Fotograf Magazine

Měsíc fotografie v Bratislavě 2006

O fotografickém festivalu v Bratislavě je možno mluvit v superlativech i nepříliš lichotivě. Záleží to na úhlu pohledu. Pro některé stálé návštěvníky je nepochopitelné, že jeho organizátoři se přes veškeré kritické připomínky ani v šestnáctém ročníku, který probíhal v listopadu 2006, nevyhnuli zbytečným chybám. K těm patřily mnohdy odbyté instalace výstav, chybějící popisky, zahajování největších výstav v první polovině úvodního týdne festivalu, kdy v Bratislavě ještě není většina zahraničních návštěvníků (jenom z českých fotografických škol pravidelně přijíždí přes dvě stě studentů a pedagogů) nebo stále neexistující akreditace pro vystavující autory, hodnotitele portfolií, pozvané hosty a novináře, kteří se opět museli trapně doprošovat bezplatného vstupu na výstavy a další festivalové akce. Na druhé straně je zřejmé, bratislavský Měsíc fotografie prošel od svých skromných začátků ohromným vývojem a dnes mu patří nezastupitelné místo mezi dalšími fotografickými festivaly (to ostatně bylo potvrzeno i jeho zařazením do Evropského měsíce fotografie spolu s festivaly v Paříži, Berlíně, Moskvě, Vídni, Římě a Lucemburku).

Nepočetné skupině pořadatelů včele s Václavem Mackem se podařilo vyprofilovat festival důrazem na tvorbu ze střední a východní Evropy, která je však každoročně doplňována i několika expozice předních fotografů z jiných částí světa.  Festivalový program se postupně rozrůstal až na současných zhruba 35 výstav, které jsou dnes doplňovány i dobře organizovaným hodnocením portfolií za účastí řady předních fotografů, kritiků a kurátorů, několika tvůrčími dílnami, přednáškami, soutěží fotografických knih a dokonce koncerty nových skladeb slovenských hudebníků inspirovaných různými fotografiemi. Společnosti Fotofo, která festival pořádá, se podařilo vydat řadu knih a katalogů, v roce 2005 otevřela Středoevropský dům fotografie, už jedenáct let vydává v angličtině časopis Imago. Postupně se jí podařilo odstranit i hlavní chyby při přípravě samotného festivalu: většina expozic byla otevřena i během úvodního víkendu, rozsáhlý slovensko-anglický katalog vyšel včas, všechny exponáty během vernisáži už visely na stěnách a panelech a žádné neležely na podlaze, jak se to stalo ještě v roce 2005.

Co tedy šestnáctý Měsíc fotografie nabídl? Největší počet expozic jako vždy představoval tvorbu ze střední a východní Evropy. Ruská fotografie tentokrát bohužel nebyla zastoupena žádnou expozicí aktuálních tendencí, ale jen výstavou Skvosty ruské fotografie 1850-1950 ze sbírky Anatolije Zlobovského. Ta představila většinou dobové autorské originály z portrétní tvorby 19. století  (Konstantin Šapiro, Andrej Karelin, Maxim Dmitrijev), ruského piktorialismu (Nikolaj Andrejev, Vasilij Ulitin, Alexandr Grinberg, Nikolaj Sviščov-Paola, Leonid Šokin aj.), avantgardních tendencí 20. a 30 let (Alexandr Ročenko, Eleazar Langman, Alexandr Chlebnikov, Regina Lembergová) i fotoreportáže, postupně stále více ovlivňované socialistickým realismem (Akradij Šajchet, Dmitrij Děbabov, Georgij Zelma, Arkádii Šiškin, Ivan Šagin). Vyumělkované záběry nadšených budovatelů a sportovců, snímané z výrazných podhledů a nadhledů,  v mnohém připomínaly fotografie Leni Riefenstahlové z nacistického Německa a vyvolávaly obdobné otázky o míře viny nadaných umělců za propagaci totalitárních režimů. Přínosné zejména bylo, že výstava obsahovala vedle mnohokrát publikovaných děl i málo známé práce, k jakým patřily fotografie Langmana či Lembergové, které se donedávna neobjevovaly ani v podrobných antologiích sovětské fotografie.. Zejména polští návštěvníci se však podivovali nad zařazením děl klasika polské fotografie Jana Bulhaka mezi ruské autory.

