Fotograf Magazine

Pařížský Měsíc fotografie a Paris Photo

Francouzská metropole se loni v listopadu stala skutečnou fotogra­fickou Mekkou fotografie, protože v ní paralelně probíhalo bienále Měsíc fotografie, založené už před 22 lety, a šestý ročník veletrhu Paris Photo. Jestliže pařížský Měsíc fotografie je už delší dobu ve zjev­né krizi a výrazně ztrácí své dříve bezkonkurenční postavení mezi foto­grafickými festivaly (například daleko mladší Foto Espaňa v Madridu ho výrazně převyšuje v celkové kvalitě (i atraktivitě výstav), Paris Photo je dnes vedle každoroční newyorské výstavy Mezinárodní asociace deale­rů s fotografickým uměním AIPAD nejvýznamnějším a dnes rovněž zda­leka nejnavštěvovanějším fotografickým veletrhem. Zatímco v jeho začátcích se na něm objevovalo jen minimum amerických galerií, pro­tože jejich majitelé byli skeptičtí k potencionálu evropského trhu, loni mělo svůj stánek v Paříži 12 předních newyorských galeristů. O celko­vý počet 89 stánků pro galerie a 12 míst pro nakladatele a knihkupce byl takový zájem (jen z Německa se hlásilo 70 galerií), že účastníky mu­sela vybírat odborná komise. Kromě domácích francouzských galerií, jichž bylo 36, byli nakonec nejpočetněji zastoupeni Němci (mnohé z 18 německých vybraných galerií ovšem na část nákladů na drahý proná­jem v reprezentativních prostorách přímo pod Louvrem dostaly státní a zemské dotace), Nizozemci (14 galerií) a Američané (už zmíněných 12 galerií). Organizátoři v čele se zakladatelem veletrhu a jeho umě­leckým ředitelem Rikem Gadellou navíc umožnili šesti vybraným nizo­zemským galeriím představit za finančně výhodných podmínek práce tamních mladých fotografů. Dvěma stánky byla reprezentována ma­ďarská meziválečná fotografie (Vintage Gallery z Budapešti a v Paříži ži­jící maďarský dealer Csaba Morocz), převážně současnou ruskou fotografickou tvorbu představovala pařížská galerie Carré Noir, jejíž spolumajitelka Olga Sviblovová je současně ředitelkou Moskevského do­mu fotografie a moskevského Fotobienále. Česká fotografie neměla na veletrhu samostatné zastoupení, ale díla klasiků české fotografie Františka Drtikola, Josefa Sudka, Jana Lauschmanna a Jaroslava Re,sslera nabízelo několik zahraničních galerií. Stalo se už dobrou tradi­cí, že Paris Photo zahr­nuje kromě komerční části i výstavy snímků, které nejsou určeny na prodej a představují ukázky z předních sou­kromých i veřejných sbí­rek. Tentokrát tak získala možnost firma Polaroid představit vět­šinou technicky preciz­ní, ale ve velkém počtu poněkud chladné a ste­reotypní krajinářské foto­grafie Ansela Adamse ze svých fondů. K dalším dobrým tradicím Paris Phota patří početné za­stoupení různých foto­grafických a uměleckých časopisů a jejich distri­butorů (na stánku lon­dýnské distribuční firmy Falsten Partnership bu­Olga Sviblovová na stánku galerie Carré Noir na veletrhu dílo zájem první číslo Paris Photo Fotografa) i otevření slavnostního zahájení ve­letrhu široké veřejnosti. Zatímco vernisáž posled­ní výstavy AIPAD v New Yorku zela prázdnotou, protože pořadatelé vybírali za vstup 150 dolarů pro fotografickou sbírku Metropolitního muzea, na neformálním paříž­ském otevření se sešlo několik tisíc většinou mladých lidí a celkový po­čet návštěvníků za čtyři dny trvání veletrhu překročil 40 tisíc. Nejdůležitější ovšem je, že Paris Photo je daleko více vstřícné aktuálním tendencím ve fotografii nebo v intermediální tvorbě využívající fotografii než jeho zmíněný newyor­ský konkurent AIPAD, kde převládají dobové autorské originály klasiků fotografie. Ty samozřejmě nechyběly ani v Paříži – například newyorský dealer Michael Senft nabízel celou řadu Man Rayových originálů v ce­nách většinou hodně přes sto tisíc euro, jeho kolega Hans P Kraus jr. měl ve svém stánku mistrovská díla fotografie 19. století za obdobné ceny, vzácné Kertészovy autorské zvětšeniny z 20. let byly k mání v po­dobných cenových relacích ve stánku pařížského galeristy Alaina Paviota. Jestliže ceny těchto děl už byly mnohokrát potvrzeny na růz­ných aukcích, některé galerie se snažily prodávat za ceny skutečně vý­jimečné: například neuvěřitelně předražená Eisenstaedtova fotografie z lóže milánského divadla La Scala z roku 1934, nabízená newyorskou Lawrence Miller Gallery za 150 tisíc euro, budila u odborníků shovíva­vý úsměv či nechápavé kroucení hlavou. Většina exponátů však byla v cenových relacích od dvou do deseti tisíc euro, tedy dosud podstat­ně nižších než u malby. Platilo to především u fotografií současných au­torů, které mají v Paříži stále důležitější místo. I když mnohé z nich odpovídaly současným módním trendům, které preferují barevné sním­ky ve velkých zvětšeninách, řada galerií nabízela a dobře prodávala i tradiční černobílé dokumentární fotografie od Henriho Cartiera­Bressona, Dona McCullina nebo Rogera Ballena.

