Fotograf Magazine

Heji Shin

Chudí světem

Přestože německo-korejská umělkyně Heji Shin vešla v širší povědomí svou kampaní pro kolekci na jaro/léto 2017 newyorské značky Eckhaus Latta, jež sestávala z explicitních snímků sexuálních aktivit párů lišících se etnicky i sexuální orientací, skutečný skandál vyvolaly až její portréty amerického rappera Kanye Westa, který se stal kontroverzním kvůli svým kontaktům s úřadujícím americkým prezidentem. Za deklarovanými společenskými a politickými důvody k odmítnutí tohoto díla se však podle umělkyně ve skutečnosti skrývala prostá nenávist k umění.

Heji Shin patří k umělkyním, kterým se daří propojovat oblast užité a volné fotografie. Nikoliv však tím, že by přenášela zastaralé prostředky „umělecké fotografie“ do oblasti fotografie užité, ale naopak tím, že do umění přináší podněty z módního a reklamního průmyslu. Nečerpá přitom pouze z povrchu neoliberální estetiky, ale jde přímo k jádru neoliberalismu, spočívajícímu především v „praktikách subjektivizace“. To je patrné z ojedinělé fotografie, vystavené na první samostatné výstavě Heji Shin The Great Penetrator (2014) v dnes již neexistující newyorské galerii Real Fine Arts, v níž je transparentní snímek budovy Deutsche Bank kladen přes záběr ženského klína. Přestože by se mohlo zdát, že toto dílo svým názvem Poor in World i svou kompozicí odkazuje ke Courbetově obrazu Původ světa (1881), a tematizuje tedy vztah mezi uměním, sexem a kapitálem, ve skutečnosti název odkazuje ke známé Derridově polemice s Heideggerovým zjednodušujícím protikladem člověka a zvířete. Formulace „Poor in World“ je totiž anglickým překladem Heideggerova termínu weltarm, který německý filozof používá, když tvrdí, že „zvířata jsou chudá světem (weltarm)“. V tom ovšem Derrida odkryl Heideggerův antropocentrismus, vedoucí ke „genocidě“ nejen zvířat. O tom svědčí i kontext, do něhož Shin svou fotografii nainstalovala, neboť ostatní její snímky na výstavě zachycovaly zvířata v berlínské zoologické zahradě, z nichž některé byly opět překryté transparentními snímky klecí a zdí, a ilustrovaly tedy Derridův oblíbený citát z Jeremy Benthama: „Otázkou není: umějí mluvit, ale mohou trpět?“

Podobným tématům se Shin věnovala i v dalších cyklech, #lonelygirl (2016), Baby (2016) a Men Photographing Men (2018). K prvnímu ji podle jejích slov inspiroval hashtag, který mladé dívky připojují na Instagramu ke svým amatérským snímkům ztělesňujícím jejich nenaplněné touhy. I Shin se tedy projektovala do postavy pohrávající si s penězi, vibrátorem či revolverem, s tím rozdílem, že ji na snímcích zastupovala samice paviána Jeany. Druhý cyklus sestával z portrétů rodících se dětí ve fázi po tzv. korunovaci, tedy po prořezání hlavičky, kdy krví zalité tváře novorozenců lapajících po dechu připomínají oběti násilných činů. A konečně ve třetím cyklu se věnovala stereotypům spojeným s homosexuální pornografií, jako je policejní vyšetřování či vojenská kontrola. V jádru těchto tří projektů stál výběr aktérů, kteří ve fotografiích ztvárňovali procesy subjektivizace. Například opice byla zachycena v roli mladé dívky, která ve stylizovaných autoportrétech odkrývá, kým by chtěla být. Doposud nespatřená novorozeňata byla snímána při bolestivém stávání se člověkem. A dvojice herců nalezených přes inzerát předváděla natáčení gay pornografického filmu, v němž zastávala role policistů či námořníků. Ve všech těchto fotografiích Heji Shin ukazovala stereotypy spojené s procesy subjektivizace, ale zároveň odkrývala mocenské praktiky, kterými nás k nim společnost nutí.

Budovala-li Heji Shin význam ve většině svých cyklů napětím mezi pózou a jejím aktérem, v sérii Kanye, kterou postupně představila v curyšské Kunsthalle (2018), na bienále muzea Whitney v New Yorku (2019) a v berlínské pobočce Galerie Buchholz (2019), vyplývalo napětí výlučně z námětu. Amerického rappera a hudebního producenta Kanye Westa totiž portrétovala v době, kdy se stal kontroverzní osobností, mimo jiné kvůli svým kontaktům s úřadujícím americkým prezidentem. Přestože Shin záběry Westa připravovala zvlášť pro bienále v muzeu Whitney, aby tak reagovala například na Warholův portrét Mao Ce-tunga, jenž byl součástí Warholovy retrospektivy bezprostředně předcházející bienále, kurátorky daly přednost jejímu ranému cyklu Baby a ze série s Westem prezentovaly pouze dvě ukázky, a to ještě mimo výstavu, v šatnách. Původní záměr tak mohla Shin realizovat pouze na svých evropských výstavách: v Curychu monumentální tisky nalepila jako plakáty přímo na zeď galerie a doplnila o rentgenové autoportréty s psíky, v Berlíně použila menší zarámované varianty téhož. Přestože i v tomto námětu můžeme odhalit jisté aspekty subjektivizace – když totiž americký rapper přiznal bipolární poruchu, prozradil odlišnost od ostatních – nejsilněji se podle slov Heji Shin projevily u jejích kritiků. Když ji totiž obvinili, že Kanye Westa učinila objektem svých snímků proto, aby se s ním identifikovala, prozradili svou neschopnost uvažovat mimo neoliberální režim ekonomizace subjektu.

Svůj postoj Heji Shin asi nejlépe vyjádřila na zatím poslední výstavě Angel Energy (2019–2020) v losangeleské galerii Gaga Reena, již postavila na portrétech sester Kardashianových a jejich dvojnic. Skupinový portrét dvojnic totiž zvětšila přes celou stěnu, zatímco polaroidy se sestrami Kardashianovými nechala chemicky znehodnotit k nepoznání, a navíc je doplnila o fotomontáže kojící virtuální ambasadorky platformy YouPorn.com Jedy Vales, aby ukázala, že jejím záměrem není neoliberální subjekt upevňovat, nýbrž destabilizovat.

Karel Císař

#37 Nerovný terén

150 

Skladem