele vstřebaly od samého začátku. Financují svou tvorbu ze svého a žijí v těsném sepjetí a spolupráci se svým okolím, multi­kulturním obyvatelstvem berlínské čtvrti Kreuzberg.

Eva&Adele se rozhodly vystupovat jako naprosto nový a naprosto nezaměnitelný obraz. Nejsou televizními hvězdičkami – ale svůj společný podnik vědomě budují jako mediální obraz. To, že se nechávají fotografovat ostatními návštěvníky výstav, právě tak anonymními jako Eva&Adele, je nedíl­nou součástí jejich tvorby. Během nedávného veletrhu ARCO v Madridu sdělily novinářům, že si je samozřejmě může každý vyfotografovat. Následujícího dne se dostavily davy lidí, právě za tímto účelem.

Od samého začátku Eva&Adele sbírají fotografie, které jim chodí poštou z nejrůznějších částí světa. Jejich korespondence je impozantní, nemu­selo by se za ni stydět leckteré ministerstvo. Dvojice se rozhodla publikovat svůj zjev zachycený skrze estetiku těchto anonymních dopisovatelů. „Vždy jsme svou tvorbu nahlížely jako reakci na současnou krizi uměni‘, říkají. Tato poznámka však nemůže skrýt hlubší rozměr jejich práce, fakt, že jejich skutečným tématem je Láska. A v tom je jejich počin v rámci naší doby jedním z nejradikálnějších.

Robert Fleck © Galerie Jérôme de Noirmont, Paris