Fotograf Magazine

Rozhovor Terezy Jindrové s Jennifer Lyn Morone

Ředitelka vlastního života

Jak začal projekt Jennifer Lyn Morone, Inc, jímž jste sama ze sebe
udělala korporaci? Dočetla jsem se, že na Vás měla vliv Snowdenova
odhalení z roku 2013, a tak jste zahájila „protestní projekt“ jako
součást Vašeho magisterského studia. Mohla byste se vrátit k těmto
počátkům? A jak stávající projekt souvisí s Vaší předchozí činností
a vzděláváním v oblasti sochařství a designu? Existují ve Vaší
tehdejší práci předobrazy současného projektu?

Pokud jde o vývoj tohoto projektu a jak souvisí s mou předchozí prací,
bylo to zhruba takhle… Před rokem 2012 jsem se ve své práci primárně
věnovala lidské zkušenosti. Nezabývala jsem se příliš technologií, spíše
naším vztahem k životnímu prostředí (například našimi ničivými činnostmi),
byly to projekty, jejichž cílem bylo vytvářet komunity a podporovat
soběstačnost. Jako příklad uvedu dva projekty: první, Echoes of Man, byla
série soch, odlitků částí lidského těla (hlav, rukou, chodidel) vytvořených
z kuchyňské folie a průhledné lepící pásky. Soustředila jsem se na tyto
konkrétní části těla, protože právě ony jsou zodpovědné za představu
o našem světě a jeho vytváření (s výjimkou dalších lidí). Tyto duté sochy
z tenkého plastu jsou nesmírně křehké a představují tak křehkost naší
lidské existence – představují křehkost naší lidské existence ohrožené
našimi vlastními výtvory, jimiž ničíme životní prostředí, a tudíž i sebe sama.
Druhý projekt, nazvaný The Graden and the Greenhouse, byl zásahem do
veřejného prostoru, při němž byl zabrán pozemek před berlínským domem,
využívaným pro umělecké rezidence. Jeho tématem byl pojem domova.
Pro člověka, jako jsem já, který se neidentifikoval s hodnotami prostředí,
z něhož pochází, a který se hodně stěhoval, představuje pojem domova
místo, kde můžu zakořenit, hojivý a klidný prostor, kde můžu podporovat
sebe i své přátele. Navrhla jsem, že zmíněný pozemek změním v zahradu,
z větší části zeleninovou, kterou mohli využívat umělci, kteří zrovna
v domě žili. Měla kompost, takže eliminovala nejméně jeden zdroj odpadu,
a poskytovala možnost odpočinku, pobytu venku a prostor pro kontakt
s místními obyvateli.

K tomu jen poznámka na okraj: je zvláštní, jak jsme se my lidé dokázali
vzdálit tak daleko od toho, co ve skutečnosti opravdu potřebujeme
(jídlo a přístřeší). Vytvořili jsme si způsob života, v němž trávíme většinu
času činnostmi, které vlastně nejsou nijak užitečné, důležité a nijak
světu neprospívají, jen proto, abychom získali ony základní věci, které
potřebujeme, věci, k nimž měla většina lidí v minulosti přímý přístup. Není
to tak všude, ale díky projektu The Garden and the Greenhouse jsem
zjistila, že lidé už si velice zvykli na způsob, jímž nyní žijeme (chodíme
do supermarketu a kupujeme si tam přesně stejné jídlo, které rostlo na
zahradě projektu). Bylo to smutné a frustrující zjištění, avšak zároveň
i objevné. Bude zapotřebí udělat hodně pro to, abychom změnili způsob
života – i když jinou možnost máme přímo před očima, naše návyky
a chování se nedají tak jednoduše změnit. Projekt se jmenoval The
Garden and the Greenhouse, protože později jsem uprostřed zahrady
postavila ještě skleník ze starých oken. Měla se z něj stát laboratoř, kde
se experimentovalo s pěstováním pomocí uzavřeného akvaponického
systému, který využíval k filtrování a hnojení ryby.