Zatímco veletrh Paris Photo byl i v současné obtížné ekonomické si­tuaci velkým úspěchem, pařížský Měsíc fotografie, probíhající oficiálně po celý listopad, ale neoficiálně mnohem déle (některé výstavy z jeho programu skončily až v únoru 2003), nepatřil k nejsilnějším ročníkům ve své historii. Nešlo jen o to, že samotný festival byl tentokrát v Paříži vidět podstatně méně než v předchozích ročnících (například v minu­losti byly velké festivalové plakáty téměř na každém rohu, loni nebyly skoro k nalezení) nebo že mnohá významná muzea, která dříve uvá­děla některé výstavy z Měsíce fo­tografie, tentokrát do festivalového programu nijak nepřispěla. Rozpaky vzbuzovala volba tří vý­stavních témat, jimiž letos byly že­ny ve fotografii, proměny současné módní fotografie a fotografie ze ze­mí mimo západního světa. Ženy před kamerou a za kamerou při­tom byly ve stejném roce hlavním tématem fotofestivalu v Madridu a módní fotografii jsou každé dva roky věnovány samostatné festiva­ly v Moskvě a už několikrát se po- Heinz Hajek-Halke, Černý a bílý akt, dobné téma objevilo i na samotném 1930-36 pařížském Měsíci foto­grafie. Problematické nakonec bylo i třetí téma, protože například z Maďarska a Polska me­zi výstavami z „nezápadní­ho“ světa zpochybňovalo úsilí těchto zemí se pině vrátit do tradiční západní civilizace a kultury. Nejkontroverznější ovšem bylo nezařazení některých mimořádně důležitých ex­pozic, které nazapadaly do tří zvolených tematických okruhů, do oficiálního pro­gramu festivalu. Dříve se podobné výstavy dostaly do festivalového katalogu jako specifická kategorie vedle hlavních témat. Loni však zůstaly zcela mimo program Měsíce fotogra­fie i tak mimořádně důležité výstavy, jakou byla skvělá retrospektiva nejvý­znamnějšího válečného fotografa současnosti Jamese Nachtwaye v Národní knihovně či výstava Corpus Christi, která ve výstavních pro­storách Mise pro fotografické dědictví v paláci Sully ukazovala nejrůz­nější způsoby fotografického zobrazení Krista a Madony v celých dějinách fotografie a zahrnovala desítky mistrovských děl od Freda Holanda Daye, Františka Drtikola, Paula Stranda, Johna Heartfielda, Andrese Serrana, Adiho Nese a dalších předních tvůrců. Byla to ško­da, protože v samotném festivalovém programu žádné tak zásadní a di­vácky atraktivní výstavy nebyly.

