Fotograf Magazine

Paris photo 2009

Třináctý  ročník  největšího  fotografického  veletrhu,  jenž  proběhl v polovině listopadu v tradičních výstavních prostorech pod pařížským Louvrem,   byl   očekáván   jako   barometr   trendů,   které   zažívá   trh s fotografiemi v době celosvětové ekonomické krize. Paris Photo přineslo naději ve zvýšení počtu návštěvníků, kterých letos přišlo během čtyř dnů přes čtyřicet tisíc – mnohem víc, než před dvěma roky, kdy byla francouzská metropole postižena stávkou veřejné dopravy, a o necelé tři tisíce víc než loni, kdy krize teprve začínala.

Mezi návštěvníky se objevily mnohé celebrity včetně nového francouzského ministra kultury, synovce bývalého prezidenta, Fréderica Mitteranda, miliardáře, majitele aukční síně Christie’s a proslulého sběratele umění Fran oise Pinaulta nebo amerického zpěváka Lou Reeda. Nechyběli ani kurátoři muzejních sbírek fotografií, stovky předních fotografů ze všech koutů světa a skupinové zájezdy amerických sběratelů. Převládaly však davy mladých lidí, kteří si fotografie přišli spíš prohlížet než kupovat, zúčastňovali se desítek autogramiád takových hvězd, jakými jsou William Klein, Martin Parr, Georges Rousse, Roger Ballen nebo Elliot Erwitt, a chodili na přednášky a projekce.

Vystavující museli zaplatit vysoký nájem – pronájem průměrně velkého stánku přišel zhruba na dvanáct tisíc eur. Pro srovnání: na jednom ze dvou největších uměleckých veletrhů Art Basel Miami Beach je to asi třiatřicet tisíc dolarů. Zájem však tradičně vysoce převyšoval nabídku. Osmičlenná komise na veletrh vybrala 102 vystavujících z 23 států, z toho bylo 89 galerií a 13 nakladatelství, knihkupectví a antikvariátů. Nejpočetněji byla zastoupena Francie, následovaná Německem a USA. Střední Evropu zastupovala jenom budapešťská Vintage Gallery, nabízející hlavně díla klasiků maďarské moderní fotografie. Pobeda Gallery z Moskvy představovala ruské fotografy střední a mladé generace – Igora Muchina, Alexeje Titarenka, Anju Titovovou a další.

Po Itálii, Skandinávii a Japonsku byly letos čestnými hosty arabské země a Írán. Osm pozvaných galerií bylo z Libanonu, Maroka, Tuniska, Íránu a Spojených arabských emirátů. Centrální výstavu vybrala proslulá kurátorka Catherine Davidová, bývalá ředitelka kasselské Documenty v roce 1997 a propagátorka arabského umění, z archivu Arabské obrazové nadace (Arab Image Foundation) v Bejrútu. Pro naprostou většinu návštěvníků však samotná výstava byla zklamáním. Místo očekávaného  přehledu   historie   či   současnosti   fotografické   tvorby v arabských zemích a dobových autorských originálů, které dominovaly na expozicích čestných hostů v minulých letech, byly k vidění nové tisky často banálních snímků z různých arabských ateliérů.

Daleko hlubší a zajímavější pohledy na arabskou a íránskou fotografii naštěstí byly v Paříži k vidění na řadě výstav mimo vlastní veletrh, třeba na velké expozici 165 let íránské fotografie v Musée du Quai Branly. Některé galerie zaznamenaly výrazný obchodní úspěch. Třeba dubajská galerie B21 prodala osm  inscenovaných  snímků  Rezy  Arameshe  po 15 000 euro a teheránská Road Gallery vyprodala díla iránského intermediálního umělce Bahmana Jalaliho po 10 000 euro. Skutečnost, že snaha o politickou korektnost mnohdy vítězí nad uměleckou kvalitou, však byla bohužel zřejmá v letošní v soutěži BMW Paris Photo Prize, kde hlavní cenu ve výši 12 000 euro získala zcela průměrná reportážní fotografie nizozemské autorky Karijn Kakebeekeové, zachycující afghánskou ženu s fotbalovým míčem.

Paris Photo ale i tak potvrdilo své výsadní postavení mezi fotografickými veletrhy (jediného vážnějšího konkurenta má v newyorském AIPADu). Vzácné originály mistrů devatenáctého století Talbota, Evanse nebo Sutcliffa a dalších už tradičně přivezl anglický dealer Robert Hershkowitz. Údajně nejstarší daguerrotypii z Orientu, pořízenou už v listopadu 1839, spolu s fotografiemi Gustava Le Graye, Henriho Le Secqa a Eugéna Atgeta představila pařížská galerie Serge Plantureuxe.

