Fotograf Magazine

Mimo zónu

Výstavu Mimo zónu jako kdyby nepřipravil kurátor, ale snajpr, co dokáže s jistotou trefit sýkorku na dva kilometry. Přesné zacílení na minimalistic- kou,  nefigurální  –  částečně  konceptuální  –  tvorbu  sedmdesátých a osmdesátých let totiž hovoří o době normalizace s mnohem větší pře- svědčivostí než současně probíhající obří retrospektiva Tenkrát na východě. Rozdíl mezi nimi je právě v kurátorské vypovědí, v pochopení princi- pu, že sama výstava může být dílem a nejen chronologickým sumářem autorů. Dušan Šimánek si v Langhansu dal do zaměřovače jasný cíl. Tím, že zadání precizně dodržel, vytvořil tvar, který mluví o životě za že- leznou  oponou  z  mnohem  jasnějších  pozic,  než  volněji  definovaný a rozsáhlejší projekt v Domě U Kamenného zvonu.

Není samozřejmě úplně fér poměřovat jednu výstavu druhou, ale ta- dy se srovnání nevyhnete, protože oba projekty se nejen dotýkají stej- ného období, ale dokonce prezentují části stejných souborů od stejných autorů. To platí například o Oknech Jaroslava Bárty nebo nočních smí- chovských impresí Jiřího Poláčka.

V tom okamžiku pochopíte, že zatímco v prvním případě tyto cykly slouží jen k rozšíření výčtu autorů, v Langhansu mimo kompaktní este- tické vyladění podporují i politickou myšlenku, kterou je znehodnocení ve- řejného prostoru, k němuž v období totality došlo.

Mimo zónu sice může  znamenat  autory,  kteří  tvořili  mimo  mainstre- am   –   také   mimo   silnou   tuzemskou   dokumentárně-reportážní   tradici, i když v případě zastoupení Bohdana Holomíčka  je  to  jen  otázka  záměr- ného  výběru  z  jeho  tvorby.

Ale za zónu se dají pokládat i ulice, kam se fotografové v onom ob- dobí vydali, aby našli jenom nezainteresovanost. Mimo zónu promlouvá o distanci, o tom, co bylo vidět, když jste se dívali jinam.

Výstava v Langhansu v trefných náznacích a detailech pracuje se zá- kladním paradoxem toho, že socialistická společnost, jejímž proklamo- vaným principem bylo sdílení, se v sedmdesátých a osmdesátých letech stáhla do sebe do přísně střeženého soukromí a naprosto vyklidila ve- řejný prostor.

Vytratil se smysl ulicí a chodníků – viz pás Kulisy města od Daniely Horníčkové a Ivana Lutterera – a zmizel dokonce i z obchodů, jak hoř- koironicky komentují snímky výloh od Iren Stehli. Výkladní skříň, která má za normálních okolností svádět, lákat a koketovat, tu jen konstatuje, že není komu co prodávat. 

Zmrzačené fasády domů v Bártových Oknech zase naznačují okázalý nezájem o tvář města, nikdo stejně nechce žít vně, tak proč se snažit. Všichni chtějí zůstat uvnitř, za okny. O tom hovoří i fotografie Vratislava Hůrky ze série Narušení.

Za zdi pronikáme pouze s cyklem Ticho od Dušana Šimánka, ovšem jde už o dávno opuštěné interiéry, z nichž se dávno vytratilo právo na in- timitu. Jde o vybydlené domy na Žižkově čekající na stržení.

Pragensie Jasanského a Poláka, pak v této situaci představují zno- vunalezené úsilí, jak opět do veřejného prostoru proniknout, jak najít funkční   místa,   která   se   ještě   dají   považovat   za   živé   tepny a shromaždiště. Nacházejí ale jenom konečné autobusu, zastávky, svě- telné křižovatky a lavičky rozseté v lesoparku.

Z konceptu v tomto ohledu vyčuhují pouze úvodní fotografie Josefa Sudka, který tu má post jakéhosi guru vytyčeného před závorku, ale s dalším směřováním výstavy nemá příliš společného.

I tak je ale Mimo zónu v současnosti nejsilnější v Praze probíhající fo- tografickou výstavou a to především proto, že se jí uhrančivou estetikou podařilo promluvit o normalizaci. Kontrolovaným kurátorským záměrem se jí podařilo přenést intenzivní politické sdělení, jež není ani proklama- tivně ani otrocky stavěno na odiv.

Tenkrát na východě shromáždilo na jedno místo spoustu fotografií z jedné éry, ale Mimo zónu se podařilo promluvit o životě té éry. Ačkoli ho – jen zdánlivě – nezobrazuje.

Pavel Turek