Před mnoha lety, během bakalářského studia, jsem zkoumala
společnost a moje práce přímo komentovala a kritizovala tehdejší americký
způsob života – upřednostňování práce, peněz či úspěchu před rodinou,
rozšíření reality show a toho, že média předvádějí naše nejhorší stránky
jako zábavu (Jerry Springer), stále narůstající absenci morálky a jak
vydělávání peněz všechno ovládá a že se nachází zcela mimo etický rámec.
Tak jsme se propracovali k tomu, kde se nacházíme dnes, kdy finanční
úspěch znamená, že jste dobrý člověk, bez ohledu na to, jakým způsobem
jste úspěchu dosáhli.

Tohle tedy byla trajektorie, po níž se ubírala moje tvorba. Dělala
jsem i jiné věci, malovala mraky a podobně, ale nikdy jsem neztrácela ze
zřetele, jak žijeme a jak své životy uspořádáváme.
V roce 2012 jsem se věnovala magisterskému studiu na Royal
College of Art. Tento program už neexistuje, protože nemá žádnou
relevantní oblast v průmyslu. Jmenoval se Design Interactions a my
jsme v něm používali design a umění ke kritickému zkoumání technologií
a jejich dopadu na společnost. V té době jsem se začala zajímat
o neurovědu.

Jeden z našich závěrečných projektů se týkal metadesignu, jak by se
dal uspořádat svět. Pracovala jsem se spolužákem Danielem Tauberem
a uvažovali jsme o postropném Londýně. Stát Katar v Londýně hodně
investoval, jeho občanům dokonce patří velká část města. Napadlo nás,
že by mohlo dojít k povstání a město by se mohlo rozpadnout na malé
čtvrti, rozdělené podle způsobu života. Pak jsme se zaměřili podrobněji
na jednu z těchto komunit, kde by žili hlavně vědci, umělci, ochránci
životního prostředí a návrháři.

V této komunitě by byla finančním nástrojem, který by lidé používali
pro obchodování a služby, energie – joule. Lidé by dokázali energii
sami vytvářet a uchovávat ji. Vytvořili jsme rovnice, jak stanovit hodnotu
různých věcí, například jablka – včetně jejich vypěstování, úsilí pěstitele
a kalorické hodnoty energie přítomné ve skutečném jablku, a jejich
pomocí stanovili hodnotu jablka v joulech.

I dál jsem se pak zabývala lidmi a technologiemi, kybernetikou
a dobovou teorií o člověku jako stroji, lidským chováním a jak se lidé
během času mění vlivem technologií. Zabývala jsem se různými teoriemi
o technologiích, například technologickým determinismem. Protože už
jsem se předtím zajímala o neurologii, začala jsem si klást otázku, jak
digitální technologie, zejména internet, mění strukturu našeho mozku.
René Dubos napsal úžasnou esej s názvem Trend is not Destiny, ve
které mluví o technologiích a jak je rozvíjíme, aniž bychom se příliš
zabývali tím, proč to děláme. Nesnažíme se nejdříve pochopit, jak
chceme žít, a teprve pak stanovit, jaké technologie musíme vytvořit,
abychom toho dosáhli. Místo toho postupujeme slepě dál a následujeme
trendy, které se však nemusí stát naším osudem. Myslím, že jsme
se dostali do hyperstavu této situace. Aktualizace jsou dokonalým
ztělesněním naší současnosti. Provádíme drobné pravidelné obměny
dysfunkčních systémů, které jsme vytvořili, místo abychom se zamysleli
nad tím, co doopravdy potřebujeme, a pak to uskutečnili. Nacházíme se
například v době postnadbytku. Nepotřebujeme Facebook ani Google,
potřebujeme silnější komunity, prostor a finanční jistotu. Nepotřebujeme
Amazon, jehož jediným účelem je přimět nás nakupovat stále další
hlouposti, ale logistickou službu, která dokáže přijít na to, co se kam
dostane tím nejefektivnějším způsobem.

