Fotograf Magazine

Céline Berger

Takové normální umění

„Jsme zhruba ve třetině, co se týče vývoje projektu, ale první výsledky jsou
již na stole. Očekávám teď, po prezentaci výsledků, první konkrétní zpětnou
vazbu. Mám ale problém s vedením.“ Vedoucí projektu – první postava
ocitající se ve videu – mluví zpříma do kamery a popisuje vývoj projektu.
Přitom stojí uprostřed široké, mírně kopcovité planiny, přes niž duje slabý
vítr. Na procházce či výletě ji doprovází také personalista a výkonný
ředitel, všichni tři oblečeni v kvalitním outdoorovém oblečení, popocházejí,
vyprávějí, posedávají, diskutují o prezentaci výsledků právě probíhajícího
projektu, za nějž zodpovídají.

Scéna pochází z videa Ballade (2017) německé umělkyně Céline
Berger, narozené ve Francii, ale dlouhodobě žijící a pracující v Kolíně nad
Rýnem. V prvních větách, které pronáší jedna z postav – vedoucí projektu,
zaznívá strohý, nekonkrétní jazyk, jejž video ilustruje především a jenž se
odráží i v neměnící se a minimalistické vizuální stránce díla. Video je bez
hudby, s drobným terénním šumem, protagonisté si povídají o nějakém
projektu, o kterém se za celou dobu nedozvíme nic konkrétního. „Taková
normální konverzace z kanclu“, dalo by se říct, jen situovaná kamsi na
trávu s kamením (civilizace je z obrazu zcela vytěsněna). Jenže když se
zaposloucháte do jejich vyprázdněného a škrobeného jazyka, začne vám
být najednou něco podezřelého.

„Tak jak to šlo s tou zpětnou vazbou? Začneme klientem?“ – „Ano,
pojďme začít klientem.“ – „Tedy klient. Vedl rozhovor s úžasnou energií.
Netušil, že to může dopadnout tak dobře, cítil hodně důvěry a byl velmi
spokojený.“ – „Také kouč byl na začátku ohledně této metody velmi
skeptický, protože zaujal racionální postoj. Ale tuto metodu nelze racionálně
popsat.“ – „Oba měli stejnou řeč těla. Oba se cítili velmi dobře.“

Je to právě ona psychologizace, která se s lehkou samozřejmostí
vkrádá do promluv tří protagonistů a která, ledově nalinkovaná,
působí nepatřičně. Řeči o projektu plynule přecházejí do hodnocení
psychologických profilů kolegů a kolegyň a naopak. Jazyk se nezmění,
je stále stejně strojený a podložený příručkami pro business kouče, ale
najednou začnou vyplouvat na povrch podivná pravidla, podle kterých se tři
postavy vyjadřují.

Jak jsem začala na internetu vyhledávat informace k business koučinku
a teoriím managementu, abych pochopila řád jejich promluvy, vynořil se
přede mnou obrovský svět motivačních příruček, pseudopsychologických
testů a poradních webových stránek pro manažery, o jejichž existenci
sice člověk ví, ale o něž se moc nezajímá, pokud nemusí. Hned mě pak
napadlo, co dnes umělce a umělkyně na tomto – pro ně tak vzdáleném –
světě tolik přitahuje? Co nutí umění nořit se do útrob kancelářských budov
a pozorovat až rituální pravidla chování zde pracujících? Pochopíme tak
snad lépe, na čem stojí současný socio-ekonomický systém? Budeme
schopni lépe číst marketingové pasti?

U Céline Berger je to ale složitější. Už kvůli tomu, že sama tímto
prostředím prošla – 11 let pracovala jako projektová inženýrka ve
společnostech vyrábějících mikroelektroniku –, a tudíž má s jazykem
manažerů a organizací korporátní firmy osobní zkušenost. Snad i díky tomu
nejsou její postavy ani karikaturní, ani hypertrofované. Jsou takové normální.

