Fotograf Magazine

hommage a anna fárová

Anna Fárová se stala první historičkou umění specializovanou v Čechách na fotografii. Jejím starším kolegům nepřipadalo médium dostatečně prestižní. Fárová se zaměřila nejen na badatelskou, nýbrž i kurátorskou, pedagogickou a kritickou činnost. Zároveň byla inspirována zájmem o výtvarné umění, hudbu, filozofii, literaturu, divadlo a film. Širokou poučeností trvale obohatila svůj hlavní obor. Proto k její poctě vznikla retrospektiva, uspořádaná filmařkou a galeristkou Zuzanou Meisnerovou Wismer spolu s fotografy Dušanem Šimánkem a Iren Stehli, samosebou i ve spolupráci s oslavenkyní, respektive z jejích sbírek. Zdálo by se tedy, že první housle – jak se již dávno stalo Fárové údělem – hrály opět exponáty, čili vlastně vystavující fotografové a fotografky. Tentokrát však sekundují katalogu. Doprovodná publikace má cenu trvalé pomůcky, rekapitulující půlstoletí uměnovědné práce.

V získávání rozhledu pomáhal Anně Fárové (narozené roku 1928 v Paříži) francouzsko-český původ. Od dětství se orientovala v prostředí kultivovaném dvojí tradicí. V křestním listu má jméno Annette Safranek. Po otci, muzikologovi Miloši Šafránkovi, zdědila okouzlení uměním, schopnost psát o něm i vůli k zprostředkovávání mezinárodních spojení. Ke kulturním misím využívala vynikající znalosti mateřštiny již jako středoškolačka, jejímž domicilem byla od roku 1939 Praha. Přišla sem přes Plzeň, kde její matka, rozená Anne Moussu, vyučovala francouzštině, a po dalším pobytu v Paříži.

Po studiích dějin umění a estetiky na Filosofické fakultě University Karlovy (1946-1951), kde byla fotografie vnímána nanejvýš jako reprodukční prostředek, zůstala ve svobodném povolání. Byla podezřelá totalitnímu režimu, jenž měl monopol na zaměstnanecké poměry veškerého obyvatelstva, a dlouho nezískala v oboru patřičné postavení. V 50. letech byla na šest roků zbavena cestovního pasu, neboť odmítla spolupráci s StB. Požadavek navštěvovat matku však uplatňovala. Díky tomu se jí časem dařilo překonávat železnou oponu i v epoše poválečně rozdělené Evropy a osobně pociťované politické nepřízně.

Ranou pracovní etapu odvíjela ze zahraničních kontaktů: s fotografy jednala na základě osobních vztahů, které by ovšem nevybudovala bez aktivního zájmu o jejich tvorbu. Od roku 1956 o ní publikovala časopisecky, záhy i knižně.

Zprvu se zabývala bezprostřední, humanistickou fotografií. Přičinila se, aby v roce 1958 vyšla v Praze první kniha o Henrim Cartieru-Bressonovi. V nakladatelství proslulém pod pozdější značkou Odeon tak otevřela vůbec první edici fotografických monografií na světě. (Ta mimochodem inspirovala edici Roberta Delpirea Photo Poche.) Následně se stala editorkou řady Paragraphic Books newyorské redakce Grossman Publishers: Werner Bischof, André Kertész, Robert Capa. Svazky s jejími studiemi vyšly rovněž česky. K objevným publikacím o českých fotografech přispěla tituly Jiří Jeníček (1962), Eugen Wiškovský (1964), Současná fotografie v Československu (1972), Jindřich Štyrský, fotografické dílo (1982, pod dívčím příjmením své matky).

Od 60. let zprostředkovávala dovoz výstav světových autorů. Šlo například o průřez tvorbou členů agentury Magnum Photos (Obecní dům v Praze, 1965), popřípadě o reprezentativní autorské kolekce individualit: Werner Bischof (1964), André Kertész, Elliott Erwitt ( oba 1967), Robert Doisneau (1969) a další. Výstavy uvedených osobností realizovala ve Fotografickém kabinetu Jaromíra Funka. Z pozice ředitele zastřešujícího Domu umění města Brna jí vycházel vstříc přítel Adolf Kroupa, otevřený i akcím, pro něž Fárová nenacházela v Praze pochopení. (Nikdy například nevyšla monografie Elliotta Erwitta, připravená začátkem 70. let pro Odeon.)