Mnoho galerií vystavovalo práce průkopníků moderní a avantgardní fotografie. Tentokrát však mezi nimi nebyla díla z absolutního vrcholu, nabízená na minulých ročnících veletrhu za částky převyšující milion euro. Newyorské galerii Howarda Greenberga se podařilo prodat konstruktivistický záběr od Lászla Moholy-Nagyho za 135 000 euro, přes velký zájem  však  nakonec  nenašla  kupce  pro  tři  nádherné  Drtikolovy  akty v pigmentu, které byly přes dvě desetiletí v jedné americké soukromé sbírce a které si hned na vernisáži zarezervovala – ale nakonec nekoupila – fotografka Bettina Rheimsová. Obdobných výšek dosahovaly i ceny fotografií podstatně mladších autorů – londýnská galerie Hamiltons prodala velkoformátový  akt  Helmuta  Newtona  za  200  000  euro  a  bostonská Robert Klein Gallery utržila ještě o 65 000 euro více za platinotisk portrétu indiánů z Peru z roku 1951 od nedávno zesnulého Irvinga Penna. Tak vysoké ceny ovšem byly spíše výjimečné. Nejvíc se prodávaly současné fotografie v rozmezí od dvou do dvaceti tisíc eur. Galerie Michaela Stevensona  z  Kapského  Města  prodala  všechny  sugestivní  portréty Afričanů s ochočenými hyenami, opicemi a dalšími zvířaty od Pietera Huga po 14 000 euro. Stále trvající zájem o čínské umění se projevil v úspěchu pekingské Galerie 798, která za částky od dvou do šesti tisíc euro prodala přes třicet snímků včetně digitálně manipulovaných romantických krajin od loňského vítěze ceny BMW Paris Photo Yau Lua. Příznivými cenami se na ekonomickou krizi snažila reagovat řada vystavovatelů. I  nepříliš  majetní  sběratelé  si  tak  třeba  mohli  koupit v pařížské galerii agentury Vu známé fotografie od Anderse Petersona za 2800 euro, melancholické krajiny Michaela Kenny byly v několika galeriích k mání za 2000 euro a pařížská galerie Camera Obscura prodávala snímky předního finského fotografa Penttiho Sammalahtiho dokonce už od 600 euro. Novým sběratelům vyšlo vstříc londýnské nakladatelství Phaidon, které nabízelo za skutečně dumpingové ceny podepsané fotografie slavných autorů v limitovaných edicích, k nimž ještě přidávalo  signované  monografie.  Černobílý  snímek  Elliota  Erwitta z Provence v nákladu 250 kusů tak byl spolu s Erwittovou knihou k mání za pouhých 500 euro, barevná fotografie Badminton od Martina Parra z edice stovky exemplářů stála 950 euro a zvětšenina Nan Goldinové na cibachromu, pořízená ve stejném nákladu, byla oceněna částkou 1950 euro.

Podobných nabídek z limitovaných edic ve výši 100–200 kusů zvětšenin nebo tisků, jaké u nás nabízí Leica Gallery Prague, bylo na veletrhu víc. Odrážely tak situaci současného trhu s fotografiemi, kdy jen málo sběratelů je ochotno platit horentní částky zejména za práce současných tvůrců, u nichž neexistuje jistota, že nejde o nafouklou bublinu. Přes tři miliony dolarů za fotografii Richarda Prince, reprodukující snímek kovboje z krabičky cigaret Marlboro, dnes patrně nikdo nedá, jak ostatně dokumentuje současný prudký pokles cen děl tohoto  autora, který navíc čelí soudním žalobám za porušování autorských práv.

Čestným hostem příštího ročníku Paris Phota bude střední Evropa, přesněji řečeno postkomunistické země Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Je to pro ně ohromná příležitost, jak se více prosadit na mezinárodní fotografické scéně, která jim v současnosti mnoho pozornosti nevěnuje. Nepůjde přitom jenom o centrální výstavu, kterou připravuje mladá lublaňská kurátorka Nataša Petrešin-Bachelez a osm pozvaných galerií, pro něž asi nebude snadné bez státní pomoci nebo bez sponzorů zaplatit vysoké částky za pronájem výstavních prostor. Ale podobně jako tomu bylo v minulých letech u předchozích čestných  hostů,  mnoho  dalších  galerií  bude  moci  představit  historickou i současnou tvorbu z pozvaného regionu. Česká fotografie tak bude na Paris Photu jistě zastoupena rozsáhleji než letos, kdy ji kromě klasiků Drtikola, Sudka nebo Rösslera reprezentovali prakticky jenom Josef Koudelka a Jindřich Štreit na stánku londýnského sběratele a dealera Erica Francka.

Vladimír Birgus