V této době jsem se zaměřila také na lidské chování, jak došlo
k tomu, že telefon se stal prodloužením naší osobnosti, na rostoucí
komunitu lidí zveřejňujících většinu svého života, na způsoby, jimiž
lidé používají sociální sítě, aby vytvořili vlastní značku a podporovali
ji, či na způsoby, jimiž o sobě lidé vyprávějí povrchní příběhy pomocí
fotografií a sociálních sítí. Všechno mi to připadalo tak směšné, sobecké,
individualistické – přesně to, v čem se daří kapitalismu a co milují
obchodní společnosti.

Ale zpátky ke zrození tohoto projektu… V létě roku 2013 se jen
málokdo zabýval tím, jakým způsobem vydělávají společnosti jako
Google nebo Facebook, a už vůbec ne tím, že shromažďují osobní
data. Začala jsem se zabývat naším způsobem chování při používání
těchto technologií, bedlivě jsem zkoumala naše digitální životy na kritickém pozadí USA a kapitalismu. Věděla jsem, že tyhle věci jsou
důležité a vzájemně spolu souvisí, ale chyběl mi jeden dílek skládačky.
Mezitím jsem zažila řadu odmítnutí, osobních i profesionálních.
Tyto obtíže způsobily, že jsem začala zpochybňovat vlastní hodnotu
a uvažovala, zda vůbec v moderní společnosti nějakou mám. V tomto
duševním rozpoložení jsem na podzim nastoupila do druhého ročníku
magisterského programu. Já a moji spolužáci jsme dostali zadání,
abychom navrhli protest. V té tobě vyšla najevo Snowdenova odhalení,
ale napětí teprve začínalo narůstat. Ústředním bodem zájmu médií
bylo soukromí. To mě upoutalo. Moje skepse vůči americké vládě
a korporacím se propojila s mnoha měsíci výzkumu dějin technologií
vytvářených společností. Uvažovala jsem, proč Národní bezpečnostní
agentura USA a korporace všechna ta data shromažďují? – Ano, zřejmě
na ochranu a aby zastavily různé hrozby, rozhodně aby mohly kontrolovat
a manipulovat, ale co finanční motivace? Vzhledem ke sníženému pocitu
vlastní hodnoty jsem dospěla k závěru, že jsou-li data považována za
hodnotná, pak je můj život stejně hodnotný jako život kohokoli jiného jen
proto, že produkuje data. V kombinaci s mými předchozími pochybnostmi
ohledně automatizované práce, degradace společenských systémů
a zvětšujících se rozdílů mezi bohatými a chudými došlo na základě
tohoto nového poznání ohledně datového průmyslu ke zrození mého
protestu. Nechtěla jsem s ním vyjít do ulic, na to byl příliš abstraktní.
Místo toho jsem obrátila situaci se sledováním vzhůru nohama a začala
pátrat, jak, proč a za jakým účelem obchodní společnosti a vlády tato
data shromažďují – přímo u zdroje, u jedince. Podrobně jsem se zabývala
povahou lovců dat a lovu samotného: co jsou zač, jaké informace shromažďují a kdo je od nich kupuje. Nakonec se vynořil společný rys –
sběrateli dat a obchodníky s nimi byly pouze korporace typu C. Všechny
byly registrované na stejném místě, ve státě Delaware, ale žádná z nich
tam nesídlila. To mě dovedlo jako Alenku do králičí nory, k zákeřné
povaze korporací, jež jsou jakýmisi „megasociopaty“ ve společnosti.

Nakonec jsem protestovala proti dvěma věcem. Zapvé osobní
data mají hodnotu a prodávají se, a proto by ten, kdo je produkuje, měl
disponovat právy ohledně majetku a práce, mít kontrolu nad těmito daty
a přístup na trhy. Zadruhé zmíněná korporátní „osoba“ by se měla zakázat.