K diváckým atraktivitám festivalu měla patřit výstava raných prací světoznámého maďarského fotografa Andrého Kertésze z let 1913-1919. Výběr nových zvětšenin z Maďarského muzea fotografie však opominul naprostou většinu zásadních děl, která z Kertésze dělají jednoho z nejvýznamnějších průkopníků moderní fotožurnalistiky i experimentální fotografie a zahrnoval celou řadu banálních snímků. Výborné naopak byly obě rakouské výstavy, jak soubor reportážních snímků Ericha Leasinga, ukazujících krátkou euforii a následné krvavé potlačení protikomunistického puče v Budapešti v roce 1956 (Leasingový dramatické fotografie byly u příležitosti padesátého výročí této události představeny v mnoha městech světa od New Yorku přes Paříž až po Vídeň), tak kolekce fotografií Branka Lenarta, plná nápaditých her s perspektivou a odkazů na různá starší umělecká díla. 

Několika výstavami byla zastoupena domácí slovenská tvorba. Expozice Bratislava zadním vchodem, sestavená Václavem Mackem a doprovázená stejnojmennou knihou, tvořila fotografické dějiny slovenské metropole ve 20. století.  Zaujaly na ní především dokumentární snímky z 50. a 60 . let, jejichž autoři Ladislav Csáder, Juraj Šajmovič, Igor Grossmann a další tvořili v duchu poezie všedního dne. Pro mnohé návštěvníky byla překvapením retrospektiva zapomínaného představitele slovenské inscenované fotografie 80. let Jána Pavlíka, jehož tvorba byla více introspektivní a méně hravá než práce jeho tehdejších kolegů Tona Stana, Vasila Stanka, Rudy Prekopa či Mira Švolíka.

K nejoriginálnějším částem festivalu patřila výstava Stars. Její autor Pavel Maria Smejkal implantoval za pomoci počítače postavám vězňů z koncentračních táborů tváře současných celebrit. Nešlo mu o zpochybňování jednoho z posledních tabu, jakým v současném umění zůstává ironizující interpretace holocaustu (o to se s kontroverzními výsledky pokusil polský umělec Zbigniew Libera), ale jednak chtěl upozornit, že v koncentračních táborech zahynuly stovky tehdejších celebrit, jednak chtěl divákům položit otázku, zda by se i oni mohli dostat do podobné situace – a jak by se v ní zachovali. Dva různé póly fotografie se sociologickou tématikou představovaly výstavy Andrey Kalinové s tématy slovenských politiků a dočasných příbytků bezdomovců a Juraje Chlapíka, konfrontující portréty obyvatel největšího bratislavského sídliště Petržalka s interiéry jejich panelákových bytů.

K vrcholům festivalu patřila výstava Nový polský dokument, kterou sestavil varšavský kurátor Adam Mazur hlavně z děl mladých polských fotografů Zuzany Krajewské, Rafała Milacha,  Igora Omuleckého, Weroniky Łodzińské s Andrejem Kramarzem, Ireneusze Źjeździalky a dalších. Ti vytvořili silnou mladou generaci, kterou už nebaví neustále rozmělňovat práce polských průkopníků konceptuální a intermediální tvorby z 50. a 60 . let, jak se to stále ještě dělá na mnohých polských fotografických školách. Svou inspiraci hledají hlavně v současných trendech subjektivního dokumentu, moderního sociologického portrétu či uhrančivě precizních fragmentů městských krajin a různých interiérů. Bratislavská repríza této zásadní expozice, původně uvedené v Centru současného umění ve Varšavě. ukázala překvapivě vysokou obsahovou i řemeslnou úroveň mnoha děl, jaká bychom ještě před pár lety marně hledali v polské fotografii. Ve srovnání s ironičtěji zaměřenou expozici A nyní Polsko, uvedenou v květnu 2006 na Měsíci fotografie v Krakově, působila tato výstava optimističtěji. Tradičnější pojetí fotografického dokumentu představila retrospektiva mezinárodně proslulého litevského fotografa střední generace Romualdase Požerskise, jenž ve svých černobílých snímcích dovede odhalovat velká obecná témata v nejobyčejnějších životních situacích a spojovat autenticitu s lyričností.

