Fotograf Magazine

Poetický svět všednosti

Lukáš Bártl vrací do povědomí témata, která byla ve své době hojně
publikována, ale po roce 1989 se jim historici umění snažili vyhnout
a soustředit se na autory stojící dosud stranou pozornosti. Kniha Všední
den – v níž Bártl zúročil svůj dlouholetý zájem o toto téma – přináší
zhodnocení fenoménu, který je samozřejmou součástí dějin české fotografie,
ale samostatného zpracování se dočkal až nyní. Daří se mu to v graficky
výrazné knize těžící z estetiky konce 50. let a s titulní fotografií Pavla Diase.

Poezie všedního dne vznikla ve specifickém prostředí po nejtužších
letech socialistického realismu; těžila z tání a návratu k méně radikálním
projevům meziválečného umění. Lukáš Bártl ji tedy zcela správně
omezuje na léta 1957–1963. Jako průvodní znak ji v tomto „období
povinné idyly pro všechny“ charakterizuje obsahová srozumitelnost,
pozitivita nebo optimismus a hledání krásy ve všednosti. Doplnil bych,
že je jí vlastní také určitá kompoziční těžkopádnost a nepřiznaná
inscenovanost, kdy se inscenační přístupy volně propojují s nalezenými
momentkami. Charakteristická je poetizace reality nebo to, co bylo
v dobových diskusích v 60. letech označeno jako „lyrismus“ (Ludvík
Souček), tedy specifický rys české fotografie kladený do protikladu
k popisnosti a ostrosti fotografie německé. Všechny tyto prvky Lukáš
Bártl postupně popisuje. V rozsáhlé textové úvodní části mohlo být ještě
zmíněno, kdo pojem poezie všedního dne použil poprvé, a zdůrazněna
návaznost na českou tradici momentky, na meziválečnou sociální
fotografii i na humanistickou fotožurnalistiku.

Autor v knize sleduje poezii všedního dne v souvislosti s kvasem
v tehdejší literatuře nebo ve filmu, ale také ji vymezuje vůči socialistickému
realismu. Zpochybňuje její často zmiňovanou návaznost na program
Skupiny 42, sledovanou jen na základně vágních vnějších znaků. Rovněž
si všímá jejího úzkého vztahu s dobovými periodiky. Právě v podobě
ilustračních fotografií na stránkách novin, ale také četných kulturních
časopisů, jako byla Večerní Praha, Květen, Plamen, Kultura, Kulturní
tvorba nebo Host do domu, nachází své nejvlastnější uplatnění. Ozvuky
nacházela také v dobových obrazových publikacích, kde se vedle důrazu na památky nebo přírodu nově objevuje zájem o každodenní život v ulicích
města. Otázkou ale je, zda toto její oficiální uznání nebylo jejím zplaněním.

Nemyslím, že je vhodné vztahovat termín také na 40. léta, jak to
Bártl činí především u Jana Berana. Fotografové poezie všedního dne
mohli bezpochyby navázat na předválečnou dokumentární fotografii, jako
byly práce Václava Jírů, Jiřího Jeníčka, Jana Lukase, Václava Chocholy,
ale ty bych do této tendence nezačleňoval. Stejně tak považuji za
poněkud násilné, když jsou mezi autory poezie všedního dne řazeni
Pavel Dias nebo autoři z okruhu Mladého světa. Spíše ve stylu světové
humanistické fotožurnalistiky usilovali o dynamické, živě viděné záběry
„lapené“ z všedního života. Ještě zdrženlivější bych byl při spojování
poezie všedního dne s tvorbou Viléma Reichmanna nebo Josefa Sudka.
Naopak se nabízí, zda do knihy nezahrnout fotografie Jiřího Všetečky
z konce 50. let, publikované později v cyklu Pražský chodec, nebo
některé v té době vznikající snímky Dagmar Hochové, Josefa Proška či
Tibora Hontyho. To vše naznačuje, že poezie všedního dne byl značně
neurčitý pojem, který se pevnějšímu vymezení vzpírá, a je dobře, že se
o to Bártl pokusil.

Pozitivně laděný poetický svět všedních okamžiků můžeme do určité
míry vnímat také jako útěk do světa bez komplikací, od negativních
stránek života k bezobsahovému pozitivismu. Vtírá se otázka, zda není
poezie všedního dne jen měkkou variantou socialistického realismu,
který také volal po zájmu o práci člověka, zobrazování života skutečných
lidí, nejlépe dělníků, odklonem od experimentu a výraznějších přístupů.
Ostatně to v závěru naznačuje také Lukáš Bártl, když o poezii všedního
dne hovoří jako o mezičlánku mezi fotografií socialistického realismu
a dokumentární fotografií 60. let. Tehdy, na konci 50. let dostává od
rodičů první fotoaparát Bohdan Holomíček, začíná fotografovat Viktor
Kolář, Josef Koudelka a o pár let později Markéta Luskačová. V tichosti
se rodí hvězdná chvíle české dokumentární momentky.

Tomáš Pospěch

BÁRTL, Lukáš. Všední den v české fotografii 50. a 60. let. V Řevnicích: Arbor vitae,
2018. ISBN 978-80-88256-01-4 a 978-80-87395-38-7

#32 ne-práce

180