Smyslem protestu bylo a stále je skoncovat s datovým otroctvím
a mocí korporací. V době, kdy vznikl, neexistovaly žádné regulace, žádný
způsob, jak disponovat právy k vlastním datům ani jak je prohlásit za
osobní vlastnictví. Korporace však mají nespočet způsobů, jak si nárokovat
vlastnictví a kontrolu nad věcmi, jako jsou data. Celá ta záležitost se spojila
do jediné věci – jedním způsobem, jak si nárokovat vlastní data a bojovat
za ně, bylo stát se právě tím, proti čemu jsem protestovala – korporací.
Navlékla jsem si oblek nepřítele, abych mohla využívat jeho nástroje
a kličky a pokusit se zvrátit vývoj ve vlastní prospěch.

Ovlivnili Vás jiní umělci nebo nedávný boom korporátní estetiky
v současném umění?

Neřekla bych, že ovlivnili. Nezabývala jsem se světem umění, ale životem
a průmyslem. Tehdy také ještě současný boom nebyl tak zřejmý. Když
jsem tento projekt zahájila, existovali umělci, jejichž práci obdivuji a která
se k mému tématu vztahuje, například Heath Bunting, Carey Young, The
Yes Men, Lucy Kimbell (Audit, The LIX Index), Mike Merrill (Kmikeym), Paco Cao (Rent-a-Body), Josh Begley (Metadata+), Omar Fast a Marina
Abramovic.

V roce 2014 jste se tedy zaregistrovala jako korporace. V jednom
rozhovoru jste prohlásila: „To, že jsem ještě více změnila účel
korporátní mentality, ode mě vyžadovalo, abych přestala uvažovat
jako jedinec o tom, co chci a potřebuji, a místo toho se zaměřila na
to, co chtějí jiní lidé a co můžu udělat pro to, abych jim vyšla vstříc.
Pomohlo mi to přesně stanovit, jakou povahu mají mé služby.“ – Jak
se od té doby změnil váš život, když už teď nejste jenom „soukromá
osoba“? Chováte se nyní jinak?

Obecně mě tento projekt a přijetí jiné perspektivy posílil a určitě se
snažím nebýt tak sobecká. Už si nepřipadám bezcenná a nehledám
nikoho jiného, člověka ani společnost, kdo by mi dodal pocit ceny
či hodnoty. V této chvíli jsem doslova ředitelkou vlastního života.
Když žiji takto, jako korporace, mám pocit, že mám více možností
a jsem svobodnější. Mám také více soukromí než předtím, možná
protože vědoměji pracuji s technologiemi. Nepoužívám Facebook
a odgooglovávám svůj život.

Smyslem korporací má být vytváření hodnot ve světě – to znamená,
že produkují, nikoli konzumují, ať už si to definujete jakkoli. Díváte se na
nekonečné množství způsobů, jimiž vytváříte odpad, a snažíte se z těchto
proudů vytvořit nějakou hodnotu. Definujete si poslání, účel, vlastní
cíle, což se všechno může změnit, ale nejdůležitější ze všeho je, že je
definujete vy sami a pracujete na nich.

Nemám v úmyslu hledat si práci pro nějakou firmu nebo společnost.
Mám vlastní sny a cíle a ani jedna společnost na světě nemá přesně
stejnou vizi jako já. Proč bych měla pracovat na vizi odlišné od té mojí?
Místo toho uvažuji o partnerství a spolupráci. Když například vytvářím
nové projekty, plánuji sdílení zisku.

