Fotograf Magazine

Paris Photo 2016

Paris Photo už dávno není jenom komerční veletrh. V jeho programu mají stále větší prostor kurátorsky připravené expozice, sympozia, přednášky, přehlídky fotografických knih a stovky autogramiád předních fotografů. Nejinak tomu bylo v jeho loňském 20. ročníku, který v polovině listopadu přilákal do pařížského Velkého paláce 62 tisíc návštěvníků. Obavy, že po teroristických útocích v roce 2015, kvůli nimž musel být veletrh předčasně ukončen, opadne zájem zejména zahraničních vystavovatelů, se naštěstí nenaplnily. Odborná porota mohla vybírat z velkého počtu zájemců finálních 153 galerií a 30 nakladatelství z třiceti zemí. Byli mezi nimi globální giganti jako galerie Gagosian nebo Pace či nakladatelství Taschen a Phaidon, ale také soukromí dealeři nebo malí vydavatelé, specializovaní na autorské knihy v několika desítkách či stovkách exemplářů. Paris Photo potvrdilo postavení nejvýznamnějšího světového veletrhu s fotografiemi, ale přesto nemá jednoduchou situaci. Pokus o pořádání Paris Photo Los Angeles, které by se stalo vážným konkurentem mnohem staršího amerického veletrhu AIPAD Show v New Yorku, loni po pouhých třech letech zkrachoval a akce byla přes masivní propagaci narychlo zrušena. V Evropě vyrostla silná konkurence v novém veletrhu Photo London, ovšem není možno zcela podceňovat ani mnohem menší amsterodamský veletrh Unseen, na němž se nabízejí fotografie v nižší cenové kategorii. K nákupům na Paris Photo rozhodně nepřispělo nečekané zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem hned v první den po jeho otevření, protože řada muzejních kurátorů a galeristů se začala právem obávat, že Trumpova administrativa nebude nakloněna podpoře umění ani dosud existujícím možnostem daňových odpisů v případě darů do veřejných sbírek. Ačkoliv mezi výpravami ředitelů, kurátorů a sponzorů, které na veletrh vypravilo 86 institucí, byli zástupci řady amerických galerií a muzeí včetně Muzea moderního umění a Guggenheimova muzea v New Yorku, Národní galerie ve Washingtonu nebo Muzea výtvarných umění v Bostonu, mnozí vystavující si stěžovali, že amerických sběratelů tentokrát bylo mnohem méně než v minulých letech. Ale nejhorší byla zpráva, že od roku 2020 bude pařížský Velký palác procházet dlouhou rekonstrukcí. A jiná tak impozantní budova, v níž by bylo možno pořádat velké umělecké veletrhy, prostě v centru Paříže není. Noví šéfové Paris Photo Florence Bourgeois a Christoph Wiesner dosud neoznámili, kam plánují veletrh přesunout během doby, kdy se bude Grand Palais opravovat.

Tradice, že se v rámci Paris Photo představují významné veřejné a soukromé sbírky, loni pokračovala expozicí nových akvizic z pařížského Pompidouova centra, sestavenou tamními kurátory Clementem Chérouxem (ten se mezitím stal vedoucím fotografické sbírky Sanfranciského muzea moderního umění) a Karolinou Ziębińskou-Lewandowskou. Výstava s názvem Tužka kultury zahrnovala stovku děl z různých období a rozličných stylů, vybraných z kolekce 12 tisíc fotografií, jež Pompidouovo centrum získalo od roku 2007 (celkově jich vlastní asi 40 tisíc). Byly mezi nimi práce klasiků Augusta Sandera, Maurice Tabarda nebo Richarda Avedona, ale dominantní pozici měly ukázky nejaktuálnějších tendencí od Jeffa Walla, Jürgena Tellera, Valérie Belin nebo Anety Grzeszykowské. I tak významná instituce, jakou je Pompidouvo centrum, má ovšem na nákup fotografií do své sbírky velmi omezené prostředky, a tak kromě darů samotných tvůrců a jejich rodin spoléhá především na velkorysost různých mecenášů. Česká fotografie byla zastoupena pouze jediným snímkem Věšák od Václava Chocholy z roku 1944, který byl součástí kolekce téměř čtyř desítek dobových originálů, jež Pompidouovu centru nedávno věnovala autorova dcera Blanka Chocholová. Část své fotografické sbírky, v níž byla zastoupena díla Diany Arbus, Johna Baldessariho, Tiny Barney, Thomase Strutha a dalších slavných tvůrců, představila pod názvem Fotografická hra americká banka J. P. Morgan, která patří k hlavním sponzorům veletrhu. Další sponzor, firma Leica, uvedla práce dvou vítězů své soutěže Oskar Barnack Award 2016. Francouzka Scarlett Coten získala hlavní cenu za sugestivní barevné portréty současných arabských mužů a její krajanka Clémentine Schneidermann obdržela Oskar Barnack Award Newcomer za stylizované snímky mladých dívek z chudého regionu Walesu, které sní o úniku z ponuré reality prostřednictvím krásných šatů a make-upů.

