Fotograf Magazine

Photokina a mezinárodní fotoscéna v Kolíně nad Rýnem

Už v 50. a 60. letech minulého století, dávno před založením prvního fotografického festivalu v Arles, existovala pravidelně pořádaná přehlídka mnoha výstav z historie i současnosti fotografie – kulturní část Photokiny, největšího fotografického a filmového veletrhu světa v Kolíně nad Rýnem. Hlavní zásluhu na tom, že Photokina prakticky od svého založení nepředstavovala jenom novinky fotografické a filmové techniky, ale i fotografickou tvorbu,  měl nedávno zesnulý německý historik fotografie a sběratel L. Fritz Gruber, který po mnoho let v rámci veletrhu organizoval přímo na výstavišti i v mnoha kolínských muzeích a galeriích tematické fotografické expozice i autorské výstavy předních fotografů. Po jeho odchodu do důchodu kulturní část Photokiny zažila ještě jednou zlatá léta v době, kdy s ní úzce spolupracoval Karl Steinorth, kurátor mnoha velkých expozic a autor řady knih z historie fotografie. Během Photokiny byly tehdy v Kolín nad Rýnem pravidelně uváděny retrospektivy Alfreda Stieglitze, Alvina Langdona Coburna, Edwarda Steichena, Richarda Avedona, Helmuta Newtona, Williama Kleina a dalších slavných fotografů, jež byly bohatě sponzorovány hlavně Kodakem a Agfou.

Současná krize mnoha tradičních fotografických firem, které včas nezachytily mohutný nástup digitální fotografie, však vedla k výraznému omezení sponzorství kulturní části Photokiny.  Přesto však v září 2006 už potřetí přímo v areálu haly č. 1 výrazně inovovaného kolínského výstaviště proběhla Vizuální galerie Photokiny s řadou atraktivních expozic. Na různých místech veletrhu probíhala řada dalších výstav, z nichž vynikaly třeba  obří zvětšeniny historických fotografií  Karla Huga Schmölze, zachycující dominanty Kolína nad Rýnem, zničené bombami během 2. světové války, dokumentární snímky holandského fotografa a ekologického aktivisty Roberta Knotha, ukazující zhoubné následky špatně uloženého radioaktivního odpadu v Rusku na tamní lidi i krajinu, či výstava agentury Bilderberg, s jemnou ironií zobrazující život v současném Německu. Hlavním magnetem Vizuální galerie Photokiny však byla nová retrospektiva Martina Parra, čerstvého laureáta Ceny Ericha Salomona, kterou mu v předvečer zahájení Photokiny udělila Německá společnost pro fotografii. Parr sestavil výstavu Míchaný koktejl z ukázek z řady svých starších i zcela nových cyklů, v nichž se svým typicky anglickým suchým humorem a jednou ironií ukázal typické projevy masové turistiky, konzumentarismu, globalizace a  stádnosti. Zatímco ostře barevné detaily kýčovitých suvenýrů, obtloustlých turistů a mastných jídel z Mexika či z Německa motivicky i stylově navazovaly na Parrovy starší snímky z Anglie nebo Španělska, nové fotografie každodenního života ve Skotsku znamenaly určitý návrat  k přízračným záběrům z Anglie 80. let, plných absurdních konfrontací a obrazových symbolů. K dalším diváckým atrakcím patřila expozice Ženské pokoje – bordely v Německu od Patrica Fouada. Technicky precizní velkoformátové snímky zobrazovaly interiéry pokojů prostitutek v různých německých městech. Fouadovi nešlo o fantazii dráždící pohledy na místa, kam se většinou dostanou jenom platící návštěvníci, ale snažil se prostřednictvím signifikantních detailů kýčovitých postelí, umělých květin, plyšových zvířátek, vyšívaných polštářů či lascivních zarámovaných obrázků na zdech i nočních stolcích vytvořit sociologický dokument o prostředích, ve kterých se v jeho zemi provozuje nejstarší povolání světa. Zcela jiného druhu byla výstava Ráj od mladého italského fotografa Lorenza Castoreho, představená už v Arles i na několika dalších fotografických festivalech.. Jeho  rozmazané barevné snímky z ulic, dvorů, barů a ložnic jsou velmi vzdáleny od tradiční humanistické fotoreportáže a spíše než o sociálních otázkách vypovídají o autorově nitru, o jeho subjektivním pohledu na lidi, na intimní momenty jejich života. Na druhém pólu současného dokumentu stály tradičně komponované černobílé záběry Němce Jürgena Eschera o humanitární pomoci v různých bolavých místech planety, plných bídy, hladu, nemocí a násilí, ale provozuje nejstarší povolání světa. Zcela jiného druhu byla výstava Ráj od mladého italského fotografa Lorenza Castoreho, představená už v Arles i na několika dalších fotografických festivalech. Jeho  rozmazané barevné snímky z ulic, dvorů, barů a ložnic jsou velmi vzdáleny od tradiční humanistické fotoreportáže a spíše než o sociálních otázkách vypovídají o autorově nitru, o jeho subjektivním pohledu na lidi, na intimní momenty jejich života. Na druhém pólu současného dokumentu stály tradičně komponované černobílé záběry Němce Jürgena Eschera o humanitární pomoci v různých bolavých místech planety, plných bídy, hladu, nemocí a násilí, ale také naděje a touhy po lepším životě. Jeho snímkům nelze upřít humanistický apel, ale postrádají obrazové kvality třeba Salgadových či Nachtweyových děl.