Příklad vytváření hodnot z poslední doby je osobní. Moje maminka
onemocněla. Potřebovala nepřetržitou péči a pomoc, aby se zorientovala
ve světě nemocných rakovinou. Podporovat ji pro mě bylo mnohem
důležitější než cokoli jiného – ona mě podporovala celý život. Protože
jsem jedinou paní sebe samé a svých cílů, nemusela jsem nikoho žádat
o dovolení. Byla jsem s ní, pro ni to bylo cenné a pro mě neocenitelné.
Tohle byl a je druh hodnot, které chci vytvářet. Přesně tomuhle typu věcí
bychom měli připisovat větší společenskou hodnotu. Žádná práce není
tak důležitá jako vzájemná péče.

Tento způsob života mi poskytl novou možnost pohledu na všechno
na světě, co pro mě představuje problém, a také jak k tomuto tématu či
tématům přistoupit hravě. Pokud chceme změnit svět, dá se to udělat,
ale jde to i tvořivě a hravě.

Jakou hodnotu pro Vás má soukromí? Jak reagovala Vaše rodina
a přátelé?

Vážím si vlastního soukromí i soukromí jiných a nemyslím si, že bychom
na něj měli lepit cenovku. Pokud jde o rodinu a přátele, nejsem člověk,
který se snaží vetřít do jejich soukromí, shromažďovat jejich data
a profitovat z nich.

Takže žádné dramatické reakce se nekonaly.

Probíhá projekt tak, jak jste očekávala? Co pro Vás bylo největší
překvapení? Začal už vydělávat?

Projekt ještě není realizován v celém rozsahu, ale s tím se počítalo.
Jedním z možných výsledků také bylo, že v celém rozsahu nebude
realizován nikdy. Když jsem ho zahájila, byl to začátek. Jeho průběh
je součástí práce – proběhlo vůbec kdy něco přesně tak, jak jste
očekávala? Mám cíle, občas jich nedosáhnu nebo se na cestě objeví
nepředvídané zastávky. Tři produkty byly takovéto zastávky. Nejsou cílem ani mě neposunou blíž k ukončení projektu. Dovolily mi však na chvíli
ustoupit, znovu si všechno promyslet a vyjádřit se k tržnímu kapitalismu.

Svým způsobem nevím, kdy nebo jak tento projekt bude realizován
v celém rozsahu. Vlastně v něm jde hlavně o přežití kapitalismu.
A protože kapitalismus se vyvíjí, neustále se mění i způsob, jímž v něm
žijeme. Takže vymyslet můj „plán úniku” je těžké.

Jedním z největších překvapení bylo, o kolik lepší je pro Američana
existovat jako korporace. Je to opravdu ostudné.

Pokud chcete přesně vědět, jestli moje společnost vydělává
prodejem dat, tak ne specificky a výhradně, protože pro to ještě není
připravená struktura.

Z mého pohledu má tento projekt akceleracionistickou povahu.
Řekla jste: „Experimentuji sama se sebou jako se subjektem, abych
posunula hranice do extrému a vyvolala změnu.“ Očekáváte, že
to může vyvolat nějaké praktické změny i pro jiné lidi? Plánujete
v budoucnosti poskytnout aplikaci DOME i jiným? V roce 2014 jste
uvažovala i o tzv. Platformě, „kde by se kombinovaly informace od
různých lidí, protože to hodnotu dat zvyšuje, a pak by se prodávaly
na schválených trzích. Těm, kdo informace poskytli, by se to vrátilo
v jejich investicích“. – Uvažujete o tom pořád?

Ano, můj projekt má skutečně akceleracionistickou povahu, ale ne
výhradně. Zpočátku jsem chtěla prosazovat přehnanou verzi toho, kde
bychom podle mého názoru mohli skončit. Netušila jsem ale, že se tam
dostaneme tak rychle. Některé postupy jsem mohla napodobit, například
různé hlouposti na YouTube, ale touhle cestou jsem se vydat nechtěla,
nechtěla jsem nikoho vykořisťovat. Svým způsobem jsem se nechala
chytit do pasti, která je morem naší moderní společnosti: můžeme
komentovat, kritizovat nebo se posmívat, abychom přitáhli pozornost
k tomu, co chceme změnit, ale ve skutečnosti to nemá skoro žádný
účinek. Nyní se soustředím na upřímnou práci na těch věcech, které mají
možná větší šanci, třeba na aplikaci DOME či Platformu. Tyhle věci, nebo
nějaké jejich verze, byly od začátku součástí plánu, součástí cíle, ale
byly příliš rozsáhlé na to, abych je mohla začít budovat sama. Teď, když
už jsem si v souvislosti s tímhle tématem trochu udělala jméno, můžu
pracovat s podobně smýšlejícími lidmi a snažit se vytvořit něco, co by
mohlo pomoct – ne sama, ale s ostatními.