K nekomerční části veletrhu patřila i výstava Paris Photo – Aperture Foundation PhotoBook Award, v níž vedle sebe soutěžily dobře vytištěné klasické fotografické publikace a katalogy na kvalitní křídě s dnes velmi módními malonákladovými autorskými knihami na téměř novinovém papíře, s řadou prázdných stran a nekontrastním tiskem. Oba vítězové – kniha ZZYZC od Gregoryho Alperna, mnohostranně ukazující život v Mojavské poušti v Kalifornii, a katalog polského grafika a fotografa Wojciecha Zamecznika od Karoliny Puchały-Rojek a Karoliny Ziebińske-Lewandowské tvořily jakýsi most mezi oběma těmito póly.

V Čestném salonu v prvním patře paláce bylo vystaveno čtrnáct rozsáhlejších souborů snímků nebo velkoformátových fotografií ze soutěže s názvem Prismy. Galerie, které se svými návrhy uspěly, tak získaly podstatně rozsáhlejší prostory k představení děl zastupovaných autorů, než jim poskytovaly stánky v hlavní části veletrhu. Hned čtyři galerie se spojily v prezentaci dosavadního díla slavného kanadského fotografa Edwarda Burtynského. K vidění byly jeho technicky precizní a výtvarně působivé velkoformátové barevné fotografie z cyklů Ropa, Voda, Lomy či Australské doly, zobrazující krajiny těžce poškozené expanzemi těžebního průmyslu, i ukázky ze souboru Čína, poskytující fascinující pohled ztráty individuality a identity mezi masami stejně oblečených čínských dělníků. Vedle ikonických, mnohokrát publikovaných děl byly k vidění i některé dosud nezveřejněné snímky autora, který se rychle propracoval mezi nejuznávanější fotografické tvůrce současnosti a jehož ceny zaznamenaly raketový růst. Velký zájem vzbuzovala také expozice William Klein: Paříž, mozaika pouličních záběrů, portrétů, inscenovaných výjevů a detailů městského prostředí od téměř devadesátiletého amerického průkopníka subjektivního dokumentu a moderní módní fotografie, který už více než půl století žije ve francouzské metropoli. Francouzská fotografka Bettina Rheims představila nové barevné portréty vězeňkyň, z nichž se jenom některé snaží i za mřížemi udržet půvab a ženskost. Komerční úspěch slavila polská umělkyně Zofia Kulik, jejíž (podle mého názoru značně přesymbolizovaná) gigantická fotomontáž z roku 1997 s desítkami mužských a ženských postav v exaltovaných pózách a s fotografiemi objektů z různých kultur našla soukromého kupce, který za ni zaplatil 190 000 eur s příslibem věnování do nejmenované kulturní instituce.

Také v samotném prodejním veletrhu byla řada individuálních expozic, jež připomínaly malé muzejní výstavy. Bruselský byznysmen Thierry Struvay sestavil v galerii s příznačným názvem Sorry We’re Closed nápaditou instalaci z desítek anonymních snímků, jež většinou objevil na různých bleších trzích. Vancouverská galerie Equionox se postarala o jedno z největších překvapení Paris Photo souborem moderních barevných záběrů, které od 50. do 80. let vytvářel Kanaďan německého původu Fred Herzog na ulicích San Francisca, Vancouveru a dalších měst a které až donedávna existovaly jenom ve formě barevných diapozitivů Kodachrome. Newyorská galerie Danziger věnovala celý svůj stánek záběrům Paula Fusca, pořízeným v roce 1968 při průjezdu vlaku s tělem zavražděného Roberta F. Kennedyho z New Yorku do Washingtonu. Galerie Stevenson z Kapského Města a Johannesburgu představila barevné „sanderovské“ portréty rwandských a jihoafrických dětí narozených po roce 1994 (kdy ve Rwandě proběhla genocida), které pořídil Pieter Hugo.