K umělecké kariéře se Berger prokousala až později – v roce 2012
absolvovala Akademii mediálních umění v Kolíně nad Rýnem – a od té
doby tvoří obrazově minimalistická videa, v nichž se soustředěně věnuje
strategiím managementu ve firmách. Často exponuje právě jazyk kreativních
metod a koučinku zaměřeného na vztah zaměstnance a vedení (např. video
La ronde, 2013) nebo jen ikonická gesta (postavy v černých oblecích
si podávají ruku ve videoloopu Conference, 2012). Zásadní složku ale
hraje už samotné prostředí kanceláří a snadno asociovatelné rekvizity
(kancelářský stůl, flipchart, powerpointové prezentace).

Pragmatický svět koučinku a jeho metody samozřejmě nespadly do
klína manažerů a businessmanů jen tak, ale mají za sebou zajímavý vývoj
odehrávající se na pozadí proměn a mutací kapitalismu. Můj internetový
exkurz byl nakonec docela zajímavý. Dozvěděla jsem se, že v průběhu
20. století se podoba organizace uvnitř pracovních prostředí a firem
výrazně proměnila – od odosobněných, striktně oddělených pozic (čistě
mechanistický přístup razil Frederic Taylor), přešla ke kvazi socializačnímu
kolektivu (rozvinutý především v Japonsku a USA, vytvářející iluzi
nehierarchického pracovního kolektivu, ve kterém jsou jednotlivé pozice
rozdělovány na základě individuálních psychologických profilů). Mezi těmito
dvěma přístupy pak existuje celá škála různých teorií, které více či méně
parazitují na potřebách individuality a subjektivity pracujících.

Za přesunem pozornosti od objektu výroby k pracujícímu individuu
stojí Abraham Maslow, který v 50. a 60. letech sepisoval a vydával knihy
věnované tzv. humanistické psychologii. Jedná se o psychologii, která
definuje lidské potřeby a popisuje, jak může jedinec dosáhnout štěstí
v podobě seberealizace. Dnes už možná některé jeho závěry neplatí, avšak
je důležité zmínit, že položil základy k perverznímu designování pracovního
úkolu podle psychologického profilu pracujících. Současně je dobré zmínit,
že Maslow se ve svých výzkumech zabýval především úspěšnými lidmi, kteří
podle něj realizovali svůj potenciál – a těmi byli bílí maskulinní Američané.

Je to zvláštní svět. Jeho rituály jsou opakovatelné, lidé nahraditelní.
Nejvyšší lidskou potřebou je seberealizace. Svět bílých košil je tak trošku
nuda – což si asi umí kdekdo představit – a přesně tak vyznívají i videa
Céline Berger. Avšak netřeba to brát negativně! Značí to naopak pozornost
vůči formě. A právě o formě a jazyku může své vyprávět i vizuální umění –
jakou roli například hraje při vzniku formy uměleckého díla jeho kontext?
A jakou roli financování? To jsou otázky, na které poukazuje i video Rare
Birds in These Lands (2013), jež je výsledkem workshopu o rizicích
při investování do umění, kterého se zúčastnili umělci a lidé ze světa
businessu. Setkání proběhlo v Holandsku, kde dochází ke stále častější
spolupráci umělců a podnikatelů, a to jak z důvodu hledání nových
možností financování uměleckých děl, tak také z druhé strany, kdy se
společnosti a jejich manažeři začínají zajímat o umělecké strategie jako
potenciálně přínosné kreativní postupy při vyvíjení projektů. Dokáže si
umění ještě ponechat v těchto podmínkách svůj kritický odstup? Asi těžko.
Ale jedná se právě o situace, do kterých se daří Céline Berger jemnými
gesty šťourat a upozorňovat na to, že i jazyk, se kterým umění pracuje
zdánlivě originálním způsobem, může fungovat v předem nastavených
vzorcích, které spíše než k subverzi vedou ke komodifikaci.

Anna Remešová

#32 ne-práce

180