To ovšem neznamená, že by v něm nebylo mnoho kvalitních expozic. Například v „ženské“ části byla uvedena vynikající retrospektiva jedné z protagonistek takzvané Newyorské školy fotografie Lisetty Modelové, která už ve 30. a 40. letech ve svých neuhlazených portrétech různých bizarních postav (blízkých pozdějším dílům její nejslavnější žačky Diany Arbusové) a odvážně komponovaných snímcích s vysokou hladinou vnitřního napětí předjímala různé principy subjektivního dokumentu. Jiná výstava představila humanistické reportážní snímky z New Yorku v letech 1957-2002 od nedávno zesnulé Inge Morathové, další daleko modernější dokumentární a portrétní fotografie z cyklu Americká Odyssea od Mary Ellen Markové, z nichž jsme mnohé mohli nedávno vi­dět v Leica Gallery na Pražském hradě. Novější ženská fotožurnalistika byla zastoupena třeba dramatickými barevnými záběry z nedávné války v bývalé Jugoslávii od Alexandry Boulatové či ne tak kompozičně vyci­zelovanými, ale o nic méně drastickými snímky z Čečenska od Francoise Spiekermeierové. Konceptuálněji laděnou tvorbu reprezento­vala Martha Roslerová svými nezakrytě feministickými ironickými po­hledy na kontrast mezi rolí mužů a žen v americké společnosti, zatímco různé formy současné výtvarné fotografie reprezentovaly třeba Simone Deckerová, Anna Malagridová nebo Lucinda Devlinová.

Z tematického oddílu zasvěceného současné módní fotografii zaujaly především dvě precizně připravené výstavy v Evropském domě foto­grafie. První z nich představila většinou formálně jednoduché, ale vel­mi invenční práce fotografů Paola Roversiho, Nicka Knighta, Petera Lindbergha, Sarah Moonové, Davida Simse a dalších, pracujících pro japonského módního návrháře Yohjiho Yamamotu, druhá značně ne­konvenční snímky z nového časopisu Citizen K. Z řady dalších výstav, které kupodivu téměř opomíjely jak vypjatě erotické pojetí části sou­časné americké módní fotografie, tak využití stylu amatérských mo­mentek v dílech mnoha mladších německých a britských módních fotografů, vynikly například nezvyklé módní záběry francouzského doku­mentaristy Luca Choquera a překvapivě i některé svěží práce ze sou­časné ruské fotografie módy.

Nejproblematičtěji vyznívala třetí tematická oblast, zasvěcená foto­grafii z „nezápadního světa“. Zahrnovala totiž několik expozic kašírova­ných snímků v duchu socialistického realismu, propagujících Castrův režim na Kubě, kvalitativně značně nevyrovnanou přehlídku současné kubánské fotografie, tradičně pojaté krajinářské záběry, portréty a de­taily architektury z rurálního Mexika, jež v 50. letech pořídil spisovatel Juan Rulfo, politicky laděnou výstavu, ukazující na záběrech z časopisu Drum život v jihoafrickém apartheidu, i soubor více či méně banálních momentek ze současné Budapešti od Imreho Benkčiho. V celkovém po­jetí této části chyběla jasnější a přesnější koncepce, bez níž si ná­vštěvník neodnášel nějaký ucelenější pohled na „nezápadní“ civilizaci, ale jen mozaiku různorodých dojmů z výstav, vybraných často spíše pro jejich „politickou korektnost“ než pro umělecké kvality. A to je u festi­valu věhlasu a významu pařížského Měsíce fotografie trochu málo.

Vladimír Birgus