Většina galerií ovšem nabízela práce většího počtu autorů. Fotografie z 19. století nestojí zrovna v centru zájmu a vystavující, kteří se na ně specializují, jako třeba londýnský dealer Robert Hershkowitz nebo jeho newyorští konkurenti Hans P. Kraus a Charles Isaacs, bylo možno spočítat na prstech. Nesrovnatelně lépe byla zastoupena meziválečná fotografická avantgarda. Řada evropských i amerických galerií nabízela dobové originály Man Raye, Kertésze, Westona nebo Bellmera za desítky, často i stovky tisíc eur. V Chicagské galerii Stephena Daitera bylo možno zakoupit koláž Herberta Bayera z roku 1940 za 113 000 dolarů. Tokijská galerie MEM přivezla málo známé avantgardní fotografie a fotogramy, které ve 30. a 40. letech vytvořili japonští fotografové Sutezo Otono, Toru Kono a Osamu Shiihara. Návštěvníků, ochotných zaplatit ohromné částky za malé vintage printy, však tentokrát nebylo tolik jako v dřívějších letech. Někteří majitelé galerií si stěžovali, že ubývá sběratelů originálů klasiků moderní fotografie. Například pařížská galerie 1900–2000 nabízela skvělý soubor surrealistických děl, ale neprodala jediné s cenou nad 20 tisíc eur. Přispívá k tomu i rostoucí počet falz, jejichž odhalení často vyžaduje hluboké znalosti. I na tak prestižní akci, jakou je Paris Photo, se objevilo třeba několik děl Alexandra Rodčenka, která nebyla dobovými originály, jak tvrdili jejich majitelé, ale posmrtnými zvětšeninami nebo dokonce reprodukcemi. Na druhé straně galeristé, kteří poctivě uvedli roky vzniku novějších zvětšenin z původních negativů, mnohdy slavili úspěch – třeba newyorská Howard Greenberg Gallery prodala fotografii Diany Arbus Rodina na svém trávníku jednu neděli ve Westchesteru z roku 1968, po autorčině smrti zvětšenou Neilem Selkirkem v 75 exemplářích, za 370 tisíc eur, Etherton Gallery z Tucsonu zase nabízela fotografii Roberta Franka ze sjezdu Demokratické strany v Chicagu v roce 1956, zvětšenou o celé čtvrtstoletí později, za 125 tisíc dolarů, ve vídeňské galerii Johannese Fabera byl k mání soubor pozdních zvětšenin portrétů Augusta Sandera za 280 tisíc eur. Většina bohatých mladých sběratelů však dnes nakupuje hlavně velké barevné fotografie současných hvězd, jakými jsou Gregory Crewdson, Cindy Sherman, Andreas Gursky, Vik Muniz, Chuck Close, David LaChapelle, Stéphane Couturier, Pierre a Gilles či Paul Graham. Jejich ceny mohou být enormní – třeba v berlínské galerii Camera Work bylo možno zakoupit čtveřici portrétů Jacka Nicholsona od Herba Rittse za 250 tisíc eur, ještě dražší byly fotografie Anadrease Gurského, v některých nejnovějších pracích s postavami Spidermana a dalších hollywoodských hrdinů překvapivě balancujícího na hranici kýče. I když se přísná výběrová porota Paris Photo snaží zamezit vystavování lacině podbízivých prací, jaké se houfně objevují na veletrhu Fotofever, paralelně probíhajícím v Caroussel du Louvre, vždy se jí to úplně nedaří, jak dokládaly třeba křečovité a kýčovité akty a portréty od Asgera Carlsena a Rogera Ballena, který jako by zcela zapomněl na svá skvělá starší díla.

Paris Photo potvrdilo své postavení nejvýznamnějšího světového veletrhu s fotografiemi, jehož se zúčastňuje vedle galerií ze západní Evropy a USA stále více vystavujících z Asie (loni jich bylo 13) nebo z Latinské Ameriky, Afriky a Austrálie. Tím více mrzí, že účast vystavujících ze střední Evropy byla opět minimální a že poválečná česká fotografie byla zastoupena pracemi Josefa Sudka, Jaroslava Rösslera, Josefa Koudelky, Běly Kolářové, Markéty Luskačové, Blanky Chocholové nebo Jitky Hanzlové výhradně v zahraničních galeriích. Přitom jak varšavská galerie Asymetria, tak budapešťská galerie Vintage opětovně dokázaly vzbudit velký zájem o polskou a maďarskou tvorbu a prodat řadu děl do předních veřejných i soukromých sbírek.

Vladimír Birgus

#29 kontemplace

180 

Skladem