Fotograf Magazine

AES

Skupina, jejíž název (zkratka) je tvořen prvními písmeny příjmení tří umělců: Tatjana Arzamasova (1955), Lev Evzovič (1958) a Jevgenij Svjatsky (1957). Tvůrci střední generace, původem z Moskvy, se jako skupina spojili již v roce 1987. Už od konce 80. let se věnují tvorbě konceptuálních projektů, jejichž výstupem jsou zpočátku instalace. V roce 1996 se ke skupině přidává jako participující člen módní fotograf Vladimir Fridkes (1956) a od té chvíle se stává fotografie, prezentovaná formou fotoinstalace, hlavním výsledným tvarem jednotlivých projektů AES+F. Později (od r. 1998) přibývá i práce s videem a multimédii.

Jednotlivé projekty AES jsou od počátku jejich společné tvorby založeny na šokující vizualitě, která zpodobuje lidské tělo a jeho části v zarážejících souvislostech, vztazích a situacích. Například projekty Corruption.Apotheoses (1996) ukazuje pány v oblecích, kteří si zpod košile pod sakem tahají obnažená zkrvavená střeva, nebo Family Portrait in the Interior (1995) – muž a žena, oděni v obleku a kostýmku, si jakoby mimochodem nůžkami rozstříhávají hrdlo v oblasti hlasivek a obnažují divákovi anatomii svého mluvicího ústrojí. Tyto práce, stejně jako několik dalších foto-konceptů, které skupina AES vytvořila mezi lety 1993-1999, lze charakterizovat jako vizuálně kontroverzní, drsné, šokující, razantní, ironické, tvrdé, jasné, nekom­promisní, nechutné. Jejich společným jmenovatelem je práce s tělesností, s odkrýváním její zranitelnosti, nečistoty a jakési nevhodnosti v kontrastu s dnešní vnější civilizovanou a uhlazenou tváří těla, tak jak jsme zvyklí je vnímat z módních časopisů, televize, reklam atp. Z názvů jednotlivých pro­jektů pak vyplývají jejich další významové roviny, je však pravdou, že agresivní vizuální informace je poněkud prvoplánově přebíjí. A tak jsou tyto foto­grafie hlavně jakousi diverzí arteficiálního obrazu tělesnosti, který je nám denně servírován v tisících blyštivých obalech světem masmédií. Fotografie ženy bez vlasů a se zbytky sond a infuzí po těle ve společenských šatech – Defile (2000-2001) – je zprávou o tom, jak málo jsme schopni vnímat tělo takové, jaké je, ovlivnitelné nemocí, stářím a smrtí, a ne jen jako idealizovanou a estetizovanou představu o těle, která není ani trochu skuteč­ná. AES tak svými někdy až za hranici vkusu zacházejícími vizuálními kontrapunkty narušuje právě tuto v nás uhnízděnou iluzi, sen, mámení, máju, která nás pomalu ale jistě ovládá. A tak jako se jí ze začátku smějeme jako něčemu nepřijatelnému, záhy můžeme zjistit, že už se iluzi nejen ne­smějeme, ale že už ji naprosto vážně žijeme a co hůř – že jí věříme jako skutečné, jako platné, jako neměnné, jako naší jediné správné realitě. A i když jednou ze strategií AES je užívání skutečně nechutně šokujících obrazů – fotek k vyvolání této reakce, účinek jim rozhodně upřít nelze.

Přiznávám však, že je mi příjemnější jejich druhá poloha, projekty spíše významové, intuitivní, hlubší, nejasné, otevřené, putující, otevřené, ne­dokončené, náznakové, vizuálně neagresivní. K tomuto druhu projektů lze přičíst např. fotoinstalaci s názvem Suspects. Seven lnner and Seven Righteous (1997-1998), která už nehraje s vizuálním šokem, ale pouze pracuje s významem názvu a způsobem snímání a instalace důmyslně vy­volává situaci, v níž se divák sám stává tím, kdo posuzuje, soudí a usvědčuje. Divák je soudcem, který má podle fotografií rozlišit sedm dívek ne­vinných od sedmi vražedkyň. Všechny dívky jsou portrétovány stejným, neutrálním a unifikovaným způsobem, a z takto indiferentních podobizen skutečně vinu a nevinu rozlišit nelze. Tento kultivovanější a nepřímočarý způsob sdělení myšlenky vyvolává příznivější reakci a více vybízí k zamýšle­ní se nad daným tématem.

