Fotograf Magazine

josef koudelka: surová krása

„Cítil jsem, jak se mění styl mé práce a nechal tomu volný průběh.“ Výrok Josefa Koudelky (1938) z besedy pořádané 19. listopadu 2002 Francouzským institutem v Praze nabízí klíč k fotografově nové monografii. Ve spolupráci s autorem ji připravil nakladatel a grafik Robert Delpire pro knižnici Maestro.

V listopadu 2006 zvítězilo české vydání alba Koudelka v nehonorované Soutěži o nejlepší fotografickou knihu ze střední a východní Evropy. Vyhlásila ji slovenská nadace Fotofo. Soutěž se koná každé dva roky a u příležitosti 16. festivalu Měsíc fotografie Bratislava se uskutečnila počtvrté. Jednalo se o více než stovce svazků vydaných od roku 2005. Cílem bylo upozornit na obsahově nejpřínosnější tituly, jejichž zpracování podporuje autorské poselství. (Porota udělila diplom i publikaci v kategorii dějin: vybrala faksimile obrazové části časopisu SSSR na strojke 1930-1949  moskevského nakladatelství Agey Tomesh. )

Co nám svou bilancí Josef Koudelka říká? Především to, jak své dílo sám vidí. Monografii právem počítá k špičkovým projektům přes tři dekády trvající (a velmi osobně prožívané) spolupráce s Robertem Delpirem. Ten také sepsal obdivné úvodní Slovo o Josefovi. Fotograf se na oplátku netají tím, že na mnoho poznatků přišel právě díky vztahu, zahájenému v polovině 70. let knihou Gitans: La fin du voyage. Chvalitebné je, že Koudelka partnerovi nepodléhal. Robert Delpire sice upravil odhadem 250 titulů, jenže třeba knihou De qui s’agit-il? Henri CartierBresson ukázal, že jako grafik a pořadatel obsahu rozhodně není neomylný. (Recenzi přinesl Fotograf 3/2003.)

Přípravou na monumentální koudelkovské shrnutí byla malá, leč úspěšná publikace i text Začátky od Anny Fárové. Je to vlastně citát ze statě psané a sesazované ze starších črt a kritik metodou koláže. I tak je však interpretace Koudelkova díla v kapesní monografii ucelenější. Byl to údajně Delpire, kdo pro novou knihu textový doprovod volil. Celkem tři předmluvy obrazových kapitol byly svěřeny Čechům, kteří nepostrádají vhled do okolností Koudelkovy tvorby před internacionální etapou jeho kariéry. Divadlo uvedl režisér Otomar Krejča, Invazi pojednal básník Petr Král. Jistě, vícehlasost se za princip nabízela: jde-li knize o to nejlepší z Koudelky, pak se zkrátka obdobně vybíraly i zvěsti o Koudelkovi. Jenže v daném provedení se jednotlivé vstupy místy překrývají. (A to i systémově. Viz zmíněné Začátky a kapitolku Hledání.)

Těžiště svazku spočívá jinde než v krátkých slovních intermezzech. Fotograf nabízí hlavně snímky, kterých si nejvíce váží, záběry tlumočící jeho vyznání. Je tudíž škoda, že nenašel „textaře“, který by jeho dílo promyslel a sepsal celistvou interpretaci. Vždyť druhá monografie završuje sedmačtyřicetileté tvůrčí úsilí, což byla příležitost nad jiné vhodná. Vyznění knihy by suverénní esej prospěl. Možná však dává autor přednost interpretační otevřenosti: snad je spíše zvědav na různé možnosti pochopení své práce než na hledisko, které by chtě nechtě sugerovalo závaznost.

Koudelkova bilance vznikala po tři roky, zrála ovšem od roku 1990. Tehdy hostilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze retrospektivu Josef Koudelka: Z fotografického díla 1958-1990, kterou fotografovi pomohla uspořádat historička umění Anna Fárová do devíti kapitol (z nichž tři se týkaly aktivit spjatých s pražskou divadelní scénou 60. let). Definitiva má sedm částí. Jejich názvy nejednou opakují tituly jednotlivých alb. Už časné autorovy představy o fotografii, připomenuté kapitolami Začátky a Hledání, naznačí, s jak složitým umělcem máme mít čest v následujících pěti oddílech zralé tvorby.

Josef Koudelka se záhy zorientoval v situaci panující během jeho nástupu v 50. letech. K následování ho však předchůdci nestrhli. Roku 1961  získal diplom strojního inženýra, poprvé samostatně vystavoval a pustil se za nevídaným tématem: cestoval za romskou minoritou od severních Čech přes jihomoravskou Strážnici a západoslovenskou Bratislavu až po východní Slovensko a Rumunsko. Když s Annou Fárovou během 60. let připravoval knihu Cikáni pro pražské nakladatelství Mladá fronta, vybíral z tisíců záběrů. Z takto propracovaného celku lze pořídit průřez jen s nebezpečím, že přijdou o značný díl kýženého významu.

Koudelkovi Romové vycházejí od poloviny 70. let v New Yorku, od roku 1977 i ve francouzské verzi. Byť se jedná o výpravný atlas, poctěný Nadarovou cenou, v původním českém provedení zatím kniha citelně chybí. Nicméně fotograf od pádu totality o aktualizaci makety z 60. let uvažuje. Snad se publikace dočkáme, mohla by mít i dvojnásobný rozsah než Gitans: La fin du voyage.

Traduje se, že zahraniční působení Koudelka zahájil coby nejtištěnější anonymní fotograf. Snímky ze srpna 1968 dokumentující vpád Sovětské armády do Prahy publikoval totiž bez udání autorství. V monografii je připomíná přísně vybranou kapitolou Invaze.

