Fotograf Magazine

Sidsel Meineche Hansen

Transfer skrz kolektivní imaginaci

V jednom horkém letním dni jsem náhodně sáhl po románu H. G. Wellse Lidé jako bozi z roku 1923. Wells v něm předkládá svoji představu světa Utopie. Lidé jsou zde precizně vytesanými odlitky antických božstev představujících ideál možného vývoje naší společnosti kdysi o tisíciletí před námi. Wellsova vize je postavena na přísném, po staletí aplikovaném eugenickém inženýrství. Vzhledem k tomu, že je román napsaný před druhou světovou válkou, autor ani návštěvníci z „našeho“ světa v takovém přístupu nevidí problém. Chvějivé znepokojení z této osy vyprávění mě vedlo po letech k návratu k Huxleyho románu Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět, dystopické antitezi Wellsova ráje. Huxleyho svět budoucnosti je prostorem úplné dominance biototality. Lidé se rodí uměle, plně fyzicky uzpůsobení pro umístění v konkrétní vrstvě kastově segregované společnosti, koncept rodiny neexistuje, každý (je-li dostatečně privilegovaný v potravním řetězci) střídá sexuální partnery na denním pořádku a při sebemenším záchvěvu úzkosti není nikdy daleko víc než dostatečné množství euforizujících chemických drog nebo nejrůznějších banálních povyražení. Společnost a její jednotlivá těla fungují jako pečlivě naolejovaná fordovská výrobní linka.

V posledních letech jsme se všichni hodně vraceli k Orwellovu románu 1984 v odkazu ke kapitalismu dohledu nebo platformovému kapitalismu. Konec civilizace s akcentem na totální dominanci biopolitiky konstruovaného štěstí se ale zdá být mnohem plnějším obrazem našich časů. V nedávném rozhovoru filozofka McKenzie Wark zmiňuje, že jsme všichni, bez ohledu na to, na jaké straně politického spektra stojíme, závislí na široké plejádě konzumovatelných stimulů, ať produkovaných farmaceutickým a potravinářským trhem, nebo obchodem s legálními i nelegálními drogami. Filozof Paul B. Preciado ve své knize Testo Junkie: Sex, Drugs, and Biopolitics definuje historický milník 50. let, tedy dobu vzniku konceptu genderu a možnosti jeho klinické změny stejně jako vynálezu antikoncepční pilulky, jako moment, kdy se společnost přesunula od řízení na základě disciplíny k farmaceuticko-pornografické kontrole.

Zatímco literární vize nabízejí kritické variace výsledků směřování soudobé společnosti a teoretická analýza proniká naskrz sítí příčin a následků, práce Sidsel Meineche Hansen, dánské umělkyně působící v Londýně, se pokouší přímým vstupem do jader konkrétních současných problémů akcentovat jejich palčivost. Meineche Hansen se ve svém díle vztahuje k psychologickým a fyzickým následkům pozdního kapitalismu se záměrem určit možnosti rezistence těla vůči jeho vlastní komodifikaci a vykořisťování. Meineche Hansen důsledně využívá nástroje a jazyk vlastní tématům své feministické a queer kritiky, ať je to farmaceutický průmysl, nebo genderové stereotypy v herním a pornografickém průmyslu. Pracuje se sexualizovanými 3D avatary pořízenými v internetových databankách, s konstruovaností pornografie nebo marketingovými strategiemi velkých farmaceutických firem. Deprese, stres a nervozita provázející naše denní pracovní nasazení, které jsme se naučili vnímat jako běžné následky kontinuální produktivity, jsou podle Meineche Hansen skutečnou zpětnou vazbou těla na dysfunkčnost současného systému, a to jak v osobním, tak i profesním nasazení.

Série laserem řezaných kreseb ve dřevě s názvem The Manual Labour Series (2013) se vrací k fyzickým následkům automatizované manuální práce na lidském těle a hierarchii mezi jejími materiálními a nemateriálními výstupy. Tuto dichotomii naznačuje volbou klasického média, nicméně vyoseného vstupem digitální technologie. ONEself (2015) je dřevěná socha hypersexualizované ženské postavy na kancelářském křesle s hlavou pohlcovanou obřím hadem s dlouhými rohy, symbolizujícím psychofarmaceutický průmysl.

