Fotograf Magazine

Karol Radziszewski

Brány do ráje queer

Umění Karola Radziszewského, které je směsicí různých mezioborových přístupů, je ve svém jádru vždy poháněno touhou vybudovat nějaký prostor pro diverzitu a queer krásu tam, kde není nic než mizérie. Ať už to jsou tajná místa pro setkávání členů queer komunity v komunistickém Polsku, nebo místo pro alternativní narativy převypravující historii, vždy je někde za tím vším neutuchající touha po světě, který by byl alespoň o kousek méně skličující.

Je sobota dopoledne, 1. srpna. Ohlušující řev sirén se nese celou Varšavou. Jak jdu parkem, lidé se zvedají z laviček, jejich hovory ustávají, aby alespoň na malou chvíli uctili památku stovek tisíců lidí, kteří zemřeli při Varšavském povstání v létě roku 1944. O pár kilometrů dál jde městem skupina nacionalistů, kteří při této příležitosti uspořádali památeční pochod, přičemž míjí menší skupiny lidí vyjadřujících podporu utlačované komunitě LGBTQ. V jednu chvíli jeden muž vyšplhá po lešení, na kterém visí duhová vlajka se symbolem povstání, a strhne ji dolů. Stačí několik dalších vteřin a vlajka je na kusy a za velkého aplausu obecenstva shoří. V době, kdy můžete být za projevy neonacismu při památečním pochodu upomínajícím na protifašistické povstání sice oficiálně pokutováni, ale za pověšení duhové vlajky na pomník vás mohou zavřít, se umění Karola Radziszewského zdá být relevantnějším než kdy jindy.

Jedna plánovaných z prací Karola Radziszewského měla kdysi toto povstání také připomenout, k jejímu uskutečnění však nedošlo. V roce 2009 byl umělec vyzván, aby vytvořil nástěnnou malbu na zdi u Muzea varšavského povstání. Návrh, který Radziszewski představil, byla jednoduchá, ale propracovaná černobílá malba se skupinou povstalců. Na kresbě, ze které se zamýšlená nástěnná malba nikdy nestala, muži nebojují. Perou si své spodní prádlo, odpočívají a pospávají. Věnují se všedním činnostem, třebaže situace je jakákoli, jen ne všední. Radziszewski se zkrátka rozhodl ignorovat oficiální hrdinskou rétoriku a obraz pojal jako scénu volnočasových aktivit s homoerotickým podtónem. Ředitel muzea se však rozhodl, že skupina pohledných rebelů, odpočívajících mladíků, s hrudí povětšinou spíš odkrytou než zakrytou, je na jeho vkus trochu příliš. Projekt byl tedy zrušen.

Formou podobnější spíš tapetě než nástěnné malbě tato kresba, vycházející z otevřeně homoerotické malby na stěně, která byla k vidění na jedné z dřívějších umělcových výstav Pedały (Teplouši) v roce 2005, podrývala zažitý historický narativ. Radziszewski se k této historické události vrátil ještě roku 2015 v sérii portrétů Augusta Agboly O’Browna, nigerijského jazzmana, který ve Varšavě žil od roku 1922 a který za války v po- vstání bojoval. Na obrazech je O’Brown, řečený Ali, zpodobněn v picassovském stylu a odráží formalistické, koloniální zneužívání afrického umění v dílech, jako jsou například Avignonské slečny. Radziszewski tuto formu užívá k vytvoření ikonografie černého hrdiny, aniž by jakkoli oslavoval válku samotnou, naopak promlouvá o válečných zvěrstvech vizuální řečí podobně jako Guernica.

Picassova díla z jeho rané kubistické tvorby připomínají i další Radziszewského malby – dvacet dva portrétů z cyklu Poczet, který se pokouší sestavit kvazigenealogický strom neheteronor- mativních postav z polské historie, od panovníků z 11. století po romanopisce z konce 20. století. Myšlenka cyklu vychází z prací Jana Matejka z raných 90. let 19. století, které zpodobňovaly pol- ské krále a královny. Třebaže byl Matejko schopným malířem, jeho postdelarocheovský historicismus byl přežitkem již v jeho době. Následkem častého reprodukování těchto hieratických portrétů v každé učebnici dějepisu a na stěně v téměř každé školní učebně se z nich stala spíš sbírka historických rekvizit, žezel, hermelínů a knírků než portrétů lidských bytostí. Radziszewski svým portrétovaným dává šťávu ve snaze znovu podkopat přepjatý a prudérní historický narativ. Ať už se to někomu líbí, nebo ne, umělec dává jasně najevo, že kultura queer není pouhým okrajem naší historie, ale součástí jejího nejhlubšího jádra.

Piotr Policht

#37 Nerovný terén

150 

Skladem