Fotograf Magazine

Získaná múza Ladislava Sitenského

„… toužil jsem být básníkem, malířem, sochařem nebo třeba tenorem, avšak byl jsem na to nejen příliš mladý, ale hlavně mně chyběl talent i možnosti, jak se pokusit některou Múzu pro sebe získat. Ve čtrnácti letech mi otec koupil malý fotoaparát a já jsem od počátku cítil, že tady někde bych mohl alespoň dočasně nalézt způsob, jak se realizovat. Potřeboval jsem prostě nějakým – jakýmkoliv – způsobem vyjadřovat svoje pocity. … Ano, vášnivě rád fotografuji, ale možná jen proto, že na nic jiného  nemám.“

Ladislav Sitenský (1919–2009) byl jedním z našich nejpozoruhodnějších fotografů.  Pestré  snímky,  neuvěřitelné  životní  osudy,  lidskost a osobní nasazení – to vše přispělo k tomu, že se už za života stal legendou.

Sitenský fotografoval od dětství a o něco málo později začal své snímky uveřejňovat v tisku. Uznání získal např. za reportáž o pražských hasičích či za práce z pohřbu T. G. Masaryka. V březnu 1939 zachytil obsazení Prahy německými vojsky a spíš kvůli politickým okolnostem než kvůli svému vlastnímu zaměření se na několik příštích let stal válečným fotografem. Na  podzim  1939  měl  sice  začít  studovat  architekturu v Paříži, ovšem v té době vtrhli do Francie Němci a Sitenský po její porážce víceméně utekl do Anglie.

Chtěl se okamžitě přidat ke stíhačům britské letky, ale kolegové ho přemluvili, aby pokračoval ve své fotografické činnosti: „Brzy jsem pochopil, že to má smysl, jezdit od perutě k peruti a zachycovat všechno důležité, co se tam dělo. A jak moji kamarádi v bojích umírali, byl jsem rád, že jsem mnoho z nich stačil vyfotografovat dřív, než odešli na věčnost“. Sitenský vytvořil jeden ze svých nejslavnějších souborů – zachytil život českoslových letců, kteří se zapojili do druhé světové války v řadách Royal Air Force. Před očima nám defiluje obloha s letadly, stíhací stroje, vzlety a přistání, napjaté očekávání na odlet, soustředění i chvíle odpočinku, žánrové snímky jsou střídány mistrovskými portréty.

Neméně zajímavé jsou Sitenského civilní snímky z okupované Anglie, zejména nálety ničeného Londýna či fotografie čs. obrněné brigády po otevření západní fronty. Vyhýbal se, a to charakterizuje i jeho další fotografickou tvorbu, zaznamenání příliš senzačních záběrů, lidského utrpení. Ve svých vzpomínkách napsal, že mu to připadalo jako kupčení s nejintimnějšími pocity člověka.

Svým způsobem sdílel Ladislav Sitenský po změně režimu v roce 1948 stejný osud jako dnes konečně oceňovaní českoslovenští letci. Komunistická diktatura  ostře  odsoudila  a  odmítla  jejich  působení v Anglii, za jediný smysluplný odboj proti nacistickému režimu označila  ten komunistický. Letci, kteří se po válečných letech vraceli domů, představovali pro nový režim výrazné nebezpečí – bojovali za svobodu, za volnost,   příliš   znali   cenu   západní   demokracie.   Sitenský   zatčení   unikl, „pouze“ jeho kniha o letcích musela v roce 1948 do stoupy a vyjít mohla až po roce 1989. Sitenského snímky se pak inspiroval Jan Svěrák ve filmu Tmavomodrý svět, na svých plátnech je cituje malíř Antonín Střížek.

Další tvorbu Ladislava Sitenského charakterizuje nesmírná šíře témat a přístupů: „Já jsem snad jediný fotograf v celé Evropě, který měl tak široký záběr, že jsem dělal architekturu, lidi, válku – co se mi připletlo do cesty, to jsem fotografoval.“ Podařilo se mu zůstat fotografem na volné noze, měl možnost dál publikovat: „Na jedné straně jsem je sice neprovokoval, ale na druhé jsem jim v žádném případě nepřihrával.“ Sitenský miloval Prahu, Vltavu, mračnou oblohu a zimní hory – v řadě rozhovorů se vyznával z lásky ke sněhu, mrazu a horám vůbec – své lásky zúročil v knihách jako Praha stověžatá, Krajinou domova, Se skautským pozdravem, Bílé opojení aj. Pracoval také jako portrétista, v čemž navázal  na   svou   předválečnou  portrétní  činnost:   vedle   Winstona Churchilla, maršála Montgomeryho, Edvarda Beneše či anglického krále Jiřího IV. a královny Alžběty vyfotografoval celou řadu osobností naší divadelní a hudební scény.

Zdeněk Kirschner napsal, že Sitenský je „rozený vypravěč, rychlý glosátor, novelista a romanopisec – esejista našich životů a naší doby. Jeho snímky jsou autentické, prožité, osobní a vlastně nekonečně laskavé a upřímné.“ Odchodem Ladislava Sitenského a nedávným úmrtím Jana Lukase a Zdeňka Tmeje se uzavřela jedna rozsáhlá a unikátní kapitola dějin české a československé fotografie.

Helena Musilová