Řadu svěžích nápadů a technicky dokonalých fotografií, u nichž už dnes nehraje roli, zda byly pořízeny klasickou či digitální technikou, přinesly skupinové výstavy mladých fotografů. Vynikající úroveň měla expozice laureátů Ceny Kodaku pro mladé talenty, kde se téměř všechny práce vyznačovaly pevným konceptem, precizním technickým provedením, funkčním využitím barev (ani jeden z oceněných souborů nebyl černobílý) i důrazem na obrazově atraktivní vyjádření autoreflexivního i společenského podtextu. Některé práce patřily  k takzvanému inscenovanému dokumentu, stírajícímu hranice mezi realitou a fikcí. Protagonisté tohoto směru pečlivě zaranžovali přízračně působící scény v prapodivných moskevských a petrohradských místnostech bez  jasně vymezeného účelu, v nichž se jakoby zastavil čas (Frank Herfort), v atomové elektrárně a jejím okolí v litevském městě Visaginas (Martin Schlüter),  nebo v  domě, kde loutky představovaly různé členy rodiny při rozcvičce, snídani, sexu – a také sebevraždě (Grit Hachmeister). Oceněny však byly i naturalistické detailní záběry žen při  ranním zkrášlování (Malin Schulz a Sina Preikschat), výmluvný dokument ze současné Arménie (Lili Nahapetian), invenční portréty čínských umělců z Pekingu (Tobiáš Habermann) a další práce, které dokládaly, že mnoho mladých německých a evropských fotografů se už vzdaluje od dlouho dominantního vlivu Andrease Gurského, Candidy Höferové, Thomase Strutha, Thomase Ruffa a dalších proslulých žáků Bernda Bechera z Akademie umění v Düsseldorfu a hledá nová témata i styly.

To bylo vidět i v mezinárodním kontextu na přehlídce 23 vysokých fotografických škol Academy meets Photokina, na níž byla vybrána  jediná škola ze zemí bývalého sovětského bloku – Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který reprezentovaly práce českých, slovenských a polských studentů. Značně nevyrovnanou úroveň měly vítězné práce ze soutěže Fujifilm Euro Press Professional Photo Award 2006, kde vedle kvalitních děl ceny získaly i banální sportovní snímky a detaily žab a mloků. Fotografie Eliota Erwitta, Reinharta Wolfa, Ernsta Haase, Andrease Feiningera a dalších světoznámých tvůrců tvořily expozici Ikony – 30 fotografů Asociace svobodných fotodesignerů BFF, jejímž handicapem však byla skutečnost, že jejich obří zvětšeniny byly zavěšeny až u stropu výstavní haly a málokdo si je ve skutečnosti prohlížel. Nostalgickou vzpomínku na počátky Photokiny poskytovaly fotografie Charlese E. Frasera, zachycující z dnešního hlediska  mnohdy úsměvný způsob instalací výstav na Photokinách v letech 1950-1956.

Z 68 expozic Mezinárodní fotoscény, probíhajících v různých galeriích, muzeích a kulturních domech, tentokrát zaujala především retrospektiva amerického průkopníka konceptuální fotografie a nové topografie Eda Ruschi v Muzeu Ludwig,  rozsáhlá, ale kvalitativně dosti nevyrovnaná výstava Bůh v Německu v Domě umění Rhenania a expozice fascinujících pohledů na odlidštěnou džungli hongkongských obytných činžáků od Němce Michaela Wolfa ve výstavních prostorách agentury Laif. Německá meziválečná fotografie byla reprezentována pohotovými pouličními momentkami Friedricha Seidenstückera nebo málo známými reportážními snímky Hannese M. Flacha z automobilových závodů na Nürburgringu. Ve srovnání s desítkami skvělých expozic Mezinárodní fotoscény v 80. a 90. letech toho nebylo mnoho a navíc výběr výstav do oficiálního programu působil dosti nahodile. Bylo zřejmé, že kolínská Mezinárodní fotoscéna neprožívá právě své vrcholné období.

Vladimír Birgus