Velmi rozsáhle a kvalitně byla tentokrát zastoupena česká fotografie. Hlavní zásluhu na tom měla gigantická retrospektiva Jindřicha Štreita ve dvou podlažích Slovenské národní galerie.  Šlo o rozsáhlejší varantu výstavy z Ostravy, kterou tento přední reprezentant české a evropské sociálně dokumentární fotografie nedávno oslavil své šedesátiny. Výběr snímků  svěřil svému bývalému studentovi a současnému kolegovi z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Tomáši Pospěchovi. Bylo to dobré rozhodnutí,  protože Pospěch se nebál nerespektovat chronologickou posloupnost cyklů či eliminovat podružnější práce. Vybral tak skutečně nejlepší díla, byť některá z nich do té doby existovala jenom v negativech. Především syrové a přitom vizuálně silné snímky z každodenního života vesničanů na Rýmařovsku a Bruntálsku, v nichž Štreit  mistrovsky propojil obraz konkrétní skupiny lidí v určitém prostředí a čase se zobecňujícími nadčasovými hodnotami, dokumentovaly mimořádnou kvalitu a historický, sociologický i filozofický význam Štreitova díla.

Na bratislavském Měsíci fotografie však bylo možno porovnat Štreitovy práce z posledních dvou dekád 20. století se staršími, ještě nedávno téměř neznámými snímky pětasedmdesátiletého Gustava Aulehly, který před půl stoletím začal s velkou otevřeností, obrazovou vytříbeností a často s jemnou ironií dokumentovat ve svém bydlišti Krnově a jeho okolí devastaci lidí i prostředí v době komunistické totality. Protože se fotografováním neživil a se tedy ohlížet na to, zda jeho fotografie budou zveřejněny nebo ne, podařilo se mu vytvořit neobvykle pravdivý osobní dokument, jenž daleko výstižněji ukazuje podstatné rysy tehdejšího života než stejně staré lyricky laděné záběry českých představitelů poezie všedního dne. Českou fotografii v Bratislavě reprezentovala i komorní expozice intermediálních děl Míly Prestové, putovní výstava nekonvenčních portrétů známých osobností od Antonína Kratochvíla, kterou v železničních vagonech předvedla bývalá Leica Galerie Praha,  a výstava velmi osobních a často značně intimních fotografií Jiřího Davida, po řadu let zachycujícího svou ženu a dospívajícího syna. Zatímco v dřívějších cyklech Skryté podoby a Bez soucitu fotografie jenom realizovaly autorovy koncepty a nebylo důležité, kdo u nich stiskl spoušť, v Davidových zobecňujících a přitom tak subjektivních rodinných dokumentech má už fotografie roli autonomního díla.

V programu bratislavského festivalu tentokrát byla i sekce Na východ od východu, představující fotografie z Číny a Jižní Koreje. Její součástí byly mimořádně působivé fotografie ze současné Číny od Kanaďana Edwarda Burtynského, který se v posledních letech stal jednou z nejrespektovanějších postav současné světové fotografie. Burtynsky se ve svých velkoformátových barevných fotografiích  řadí do aktuálního proudu technicky dokonalých a vnějškově rezervovaných záběrů reality, ale v jeho fotografiích se v poslední době daleko častěji objevují lidé. Přízračné snímky tisíců stejně oblečených dělníků a dělnic v ohromných halách při šití bot, výrobě obuvi, kuchání kuřat nebo pojídání oběda v ohromné závodní jídelně výmluvně ukazují ztrátu individuality i tisíciletých tradic a současný prudký nástup masové výroby a masového konzumu v zemi, v níž se tvrdá ideologie snoubí s ohromným ekonomickým růstem. V Bratislavě byla premiérově představena expozice Současná korejská fotografie, zahrnující i ukázky starších děl z 60. let.  Bylo zajímavé vidět, jak se mezinárodní tendence (promyšlené využití barev i možností počítačových úprav snímků, technicky dokonalé velké zvětšeniny, renesance zájmu o portrét apod.) v mnohých dílech prolínají s vlivy tradiční korejské kultury či se zájmy o reflektování situace rychle se transformující jihokorejské společnosti či neprodyšně odděleného a na obou stranách neustále vyzbrojovaného národa ve dvou zcela odlišných státech.

Nesporným obohacením festivalu byla také rozsáhlá expozice finského fotografa Arna Rafaela Minkkinena, po dlouhá léta fotografujícího fragmenty svého těla v krajině i v městském prostředí, přehlídka současné slovinské fotografie, zaměřená na její konceptuální a inscenovanou část, překvapivě kvalitní expozice kubánských fotografií s náboženskými tématy Odvrácená strana duše, soubor osobitých barevných dokumentů z Kolumbie od holandského autora Hannese Wallrafena i alespoň část výstavy Mutace, na níž byla vybrána především počítačově upravené díla od sedmi autorů ze sedmi zemí, které probíhají festivaly zařazené do Evropského měsíce fotografie. Šestnáctý Měsíc fotografie v Bratislavě určitě patřil k těm lepším v dosavadní historii tohoto festivalu.

Vladimír Birgus