Na aplikaci DOME pracuji a mým cílem je, aby byla dostupná
pro všechny. Ještě důležitější je, že zakládám celosvětový datový
svaz, tzv. Platformu. Členy se mohou stát všichni, kdo chtějí mít svá
data pod kontrolou. Nejedná se o žádný zaměstnanecký svaz. Tento
svaz bude spolu se svými členy definovat práva vztahující se k datům
a jejich používání. Svaz bude své členy zastupovat před obchodními
společnostmi, vládami, v jakékoli situaci, kde to bude potřeba.
Potřebujeme jednotný hlas. Platforma, kooperativní datový broker, je také
stále v přípravě. Vítáme pomoc každého, koho by budování takovýchto
iniciativ zajímalo.

V současnosti pracuji na novém projektu, který předvede, jak by
to celé mohlo fungovat. Rychlá vysvětlující verze je tato: Každý, kdo
používá aplikaci DOME, má přístup na Platformu. Platforma (která slouží
lidem používajícím DOME) funguje jako tržiště – datový broker, který
má na starosti data výrobců/majitelů. Výrobci/majitelé dat rozhodují
o tom, která data chtějí dát na tržiště, i o tom, kdo je může používat a jak,
a o souvisejících podmínkách. Jednostranně výhodné smlouvy nejsou
povoleny. Každý, kdo přispěje do Platformy daty, se stane členem nebo
podílníkem a bude dostávat dividendy. Platforma se bude provozovat
úsporně, nebudou tu žádné astronomické platy ani nesmyslné posty.
Možná tu budou existovat ještě další opatření – například peníze se
nebudou vyplácet jako dividendy, ale jako univerzální základní příjem,
nebo se peníze nebudou vyplácet vůbec, ale data se budou vyměňovat
za služby, jako je zdravotní péče, poskytování energie, doprava, jídlo
atd. To by znamenalo, že se zbavíme všech prostředníků – sbohem,
pojišťovací společnosti!

Jsem si vědoma toho, že lidé se celý systém budou snažit narušit,
že ho budou napadat nebo manipulovat, jako se to st ává aktivistickým
investorům. Když ale nic neuděláme, nemůžeme nic očekávat.

Rozumím tomu tak, že Jennifer Lyn Morone, Inc se zaměřuje
zejména na problém osobních digitálních dat a jejich hodnoty. Proč
jste se rozhodla prodávat také produkty, jako je Vaše vlastní moč,
feromonové voňavky, hormonální terapie, diamanty vyrobené z vašich
vlasů a podobně? Jsem si jistá, že je to zajímavější pro vaši prezentaci
v rámci výstav a obecně i pro veřejnost a tisk, ale není to už příliš
„manýristické“ a ilustrativní?

