Fotograf Magazine

Fotografie cvakařů a seriózních amatérů

Na začátku června roku 1901 rozkázal hrabě Karel Chotek svým sluhům,
aby jemu i celé rodině zabalili cestovní zavazadla. Výlet do Holandska
plánoval se svou manželkou Adelaide už delší dobu, letovisko Noordwijk
aan Zee už navštívil během svých cest po Evropě dříve. Tentokrát si
ale nechal do příručních zavazadel přibalit i své fotografické vybavení.
O fotografování se sice zajímal už minimálně od roku 1885, postupně se
ale od běžného „cvakaře“ (z německého označení knipster, tj. ten, který
jen cvaká spouští bez většího rozmyslu) vypracoval až na „seriózního
fotografa“ (označení sami pro sebe používali členové fotografických
klubů, aby ukázali, že jejich zájem o fotografii je hlubší).1 A právě výše
uvedené letovisko patřilo k oblíbeným cílům tehdejších uměleckých
fotografů. Fotografoval zde například Alfred Stieglitz nebo Heinrich Kühn,
kteří patřili už tehdy ke špičce amatérského fotografického hnutí.

Chotek postupně zmapoval řadu svých zahraničních cest
a především rodinných dovolených. A vlastně tím předznamenal
fenomén, který se do většinové společnosti rozšířil až o desítky
let později. Pro jeho pochopení se ale musíme vrátit ještě o něco
hlouběji do historie, zhruba do doby kolem roku 1870. Od zveřejnění
daguerrotypie sice tehdy už uběhlo čtyřicet let, vlastnictví fotoaparátu
přesto nebylo běžnou věcí. Fotografický přístroj v té době vlastnili
vlastně jen profesionální fotografové, kteří přístroje potřebovali pro
své živobytí, vědci využívající novinku k zachycení svých objevů a pak
nadšenci, kteří na neobvyklý koníček měli dostatek času a peněz. Tito se
rekrutovali především právě z řad aristokracie.

Z ekonomického pohledu do doby mezi druhou polovinou 19. století
a zhruba 20. lety následujícího století je jasné, kdo si mohl fotografické
vybavení pořídit. V Rakousku (tudíž i českých zemích) se fotografické
přístroje daly pořídit před rokem 1900 za částky od 130 do 280
zlatých (florinů). K tomu bylo nutné přičíst i další fotografické vybavení,
například fotografické papíry, někteří výrobci je tehdy podle dostupných
inzerátů nabízeli v balení po 25 kusech za čtyři zlaté. Kolem roku 1890
si přitom kvalifikovaný dělník dokázal vydělat za 10 hodin tvrdé práce
jen kolem 35 krejcarů, za celý týden to byly dva zlaté. Po roce 1892,
kdy byl zlatý nahrazen korunou v poměru 1 ku 2, si mohli dělníci vydělat
více. K dalšímu růstu příjmu pracujících docházelo i v dalších letech,
především po roce 1906. Přesto měla většina dělníků v té době týdenní
plat v rozmezí od 11 do 17 korun. Částka přitom ve stejné době jen
stěží pokryla životní potřeby čtyřčlenné rodiny.2 I tak se situace postupně
měnila. V Severní Americe se začaly levné fotoaparáty pro amatéry
prodávat už v závěru 19. století. Revoluci odstartovala především
společnost Kodak se svým fotoaparátem Brownie, který se dal pořídit za
jeden dolar. Kodak ostatně už několik let předtím zaujal svým reklamním
sloganem: „You press the button, we do the rest.“, kterým cílil na široké
vrstvy. Evropa byla v tomto ohledu o několik let pozadu, i zde se ale
fotografování stávalo pomalu masovým fenoménem.

Podmínkou, aby se zájemce mohl věnovat fotografickému koníčku,
byl dostatek volného času. Ještě ve druhé polovině 19. století to byla
právě aristokracie, která patřila k privilegované skupině, které většinu
dne nezabíralo vydělávání si na živobytí. Lze najít spoustu koníčků,
kterými tehdy šlechtici trávili volný čas – myslivost, jízda na koni, šerm.
Postupně se k těmto kratochvílím přidávaly novinky jako sport (především
módní tenis), letectví nebo automobilismus. V případě automobilismu lze
citovat historiky Miloše Hořejše a Jiřího Křížka, kteří ve své knize Zámek
s vůní benzínu uvádějí: „Široká veřejnost zpočátku viděla v automobilu
přepychový prostředek zábavy a rozptýlení nejvyšších vrstev… Této
výstřednosti nejvyšších vrstev ale vděčíme svým způsobem za mnohé,
automobil se vydal díky jejich příkladu na dlouhou cestu do duší
širokých vrstev obyvatelstva.“3 Citát lze aplikovat i na další oblasti.

Pro většinovou společnost se podmínky pro trávení volného
času měnily velmi pozvolně. Na rakouském území došlo k oficiálnímu
stanovení volného času v březnu 18854,kdy byla pro živnostníky
zakázána práce v neděli. Pozvolna se měnila i průměrná pracovní
doba. Ta se ještě v první polovině 19. století pohybovala mezi 12 až 14
hodinami denně, postupně klesala až na 8 hodin denně. Netýkalo se to
ale všech pracujících.