Nepřehlédnutelná a nekompromisní angažovanost – politická či globalizačně kulturní – spojená s agresivní vizualitou, je již od počátku 90. let dob­rou a osvědčenou public relation strategií, jak rychle překročit rámec mikroregionu a vyexpedovat umělecké počínání na mezinárodní platformu. V tomto kontextu by asi bylo na místě zmínit jeden ze známějších počinů AES – fotomystifikační Islamic projekt (1996-1997, nyní pokračuje). Ikonou tohoto projektu je socha Svobody, jejíž tvář je zahalena burkou a v ruce namísto Deklarace nezávislosti drží Korán. Původně byl projekt postaven na zveličení vizí amerického futurologa Hungtingtona a jeho teorie o střetu civilizací. Sestává z počítačově upravených pohledů na klíčová velkoměsta západní civilizace (Paříž, New York, Moskva, Berlín, Řím atd.), která jsou představena v roce 2006 – v tu chvíli už pod nadvládou Islámu. Central parkem táhnou kočovné karavany a z pobořené francouzské gotické katedrály je mešita. V dnešní mezinárodněpolitické situaci už se nám však pů­vodní naddimenzované zveličení nejeví tak absurdní a nereálné, jak tomu ještě v roce 1996 mohlo být, a dostává bohužel spíše nádech tragické předvídavosti, z níž člověku až běhá mráz po zádech.

Pokud bychom se ale přece jen měli vrátit k oné méně okázalé poloze práce skupiny AES+F, rozhodně bychom neměli opomenout projekt King of the Forest. Přesněji se jedná o cyklus projektů prozatím realizovaných v letech 2001-2002. Pán Lesa – tak by se snad dalo přeložit jméno my­tologické postavy středověké Evropy, která se poprvé objevuje v Německu jako Pán Elfů. Hlavní postava báje Pán Lesa unáší krásné děti do svého paláce, a tam se jimi obklopuje, fascinován jejich půvabem. Námět toho mýtu byl zpracován mnoha spisovateli, jako např. J. W. Goethem a Michelem Tournierem, a nyní posloužil jako myšlenkový základ jednoho z rozsáhlejších projektů AES+F.

Cyklus Pán Lesa je vlastně sérií akcí, které by měly proběhnout v různých zemích. Prozatím byly realizovány v Rusku a Egyptě (dále je zamýšle­na Francie etc.). První projekt nazvaný Le Roi des Aulnesa (podle románu Michaela Tourniera) se odehrál v prostředí Trůnového sálu v paláci Kateřiny II. v Carském Selu poblíž Sankt-Petěrburgu. Více než dvě stě dětí ve věku 3,5 až 11 let sem bylo svezeno z několika petěrburgských vý­běrových sportovních a baletních škol a modelingových agentur. Dětem nebyly záměrně dány žádné konkrétní pokyny, jak se mají chovat. Ale už jen samotná přítomnost videokamery a fotoaparátu vyvolala u těchto dětí, které jsou od útlého věku tvarovány a cvičeny pro práci v systému reklamy nebo vrcholového sportu, naučené profesionální chování.

Téma využívání stále mladších dětí masovými médii v reklamě, sportu a modelingu je v tomto případě pojato spíše jako záznam stavu bez jeho výrazného ovlivňování, založené spíše na pozorování a konstatování. Modelky, sportovní i popové hvězdy jsou velmi mladé. Boom innocent estetiky je v poslední dekádě rozhodně markantní a jedním z faktů, který si můžeme uvědomit skrze fotky dětí jakoby bezstarostně a mimoděk pózujících ve zlaté kleci sálu Kateřiny II., je, že za každou dětskou hvězdou, za každou dětskou tváří na reklamním bigboardu, je jeden konkrétní dětský osud. Že za ním je reálné dítě se svými křehkými nadějemi a sny o krásném a dokonalém světě, který na něj čeká…. a v tu chvíli je vám úzko…

Další část cyklu s názvem More Than Paradise (2002) byla fotografována v Káhiře v paláci Mohammeda Aliho. Opět víc než dvě stě dětí stej­ného věku, opět monumentální architektonický rámec, záměr však byl poněkud jiný – ukázat islámský svět ne jako místo nepřátelské a nebezpeč­né, ale naopak poodhalit skrze spontánní chování dětí jeho kolektivní rituální podobu. Děti proudí, krouží a běhají útrobami tradiční islámské architektury a odhalují tak spontánně divákovi něco z živých, krásných a zároveň tajemných rituálů pro nás tolik jiné a vzdálené kultury. V rámci to­hoto projektu se tedy projevil i další aspekt zájmu AES+F, kterým je práce s tělem v architektuře a přírodě.

Projekty skupiny AES se formou statického (fotografie) i pohyblivého obrazu (videozáznam) vyjadřují k celé škále problémů současnosti napříč kon­tinenty, civilizacemi, náboženstvími i politickými systémy. Zde předložený nástin více než patnáctiletou činností umělecké skupiny AES zdaleka ne­může být vyčerpávající. Některé projekty nebyly zmíněny vůbec, některé jen velmi náznakově. Výhodou informační doby ale je, že máme přístup do virtuální sítě a AES+F jsou jedni z těch umělců, kteří možností webové prezentace napino využívají. Je tedy velmi jednoduše možné načerpat veš­keré další megabajty dat o AES+F na jejich domovských stránkách: http://vvvvw.aes-group.org/ nebo také na http://aes.zhurnal.ru. Rychlé při­pojení a silný žaludek přeje

Simona Vladíková