Album Exily rezonuje běžně nepostřehnutelnými duševními stavy tvůrce, aby na druhé straně navodilo stejně niterné dojmy diváků. Osobně si myslím, že autor touto knihou překročil stín nejen vlastní, nýbrž i média, o něž se opírá. Fotografii je zdánlivě souzena naturalistická názornost, ale do nadčasové dvorany velikánů oboru paradoxně vstupují právě ti, kteří dokázali opak.

Od extatické levitace se Koudelka obrátil k adresné sociální kritice. Od roku 1986 komentuje stav civilizace v žánrech městských vedut a krajinářství. Jeho snímky přestaly být zalidněné, ba neopírají se ani o stafáž: námětem bývají stopy člověka. Jednotlivým lokalitám věnoval již šest panoramatických knih. Koncem letošního roku je spolu se všemi sedmi mutacemi nové monografie vystavil v Galerii Štěpánská 35 Francouzského institutu v Praze. Jako závěsné exponáty posloužily výhradně fotografie z posledního krajinářského leporela Camargue.

První čtyři panoramatická alba – Mission Photographique Transmanche (1989), Černý trojúhelník (1994), Reconnaissance Wales (1998) a Lime Stone (2001) – zachytila destrukci krajin průmyslem i životnost přírody, autorsky řečeno „tragickou divokou krásu, sílu, boj o přežití“. Motivy dvou svazků se liší. Teatro del Tempo (2003) ukazuje současnost staroslavného Říma, soubor Camargue (2006) terén jihu Francie. Tiskové komuniké spolupořádající společnosti Art Link předeslalo: „Projekt byl iniciován společností Conservatoire du Littoral, která má na starosti ochranu přírody francouzského pobřeží. Koudelka, který řekl, že nedokáže fotografovat líbeznou francouzskou krajinu, našel v této specifické oblasti Francie obrazy rezonující s jeho způsobem vidění. Divoká větrná krajina, plná močálů a mokřin, ponechaná po mnoho let sobě samé, představuje sebeobnovující sílu přírody.“

Pro autora byla zakázka velkou výzvou. Je náročný na časové podmínky, za nichž může převzít za výslednou knihu odpovědnost v plné míře. Potřebuje se k motivu vícekrát s odstupem vracet a mít možnost vybírat exponovaný materiál po svém. Prvotním předpokladem je, že se s námětem ideově ztotožní a při zkušební obhlídce najde osobní perspektivu jeho pojetí. V Camargue musel zvládat naprostou rovinu. Možná si při tom vzpomenul i na Sudkovy absolutně rovinné horizonty.

Josef Koudelka má pro své krajinářství dobré důvody. Není divu, nechce-li se již pomocí momentek honit za něčím, co trvale uniká. Má věk klasika a raději se angažuje v problematice zraňovaných krajin a rezistence přírody. Faktograficky má látka samozřejmě svůj étos. Vždyť ukázkami následků drancování žaluje sebestředný způsob lidské existence. A Koudelka je dokumentaristou, takže proč by se bránil dobré práci, v níž je brilantní? Nepochybuji, že ho zajímá soustavně a dlouhodobě sledovat, jak si odvěký řád poradí s lidskými ataky. Kdybych ale komentoval koudelkovská panoramata blíže, opakoval bych, co již v časopise Fotograf odeznělo (viz č. 2/2003): v širších souvislostech zaměřil Koudelka na problematiku životního prostředí album Chaos (1999) , které představuje z uměleckého hlediska dovršení autorových možností na daném kreativním úseku.

Ačkoli je Josef Koudelka mezinárodně ceněn a získal státní vyznamenání České i Francouzské republiky (včetně mnohých dalších poct), jeho prvořadé zájmy určuje práce. Monografii vydal souhrnným nákladem osmnácti tisíc výtisků, přitom je jazykově přizpůsobil pro zájemce německy a španělsky mluvících zemí, Itálie, Velké Británie, USA, Francie a Česka. Prosadil si, že každý koproducent směl zvolit vlastní typografii i řešení obálky odlišné od Delpireova návrhu. České pojetí je dílem Aleše Najbrta a působí jako aktuální (zatímco u ostatních se náladou většinou hlásí retro).

Reprodukce v monografii se dají číst jako memento umělce s citem pro sebereflexi. Kniha je to jiná, než ostatní: díky inovacím v uspořádání si přijde na své i vlastník alb Cikáni, Prague 1968, Exily a Chaos. Josef Koudelka stál zcela zřejmě o svébytnost nového svazku. Bylo těžké jej skloubit, dostalo-li každé z jeho životních témat zvláštní vizuální formu. Zaměření mnoha fotografů dovoluje ohlédnutí mnohem prostší. Jdou zkrátka po maximech, tak jako malíři či grafici. Josef Koudelka se nepřehlédnutelně odlišil, nicméně dosavadní pracovní etapy se mu podařilo jejich souhrnem dokonale umocnit.

Působivost alba Koudelka pomůže objasnit metoda britského režiséra Petera Brooka: „ukázat ideál a zradu toho ideálu, lesk vize a její destrukci – a to v jediném okamžiku“. Protože se něco obdobného fotografovi podařilo, drží pohromadě tak různoběžné motivace tvorby, jakými jsou zájmy etnické, politické či ekologické. A jiskří-li mezi tím vším estetické napětí, nanejvýš zamezuje statičnosti diváckého prožitku. Tomu se dá říkat mistrovství.

 

Kolektiv autorů. Koudelka. Praha: TORST 2006, 158 reprodukcí, nestránkováno. ISBN 80-7215-288-2.

Josef Moucha