Fotograf Magazine

21. mezinárodní festival fotožurnalistiky v Perpignanu

Fotožurnalistika je na tom dnes hodně špatně. Internet odlákal tradičním tištěným periodikům velkou část čtenářů, další pohromou se pro ně staly noviny a časopisy rozdávané zdarma. Ekonomická krize prudce snížila příjmy z reklamy téměř všem médiím, zanikají noviny s dlouholetou tradicí. Jeden z nejprestižnějších světových deníků, The New York Times, má dluhy kolem dvou miliard dolarů a vychází v užším formátu. Jeho konkurent Los Angeles Times stojí před bankrotem, už dávno radikálně zredukoval počty zahraničních zpravodajů i fotoreportérů. Svůj původní rozsah a kvalitu se zoufale snaží ubránit jenom několik proslulých listů jako Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Süddeutsche Zeitung.

Pohled na současné deníky na Slovensku, kde už téměř žádné nevycházejí, nebo v Rakousku, kde i většina takzvaně seriózních novin svým rozsahem, grafickou úpravou a stále častěji i obsahem  připomíná  bulvární plátky, je tristní. Velká část novin se v zoufalé snaze zastavit pokles čtenářů   vulgarizuje   a   z   důvodu  šetření   zmenšuje   svůj   formát a rozsah i počty zaměstnanců. Téměř nikdo už nemá zájem o rozsáhlejší fotoeseje o obyčejném životě, které byly chloubou zlatých časů humanistické fotožurnalistiky,  ale  všichni  se  perou  především  o  senzace a  skandály  celebrit.

Stále menší  množství  periodik  je ochotno  platit  nákladné  zahraniční cesty svých vlastních fotografů, protože fotografie je možné daleko levněji získat z tiskových agentur a obrazových bank, které stále častěji nabízejí svým klientům, že po uhrazení předplatného mohou publikovat libovolný počet snímků. A pak je tu samozřejmě internet, který nabízí nepřeberné množství záběrů, jejichž autoři nevyžadují honorář.

Mezinárodní festival fotožurnalistiky Visa Pour l’Image v Perpignanu, vedený Jean-Francoisem Leroyem, tak zůstává jednou z mála bašt tradiční fotožurnalistiky. V mnohém se podobá festivalu v Arles – menšího jihofrancouzského města, které v úvodních festivalových dnech zaplaví tisíce zájemců o fotografii, večerními projekcemi v historickém centru v blízkosti katedrály,  výstavami  v  bývalých  klášterech  a  kostelech. V mnohém se však také liší. Zatímco Arles se snaží prezentovat široké spektrum fotografie, Perpignan zůstává uzavřený v mantinelech klasické fotožurnalistky. Přitahuje hlavně samotné fotoreportéry a pracovníky obrazových agentur a díky tomu, že se na festivalové výstavy a projekce neplatí vstupné, také početné domácí publikum.

Galeristé,  kurátoři  předních  muzejních  sbírek,  sběratelé  fotografií a kritici umění se mezi návštěvníky Perpignanu na rozdíl od Arles téměř nevyskytují. Zcela odlišný je i přístup organizátorů k propagaci festivalů – zatímco z Arles rozesílají dlouho dopředu desítkám fotografických kritiků ukázky z výstav a podrobné zprávy, ve zcela nevstřícném tiskovém centru v Perpignanu je téměř nemožné získat zdarma jakýkoliv press print.

21. ročník perpignanského festivalu letos v září opět poskytl prostor především fotografiím ukazujícím boje v Iráku, Afghánistánu nebo Palestině, stále sílící terorismus, bídu a hlad v zemích třetího světa, rasové a náboženské konflikty, život utečenců nebo rozmáhající se vliv narkomafie v Latinské Americe. Zcela na okraji zájmu – kromě současného života v Rusku – zůstala Evropa. Je nesporné, že fotografie z bolavých míst světa jsou potřebné jako nenahraditelné zdroje informací i jako historické dokumenty. Mnozí reportéři při jejich pořizování riskovali své životy, někteří o ně i přišli.

V Perpignanu bylo k vidění mnoho výborných fotografií dramatických událostí – z krvavě  potlačených  demonstrací  na  Madagaskaru  od Waltera Astrady, z bratrovražedných bojů v Libanonu od Fran oise Demulderové, v Pákistánu od Massima Barrutiho  a  v  Kongu  od Dominica Nahra, nebo z epidemie cholery v Zimbabwe od Robina Hammonda. Ale takových většinou stylově podobných barevných fotografií, navíc jednotně zvětšených do formátu 30 x 40  cm  a  bez  sebemenší invence instalovaných ve stejně velkých hliníkových rámech vedle sebe, bylo tentokrát v Perpignanu až příliš mnoho.

Nakonec proto nejsilněji vyznívala díla, která se z tohoto klišé vymykala, především sugestivní černobílé snímky Eugena Richardse, ukazující tragické  osudy  amerických  vojáků,  kteří  se  vrátili  domů  z  Iráku s těžkými zraněními na tělech i duších, sugestivní fotografie Alexandry Avakianové zobrazující vymývání mozků a propagaci terorismu ve velké části muslimského světa, cyklus Callie Shellové z Obamovy prezidentské kampaně nebo vizuálně mimořádně silné barevné fotografie Pascala Maitreho o  nekonečném  násilí  a  nelidských  životních  podmínkách v současném Somálsku.

Zobecňující záběr i výtvarné kvality těchto sérií se nejvíce vymykaly z určité izolace v kontextu současné fotografie, do níž se perpignanský festival dostává pro své zbytečně úzké zaměření a často i politickou tendenčnost. (Nejhorším příkladem snad byla závěrečná propagandistická projekce snímků izraelského teroru v Gaze od tamních palestinských fotografů bez sebemenší zmínky o teroristických akcích Hamásu.) Současná fotožurnalistika přitom nežije v takovém ghettu, jak by se mohlo zdát při návštěvě Perpignanu, ale přináší i mnoho  děl,  která  ji svým   akcentem   na   subjektivitu   a   originalitu   posouvají   směrem k  aktuálním  trendům  současné  tvorby.

Vladimír Birgus