Fotograf Magazine

Daniela & Linda Dostálkovy

Společně v různých rolích

V oblasti grafického designu je známá Linda, Daniela se zase profesionálně
zabývá fotografií a fotodokumentací na zakázku. Svět současného umění je
ale zná především jako sestry Dostálkovy, tedy jako autorský tandem. Svou
volnou tvorbu prezentují Dostálkovy na společném webu a hovoří se o nich
zpravidla v množném čísle, přesto se nedá říct, že by šlo o úplně tradiční
uměleckou dvojici: v jejich online portfoliu najdeme i individuální počiny,
u některých projektů pak sledujeme jednu v roli kurátorky a druhou jako jednu
z vystavujících. Tyto variace nabourávají zažité představy tvůrčího dua jako
dvou neměnných a rovnocenných polovin nedělitelného celku. Právě volnost
v zaujímání různých rolí, překračování hranic oborů a (konceptuální i faktické)
proplouvání mezi sférou komerčních zakázek a symbolické směny na úrovni
„vysokého umění“ jsou pro Dostálkovy dlouhodobě charakteristické. Sestry
se programově nenechávají omezovat nepsanými pravidly, že umělec v roli
kurátora by neměl do výstavy zařazovat vlastní díla nebo že kurátor si má
udržovat od vystavovaných umělců na osobní rovině profesionální odstup,
a především stírají vůbec samotnou klasifikaci mezi autonomním dílem
a okolním „aparátem“, který umožňuje jeho prezentaci a propagaci.

Úloha sester Dostálkových by se v řadě projektů dala chápat z pozice
kurátora, zadavatele, editora či režiséra, který je současně uvnitř tvůrčího
a produkčního týmu i nad ním. Linda a Daniela se navzájem doplňují
a síla a úspěch jejich umělecké práce stojí zejména na interpersonálním
přístupu, na spolupráci. Do svých projektů opakovaně zapojují (ovšem
také v rámci různých úloh) tytéž autory, jako je Constant Dullaart, Nora
Turato, Jungmyung Lee, Daniel Walwin, Jana Plodková ad., čímž vytváří
určitý spřízněný okruh, jakési jádro, na nějž je spoleh a díky němuž je
možné na uměleckou praxi nahlížet jako na kooperativní činnost. Dostálkovy
tak průběžně více či méně explicitně adresují témata, jako je autorství,
hierarchie a funkce různých rolí nebo institucionální struktury a mechanismy.

Není proto překvapivé, že jedním z podstatných referenčních rámců
jejich tvorby je komerční sféra, která se sama stává tématem (například ve
fotografickém cyklu The Process of Measurring, 2012–2015, který sledoval
mj. oblast korporátního teambuildingu a profesního koučinku) i zdrojem
strategií a postupů nastavujících naopak zrcadlo sféře umění (koncipování
výstavy jako „produktu“ za využití marketingových nástrojů, které jsou
zároveň samy viditelně artikulovány jako součást výsledného celku). Slovy
Lindy Dostálkové k výstavě Exhibition (PLATO Ostrava, 2015), která byla
ve své sebereferenčnosti pro pochopení uvažování obou sester zásadní:
“V době, v níž se kreativita stává tendenční nutností, svět umění přirozeně
vychází vstříc užitečnosti. Přináší nová pojetí sociálních forem, využívá či
parafrázuje byznys strategie. Zde se promítá individuální umělecký kapitál
v širších sociálních vztazích, poskytujících společnou půdu při hledání
nových způsobů kontextualizace umění.” V dílech, jako je film Perceiving at
a Low Speed, používají Dostálkovy díla druhých i svoje jako určité rekvizity,
nazývají je záměrně komoditami a upozorňují na kulturní rozměr všeobecné
spotřeby, především pokud jde o otázky budování identity. Skutečnost,
že jakýmsi průvodcem jejich tvorbou se stala figura mladé ženy či dívky
(otevřeně pojmenovaná v kurátorském projektu Preparatory Portrait of
a Young-Girl, 2017), tak má rozměr symbolický i strategický.

Pakliže soustředění se na ekonomické fungování světa a struktury
generování a distribuce (symbolického) kapitálu můžeme zjednodušeně
shrnout do kategorie racionálního a analytického, neměli bychom
přehlédnout ani další rovinu, která se tvorbou sester Dostálkových táhne
jako červená nit – je to zájem o sféru emocí, podvědomí, psychologii,
využívání technik terapie nebo svádění (které je samozřejmě nedílně
spjaté s výše zmíněnou komercí a reklamou). V jejich projektech se
objevují témata/výrazy jako hysterie, ASMR, homeopatie. Vzniká tak často
určité napětí mezi chladnou dokonalostí forem, precizností provedení
i sebepropagace, „vykalkulovanou“ estetikou odkazující ke konzumní
utilitárnosti a emočním nábojem, hrou s intuicí, citem nebo pudovostí.
Pracovní postupy sester Dostálkových jsou založené na výzkumu a čerpání
z širokého spektra (nejen odborné) literatury a mohli bychom je stručně
charakterizovat jako konceptuální, intelektualistické, „estétské“. Hnacím
motorem jejich tvorby jsou ale nepochybně angažované a osobně prožívané
postoje – ať už jde o otázky feminismu, ekologie, identity.

Nakonec se můžeme v duchu tématu aktuálního čísla ptát: je tedy
volná tvorba sester Dostálkových práce nebo ne-práce (principiálně odlišná
od jejich komerčních zakázek, které jsou pravděpodobně převážným
zdrojem existenčního zajištění)? Ve světle zde několikrát artikulovaného
momentu stírání různých očekávaných hranic je taková otázka asi víceméně
zbytečná: ta část jejich činnosti, která svou „neutilitární“ a reflexivní
povahou zapadá a je vstřebávána polem současného umění, je stejně
tak částí mozaiky jejich bohatého profesního portfolia jako svébytným
a neredukovatelným způsobem vztahování se ke světu.

Tereza Jindrová

#32 ne-práce

180