Pomocí digitalizace se dá všechno rozložit a považovat za data. Tak
já vidím svět. Jedinec je v extrémním kapitalismu zdrojem prostředků,
výrobním prostředkem a také závislý sám na sobě při vytváření hodnot
v jakékoli podobě, pro jakou se majitel rozhodne, v co největším počtu
podob – duchovního vlastnictví, produktů, surovin – a všechno to může být
v digitální podobě, fyzické podobě nebo kombinaci obojího. Mým záměrem
bylo vytvořit tuto asociaci s daty – že data nejsou jen to, co vyhledáváte na
internetu, nebo fotka, kterou postujete, data jsou všechno, anebo všechno
je data. Kdyby někdo začal shromažďovat Vaši moč, Vaše vlasy, nebo se mu
líbí Vaše vůně a zachytil by ji, replikoval a prodával dál, vadilo by Vám to?
Vybrala jsem tyto produkty – hormonální krém, diamanty a parfém, protože
zrcadlí několik odvětví manipulativního průmyslu, který chrlí nadhodnocené
či podhodnocené nepotřebné produkty. Výstava, pro kterou byly tyto
výrobky vytvořeny, měla podobu obchodní galerie, a tak jsem chtěla vyrobit
takové produkty, jejichž ceny byly vůči skutečné hodnotě díla zkreslené –
to je poznámka k tomuhle světu umění.

Podrobněji – moč je soubor dat, který toho hodně sděluje o Vás
a Vašem životě – proud odpadních látek bohatý na informace, vzácné
chemické látky a prvky. Je velmi užitečná jako hnojivo, a na eBay existuje
skupina zájemců, které čeká drogový test. Používá se také na výrobu
hormonálních krémů a střelného prachu.

Tyto produkty sice přímo nepřispěly k dosažení cíle, ale přece jen jsou
poněkud relevantní ve vztahu ke sběru dat a byl to způsob, jak si užít trochu
legrace a přitom poukázat na absurdnost některých lidských činností.

Existuje nějaká souvislost mezi Vaším rozhodnutím vytvořit projekt
zaměřený na hodnotu něčího potenciálu, kreativity, vědomostí,
dovedností… a skutečností, že působíte ve světě umění? Myslím
to takhle: ve světě umění je tolik aspektů a faktorů, jejichž přímou
ekonomickou hodnotu je těžké definovat, ale my, znalci umění,
máme dojem, že bývají velmi často podhodnocené. Není Váš projekt
částečně i reakcí na tuto okolnost?

Rozhodně! Nemusíte však být kreativní, úžasně nadaná ani disponovat
fantastickými schopnostmi, abyste byla hodnotná. V zásadě považuji
většinu našich problémů za problémy ekonomické. Většina umělců se
neustále potýká s finančními problémy. I když sníte o tom, že se stanete
úspěšnou umělkyní, nakonec musíte přestat zavírat oči před pravdou.
V podstatě je to tak, že když chcete mít stabilní příjem, umělcem se
nestanete. Většinou jste umělkyně a najdete si nějaký způsob, jak své
umění financovat.

Ještě bych ráda dodala, že v době, kdy jsem s tímto projektem
začínala, jsem v uměleckém světě zdaleka tak zavedená nebyla. Projekt
vlastně vůbec pro svět umění nebyl určen, i když tam nakonec skončil.
„Svět umění“ je skutečně mnohovrstevnatý, protože záleží na tom,
o kterém světě umění je řeč – o trhu s uměleckými díly nebo o světě
muzejního umění. Pokud jde o trhy a regulaci, trh s uměleckými díly je
zřejmě ten, který bude regulován jako poslední. Je to místo, kam bohatí
lidé ukládají peníze, a odepisuje se jim to z daní. Hodnota díla je uměle
zvyšována reklamou, takže jakákoli skutečná „hodnota“ díla je výsledkem
mediálního humbuku a manipulace.

Pak existuje ještě druhá strana světa umění, kde umělci posouvají
hranice a smějí kritizovat svět, v němž žijeme, a uvažovat nad ním.
Tyto práce bývají často velmi hodnotné, ale trh s uměním jim žádnou
hodnotu nepřipisuje, snad teprve po umělcově smrti. Takové práce jsou
pravděpodobně podhodnocené, protože jsme ještě nepřišli na způsob, jak
skutečně ocenit věci, které jsou pro nás prospěšné – čistý vzduch, voda
a lidské zdraví.

#32 ne-práce

180