Proměňovala se i doba určená pro odpočinek. Například v roce
1884 se ustanovila nová pravidla pro dovolenou, která se ale týk ala
jen státních úředníků a vojáků. Přesto tyto pozvolné společenské
změny přivedly prokazatelně k fotografii kolem roku 1890 větší skupinu
zájemců z řad nejen movitých průmyslníků, důstojníků, ale i vyšších
státních úředníků. Lze to poznat například ze seznamu členů tehdejších
fotografických amatérských klubů.

Změna ve vnímání volného času se však nejdříve týkala především
mužů. Zatímco ženy měly v neurozených vrstvách pevně stanovený denní
rozvrh, který jim zahálku znemožňoval, měli muži luxus po práci odpočívat.

Z výše uvedeného je jasné, kdo měl pro provozování fotografického
koníčku nejlepší dispozice. V případě v úvodu zmíněného Karla Chotka
se dochovaly fotografie z cest do Holandska, Itálie nebo různých míst
rakousko-uherského mocnářství. Při cestách ho doprovázela víceméně
neustále i jeho manželka Adelaide, i ona měla podle všeho vlastní
fotoaparát a pořizovala z cest fotografie. Motivy, které oba zaznamenávali,
byly přitom velmi podobné a odpovídaly tehdejšímu kánonu hledání
ideální, neposkvrněné krajiny. Především u Karla Chotka tak lze nalézt
idealizované snímky prostých lidí, jejich těžké práce či romantických
pohledů na moře a horské oblasti.

Šlechticů dokumentujících si fotograficky své cesty byly ale na
českém území desítky. V roce 2017 vydaná kniha Fotografové šlechtici
v zemích Koruny české4 mapuje fotografickou tvorbu čtyřicítky z nich.
Mezi aktivní fotografy patřil několik let například František Thun-
Hohenstein. Fotografovat začal oproti jiným aristokratům velmi pozdě,
až někdy kolem roku 1898, tedy zhruba ve svých padesáti letech, kdy
nebyl aktivní ve vysoké politice a narodila se mu dcera Anna. V rodinném
archivu Thun-Hohensteinů se dochovalo hned několik rozsáhlých alb
zachycujících například cesty do Davosu, různých italských letovisek
i řadu výletů po českých zemích.

Jiní aristokraté se vydávali ještě dál – například do severní Ameriky
nebo na Blízký východ. Populární byly především výpravy do Egypta,
Súdánu nebo Somálska. Od počátku 20. století přivážely vlaky ugandské
železnice, vedoucí z přístavu v Mombase ke břehům Viktoriina jezera,
do východní Afriky desítky nadšených lovců. Vydal se sem například
Adolf Schwarzenberg a jeho žena Hilda. Z výpravy se dochoval bohatý
fotografický materiál, přičemž autory řady snímků jsou pravděpodobně
i oba šlechtici.5 Na lovecké výpravy do afrických zemí vyrážel třeba
i Johann Nepomuk Pálffy nebo Josef-Colloredo Mansfeld. Některé jeho
snímky z Afriky přecházejí i do etnografických studií obyvatelstva.

Výše uvedené nastiňuje do značné míry to, jak zacházíme
s fotoaparátem my. Motivy snímků, které vznikly před sto a více lety,
nejsou až tak odlišné od současné produkce. Projděte si vlastní
fotografická alba, většinou v nich najdete snímky osobní povahy,
které nám pomáhají udržovat vzpomínky. Změnil se vlastně jen poměr
fotografujících. Jestliže ještě před sto lety bylo fotografování st ále ještě
spíše koníčkem hrstky lidí, dnes má možnost fotografovat každý svým
mobilním telefonem. Na druhou stranu podíl mezi cvakaři a seriózními
fotografy bude asi větší, těch prvních bude bezesporu více.

Jan Vaca

1 TRNKOVÁ, Petra. Technický obraz na malířských štaflích: Česko-němečtí fotoamatéři
a umělecká fotografie, 1890–1914. Brno: Barrister & Principal, 2008, s. 19. ISBN:
978-80-87029-51-0.
2 Sociální úroveň dělnictva na počátku 20. století. E-dejiny.cz. (online). 1. 12. 2008.
Dostupné z: http://www.edejiny.cz/socialni-uroven-delnictva-na-poc20stol/.
3 HOŘEJŠ, Miloš a KŘÍŽEK, Jiří. Zámek s vůní benzínu: Automobily a šlechta v českých
zemích do roku 1945. Praha: Mladá Fronta, 2015, s. 9.
ISBN: 978-80-204-3930-7.
4 TRNKOVÁ, Petra. Technický obraz na malířských štaflích: Česko-němečtí fotoamatéři
a umělecká fotografie, 1890–1914. Brno: Barrister & Principal, 2008, s. 21. ISBN:
978-80-87029-51-0.
5 VACA, Jan et al. Fotografové šlechtici v zemích Koruny české. Praha: Národní
památkový ústav, 2017. Svědectví fotografie, sv. 2. ISBN: 978-80-7480-085-6.
6 SLABOVÁ, Markéta a SLABA, Martin. Poslední ráj Adolfa Schwarzenberga. Praha:
Národní zemědělské muzeum, 2014, s. 77.

#32 ne-práce

180