Fotograf Magazine

Bezděčné obrazy. Dějiny fotografických zjevení

Když chtěl mladý americký germanista Devin Fore ve své recenzi
na původní německé vydání Geimerovy knihy Bilder aus Versehen.
Eine Geschichte fotografischer Erscheinungen (2010) identifikovat
nejvýznamnější teoretický zdroj tohoto svazku, neomylně za něj označil
dílo Bruno Latoura.1 Redukoval-li totiž pod Foucaultovým vlivem Geoffrey
Batchen a další teoretici na přelomu 20. a 21. století fotografii na jazyk
svého druhu a jiní zase pod vlivem Kittlerovým na materiální produkt
technického aparátu, Geimerovi tyto interpretace umožnila překonat
Latourova koncepce „hybridních aktérů“. Jen díky ní nemusel původ
fotografie vykládat jakožto lidský vynález nebo jako objev existujícího
přírodního procesu, nýbrž mohl vždy zdůrazňovat specifickou souhru obou
těchto principů. To mu zároveň umožnilo analyzovat jevy, které byly dosud
z dějin fotografie vytěsňovány coby chyby, bezděčné obrazy či pouhá
fotografická zjevení. Když však autor v první kapitole analyzoval různé
světlem způsobené obrazy, o nichž se dočítáme ve vědeckých pojednáních
z počátku 18. století, nechtěl tím posunout dobu vzniku fotografie, ale
snažil se spíš odhalit procedury, s jejichž pomocí byla hranice mezi historií
a prehistorií fotografie ustavována, a odpovědět na otázku, nakolik jsou tyto
procedury dosud přítomné v každém fotografickém obraze.

V centrálních kapitolách knihy se Geimer nejprve věnuje dvěma
případovým studiím věnovaným experimentálním mikrofotografiím
neurologa Julesa-Bernarda Luyse a chemika Émila Davida a rovněž
známým fotografiím Turínského plátna od Seconda Piy, zatímco
v závěru se zaměřuje na vztah mezi viditelným a neviditelným a na
„optické nevědomí“ fotografie. Zatímco na příkladu Luysových
a Davidových fotografií, které měly zachycovat lidskému oku
nedostupné „vitální toky“, Geimer ukazuje strukturní afinitu mezi
vědeckými snahami fotograficky zachytit fyzikální jevy a vizuálním
světem spiritismu, na příkladu fotografií Turínského plátna pak
předvádí, že zde fotografie v přísném slova smyslu neodhalila něco, co
dosud bylo neviditelné, nýbrž jen poskytla nový způsob popisu toho,
co vždy viditelné bylo. Z toho pak autor v následujících dvou kapitolách
vyvozuje obecnější epistemologické závěry: vědecké mikrofotografie,
chronofotografie, rentgenové snímky či avantgardní fotogramy
nevytvářejí novou skutečnost, ale odhalují neznámé a překvapivé
aspekty věcí, ať už zast avují pohybující se tělesa v čase, pronikají do
jejich vnitřku nebo jejich obrysy proměňují v abstraktní umělecké formy.
I proto v návaznosti na slavnou Benjaminovu formulaci můžeme podle
Geimera skutečně mluvit o kameře jakožto o aparátu, k němuž na rozdíl
od lidského oka „přistupuje prostor protkaný nevědomím“.

U příležitosti letošního anglického vydání knihy a připravovaného
francouzského se můžeme ptát, nakolik se po takřka deseti letech
naplnila Foreova prognóza o překonání dosavadních foucaultovských
a kittlerovských interpretací média fotografie interpretací latourovskou.
Není pochyb o tom, že Latourovo dílo hraje v knize významnou úlohu,
neboť se mu Geimer věnuje ve stěžejních pasážích: nejprve na začátku,
když s jeho pomocí přehodnocuje status fotografie coby vynálezu
a objevu, a pak ve druhé případové studii a v samém závěru, kdy
z Latoura opakovaně cituje tutéž pasáž, podle níž soudí, že: „čím více
přístrojů, čím více zprostředkování, tím lepší pochopení skutečnosti“.
Přesto se nejedná o jednoduché překonání, ale – jak ostatně upozorňuje
sám autor – o strategické doplnění existujících interpretačních přístupů.
Latourova snaha mluvit z pozice před jasným vymezením subjektu
a objektu totiž přesně odpovídá Kittlerově kritice antropocentricky
orientovaných teorií, které médium interpretují jakožto extenzi lidského
těla. I proto může Geimer oba autory, Kittlera i Latoura, společně citovat
v posledním odstavci první kapitoly a tvrdit, že „fotografie je tvořena
souhrou mezi vědomým a nevědomým, mezi kulturními a přirozenými
činiteli, přičemž některé z těchto činitelů existovaly dávno před počátkem
19. století, aniž by byly jakkoli geneaologicky či kauzálně propojeny se
svým budoucím užitím“.2

Karel Císař

1 FORE, Devin. „Wie konnte das nur passieren? Über Bilder aus Versehen. Eine
Geschichte fotografischer Erscheinungen von Peter Geimer“. Texte zur Kunst,
80/2010, s. 162–165.
2 GEIMER, Peter. Inadvertent images: A History of Photographic Apparitions. London:
The University of Chicago Press, 2018, s. 30.

GEIMER, Peter, Inadvertent Images A History of Photographic Apparitions, Chicago:
Chicago University Press, 2018. ISBN: 9780226471877.

#32 ne-práce

180