Fotograf Magazine

Bill Finger

paramnézie

„Paramnézie“ je definována jako „deformace paměti při níž dochází k záměně vysněných představ a objektivní zkušenosti.“ Jde tedy doslova o duševní kolizi skutečnosti a fikce, která se v podstatě stává novou osobní pravdou. Domnívám se, že pokud někdo nedisponuje absolutní pamětí, všechny vzpomínky se časem stanou formou paramnézie.

V tomto souboru snímků se snažím rekonstruovat místa a krajiny z mé minulosti. Snažím se tímto způsobem dosáhnout vytvoření jakéhosi konečného referenta, či klíče k paměti – fotografie určitého času a místa. Fotografii pojímanou jako objekt paměti vytvářím s pomocí miniaturních krajin. Stejně jako fotografie je miniatura jakýmsi suvenýrem místa, které člověk navštívil. Kromě toho má miniatura svou vlastní historii v rámci muzea, kde představuje výjevy minulých událostí či přehledy historických epoch. A konečně je zde i souvislost mezi dětskou fantazií a představivostí a předměty reprodukovanými v miniaturní podobě. Abych mohl vytvořit tyto snímky, musel jsem tedy nejprve vyrobit miniatury krajin, které jsou zosobněným odkazem k určitým místům a času. Jakmile je miniatura dokončena, mohu pořídit snímek. Fotografie pak slouží jako suvenýr minulosti pořízený v přítomnosti.

Při rekonstrukci krajin po paměti jsem si záhy uvědomil, že budu muset připustit určitý stupeň paramnézie. Ve snaze na něco se rozpomenout se člověk soustředí na určité prvky, které slouží jako spouštěče určitých vzpomínek. Má rekonstrukce určitých míst mne tedy sice přiblížila k době a místu obecně, zároveň však do jisté míry zpochybnila věrohodnost konkrétních rysů. V tomto ohledu je paměť podobná fotografii, neboť i fotografie ukazuje velmi omezený výsek. Vše, co leží za hranicemi tohoto výseku, nebo v intervalech mezi jednotlivými záběry, musí rekonstruovat paměť zúčastněných. V mém případě si tedy při doplňování určité informace či detailu musím neustále klást otázku, nakolik je vzpomínka zkreslena prizmatem toho, kým jsem nyní. Tak například když rekonstruuji nějaký okamžik z dětství je nabíledni, že jsem dnes někým docela jiným než kým jsem byl v osmi letech. Naše vzpomínky se neustále mění a upravují v závislosti na našich životních zkušenostech a jiných souvislostech našeho osobního života. Takže čím více na snímku pracuji, tím víc se z něj stává odrazový můstek k cílovým stanicím, o nichž si přestávám být jist, že skutečně existovaly.

Pochyby o vlastních vzpomínkách mne vedly k tomu, že jsem si byl nucen připustit paramnézii, která se objevuje v mých fotografiích. Začal jsem pracovat podobně jako když člověk vzpomíná na příběh či událost z minula, kde jsou již některé klíčové okamžiky přikrášleny každým novým vyprávěním. Paramnézie tak v tomto projektu funguje jako kombinace skutečnosti a fiktivního vyprávění. Každý snímek uplatňuje a utvrzuje nějaký úhel pohledu. Byl jsem si proto dobře vědom úhlu pohledu, který divákovi představuji v každé fotografii. Pro každou fotografii je úhel pohledu – chápaný jak vizuálně, tak metaforicky – zcela zásadní. Teprve tím, že diváka vtáhnu dovnitř výjevu, který si prostřednictvím fotografie vybavuji, mohu takříkajíc vyvrhnout minulost do přítomnosti. Tento tah dopředu vydatně čerpá z filmu. To je další příklad toho, jak má vlastní přítomnost ovlivňuje mé rozpomínání se na minulost, neboť v současnosti pracuji ve filmovém průmyslu.

Při tvorbě těchto snímků jsem přišel na to, že všechny vzpomínky včetně fotografií, které k nim odkazují jsou velmi tvárné. Čas, souvislosti a úhel pohledu se neustále mění a díky tomu musíme neustále utvářet a rekonstruovat svůj obraz, stejně jako vlastní dějiny.