V rámci své výstavy Second Sex War (2016) v londýnské galerii Gasworks se Meineche Hansen obrátila k médiu virtuální reality. Zatímco VR běžně vnímáme jako možnost osvobození se od vlastního těla a otěží každodennosti, Meineche Hansen upozorňuje, že ani ve VR nemůžeme najít vlastní svobodu, protože její parametry jsou až příliš spjaty s průmyslem, který ji produkuje a pouze v ní replikuje schémata zažívaná v běžném životě. Ve VR díle DICKGIRL 3D (X) (2016) vystupuje jako hlavní protagonistka zakoupený avatar EVA 3.0, opatřená olbřímým falusem se zářícími jedničkami a nulami. Divák se po nasazení headsetu s touto figurou v POV perspektivě plně spojí, aby prožil sex s amorfní, do značné míry zneklidňující organickou hmotou. No Right Way 2 Cum (2015) ukazuje masturbující ženskou figuru, která při vyvrcholení vystříkne množství ejakulátu – akt, který v té době čerstvě Britská filmová rada v pornografickém průmyslu zakázala zobrazovat. V rámci série PRE-ORDER I–III vzniklo video Maintenancer (2018), sledující posun k postlidské přítomnosti v německých veřejných domech rozšířením zájmu o sexuální roboty. Pro loňskou výstavu v Chisenhale Gallery v Londýně připravila mimo jiné interaktivní CGI video End-Used City (2019), tématizující dystopickou vizi společnosti plné digitálního dohledu.

Pokud přijmeme předpoklad, že současné umění, a tedy také práce Meineche Hansen, zesiluje intenzitu soudobých problémů pro jejich přímější mediaci, je nasnadě uvažovat v takovém procesu o roli kolektivní imaginace. Stejně jako Wells nebo Huxley budují své vize na pevných základech dobově srozumitelných východisek a přes fantastické konstrukce se obloukem vracejí zpět k svým kontextům, totéž činí Meineche Hansen, jen na mnohem kratší trajektorii. Délka takového posunu nebo transferu má přímou úměru k míře společného sdílení imaginace, a tedy i pochopení daného problému. Díky práci Hansen a dalších umělců s podobnými tematickými východisky si postupně vytváříme kritický aparát a s ním spojenou imunitu vůči slepému ovlivnění společnosti technickým vývojem. Posilujeme tak svoji citlivost a s ní také jazyk, kterým svedeme reagovat třeba na budoucí konfrontaci se sexuálním robotem, digitální extenzí vlastního těla nebo na pohyb v plně virtuálním prostoru.

Jen Kratochvil

 

S tvorbou v Londýně žijící umělkyně SIDSEL MEINECHE HANSEN se lze setkat prostřednictvím výstav, mezioborových seminářů a publikací. Meineche Hansen studovala na Královské akademii výtvarných umění v Kodani, frankfurtské Städelschule a na londýnské univerzitě Goldsmiths. V roce 2009 založila společně s Lawrencem Abu Hamdanem, Lorenzem Pezzanim a Oliverem Reesem výzkumný kolektiv Model Court. V roce 2015 spolu s Tomem Vandeputtem vydala antologii Politics of Study (při nakladatelstvích Open Editions a Funen Art Academy). V současnosti působí jako odborná asistentka na dánské Funen Art Academy a jako pedagožka na londýnských školách Goldsmiths, University of London a Central Saint Martins.

JEN KRATOCHVIL působí jako nezávislý kurátor současného umění v Praze a ve Vídni. Věnuje se převážně práci s médiem pohyblivého obrazu. V rámci vídeňské platformy Significant Other, kterou založil společně s architektkou a kurátorkou Laurou Amann, se zabývá ohledáváním hranic mezi uměním a architekturou. Společně s Hynkem Altem vede ateliér fotografie a nových médií na FAMU.

#37 Nerovný terén

150 

Skladem