V letech 1970-1977 působila Anna Fárová jako odborná pracovnice v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a zároveň v období 1970-1976 přednášela studentům katedry fotografie FAMU. V souvislosti s prací Vliv fotografie na malířství.

Počiny Anny Fárové měly objevitelský či zakladatelský ráz. Ukázala třeba, že fotograf může mít styl podložený celistvostí osobnosti. Na sto studentů ovlivnila přímo, další nesčetné fotografy a fotografky pak prostřednictvím svých textů. Diplomové práce a někdy i tiskem zveřejněné spisy nepřestávaly odkazovat k jejím statím či knihám ani tehdy, když sama publikovat nesměla.

Oficiální oporu vzal Anně Fárové ministerský zákaz činnosti v muzeu po podpisu Charty 77. Na povolání však nerezignovala. Některým osobnostem z okruhu někdejšího žactva i jejich vrstevníků koncipovala a uváděla výstavy na chodbě pražského divadla Činoherní klub, vrcholící souborem 9 & 9 v Plasech (1981).

Přehlídka 37 fotografů na Chmelnici (1989) završila sérii výstav značených číselným kódem. Vymezovala možnosti média propojením autorů, jejichž práce ozřejmovaly spontánní i artistní fotografování. Již první z numericky pojmenovaných podniků, 7 + 7 (1967), byl komparací rozličných přístupů k tvorbě: v parteru Galerie Václava Špály instalovala Fárová momentky, v prvém patře statické fotografie. K inscenované fotografii se pak opakovaně vracela, aby ji prostřednictvím skupinové výstavy Soudobá fotografie NOX přivedla do Paláce Kinských Národní galerie (1996).

Jakožto kurátorka mnoha výstav spolupracovala při jejich instalacích po dlouhá desetiletí buď s architekty, scénografy anebo výtvarnými umělci – včetně manžela Libora Fáry (1925-1988), otce sochařky Isabely a fotografky Gabiny. Výrazně se smysl Anny Fárové pro vytváření zázemí exponátům projevil marnou snahou o vybudování muzea fotografie.

Na půdu Uměleckoprůmyslového musea se Fárová externě vrátila po změně politických poměrů. Roku 1990 připravila retrospektivu exulanta Josefa Koudelky.

Vůbec nejobsáhlejší monografii Josefa Sudka (1995) umožnila důvěra, kterou k Fárové tvůrce pojal, když viděl, jak zpracovala životní dílo Drtikolovo. Anna Fárová do ní napsala také tato slova: „Zpracovávání Sudkovy pozůstalosti se pro mne […] stalo pádným důvodem, proč zůstat v Čechách.“

Anna Fárová nadále koncipuje výstavy i katalogy – například Československá fotografie v exilu 1939-1989 (1992), Bohdan Holomíček: Havel (2000), Post pro Radost (2001), Pavel Dias: Hlubiny paměti (2002). Zúčastnila se příprav retrospektiv malířů Libora Fáry (1999) a Mikuláše Medka (2002)… Bohatá je i řada knih, na nichž pracovala v poslední době: František Drtikol fotograf, malíř, mystik (1998), František Drtikol: Deníky a dopisy z let 1914-1918 věnované Elišce Janské (2001), Jindřich Přibík Rekapitulace (2001), František Drtikol: Oči široce otevřené (2002), Zdeněk Tmej (2001), Josef Koudelka (2002), Josef Sudek (2003), Eva Davidová (2004), Libor Fára / Dílo (2006), Dušan Šimánek (2006), František Drtikol: Pracovní kniha fotografií (2006), Iren Stehli (2006), Jaromír Funke: Louny (2006).

Kniha Anna Fárová & fotografie / Photography s podtitulem obsahuje vyčerpávající bibliografii sestavenou Polanou Bregantovou a čtivou předmluvu Josefa Chuchmy.

 

Meisnerová Wismer Z. (ed.) Anna Fárová & fotografie. Praha: Langhans Galerie Praha – PRO Langhans 2006, 172s. ISBN 80902816-0-5 (Vydáno k stejnojmenné výstavě v Langhans Galerii, Praha 7. 11. 2006-1. 1. 2007.)

Josef Moucha