Fotograf Magazine

Veronika Bromová

Od chvíle, kdy vstoupila Veronika Bromová na uměleckou scénu, tedy přibližně od roku 1992, měla své vyhraněné téma – ženské tělo. Téma křehké, delikátní, nebezpečné, tisíckrát obehrané, tabuizované, vulgarizované, sakralizované i desakralizované… Její vztah k ženskému tělu byl v recenzích často označován jako svobodný, otevřený a provokativní. Ale takové charakteristiky jsou užívány pro tvorbu téměř všech feministických umělkyň. Pokusme se tedy tvorbu Veroniky Bromové přesněji specifikovat.

Zájem Veroniky Bromové o ženské tělo lze označit jako distanční a věcně zkoumající a současně jako velmi osobní a zaujatý. Bylo by možné říci, kdyby to nebylo zavádějící, že Veronika Bromová se o tělo zajímá „profesionálně“. Vážná umělecká práce totiž velmi často vykazuje tento rozpor, obsahuje distanci a posedlost zároveň. Právě tento profesionální umělecký přístup k ženskému tělu výrazně odlišuje Veroniku Bromovou od mnohých jejích feministických kolegyň, u nichž se často setkáváme se vztahem banálním, v lepším případě se vztahem exhibicionistickým nebo v různé míře zneurotizovaným.

V prvních pracích Veroniky Bromové Zakleté princezny (1992) a Tance s medicinbaly (1993) je patrný určitý formálně estetický způsob zacházení s ženským tělem. Bromová použila ženského těla jako určitého prvku, jako zajímavého tvaru. V Tancích s medicinbaly nechala Bromová ženská těla vyznít jako krásný ornament. Zakleté princezny nejsou ani tak erotické jako spíše dekorativní, nikoli v pejorativním smyslu, ale ve smyslu citu pro výtvarnou formu a krásu. Veronika Bromová vycházela v obou případech z fotokoláže. Tuto metodu pak přenesla do své práce s počítačově upravenou fotografií.

Hned první dvě digitálně zpracované fotografie Holky a Taky holky, které vystavila na bienále mladých v Praze v roce 1994, byly mimořádně zdařilé. I v těchto pracích je patrný zájem o výraznou a působivou vizuální nebo řekněme výtvarnou formu. Feministická problematika je sice obsahem obou těchto prací, ale divák ji vnímá a zažívá spíše druhotně. Efektní vizualita těchto fotografií je primární. Digitálně zpracovaná fotografie a velkoplošná adjustace, postupy charakteristické pro euroamerickou scénu první polovinu 90. let, byly u nás tehdy novinkou a je dlužno říci, že Bromová byla jedním z prvních českých umělců, kteří toto médium uváděli na naši scénu. Pohledy (1996) představují sérii velkoplošných digitálně upravených fotografií. Byly poprvé vystaveny v Kunsthale v Baden-Badenu. Inspirací k Pohledům byla anatomická lékařská alba, jejichž vizuální působivost si Bromová vyzkoušela již v Rozhovorech (1995). V Pohledech jsou fragmenty ženského těla v určitých partiích zbaveny kůže, takže se objevuje anatomická skladba tkáně. Feministický obsah je nyní jasně proklamován. Nicméně Bromová se nezajímá o feministickou problematiku (žena zneužívaná jako sexuální objekt, nerovné postavení ženy atd.) s ohnivým rozhořčením, s jakým se ve feminismu často setkáváme. Později často medializovaná fotografie s roztaženými stehny a staženou kůží v partiích genitálií, patřící do této série, v jistém smyslu sice odkazuje k Cindy Shermanové, ale její obsah je jiný nežli je tomu u fotografií rozlámaných strnulých figurín Shermanové,
na nichž je ženské tělo v pornografických polohách agresivně deformováno a působí hrůzně. Tyto fotografie Cindy Shermanové jsou kritickým gestem, poukazem na to, jak může být žena zbavována své osobnosti, lidskosti atd. Počínání Veroniky Bromové je jiné. Pochopitelně poukaz k pornografii je jasný, ale odehrává se v rovině ironie a humoru, nikoli v rovině hněvivé kritiky. Bromová stahuje ženské tělo z kůže, ukazuje tkáň, šlachy, krevní oběh – a tím ironizuje a zcela neguje funkci pornografické fotografie.

Veroniko, jaký je tvůj vztah k Cindy Sherman?

Cindy Sherman jsem poznala osobně, i když velmi krátce, překvapilo mě, že je menší než já, seznámila nás myslím Zuzana Fořtová na její vernisáži v Rudolfinu, byla jsem z toho dost vyplesklá, ale ona byla úplně normální, moc příjemná. Její práce mi byla vždycky blízká a obdivuju ji. Když se mě na ni ptáš, docela mě mrzí, že není možné si s ní zajít jen tak na kafe a pokecat…

Součástí série Pohledy je také fotografie ženy, která křičí. Přesněji fotografie profilu křičící ženské hlavy s „obnaženým“ mozkem. V této souvislosti je zajímavé připomenout videoinstalaci Bruce Naumana Anthro/Socio z roku 1991. Ženský křik Veroniky Bromové neustupuje síle zoufalého mužského křiku, jak jej ukázal Nauman, a stejně jako Naumanova instalace i tato fotografie odkazuje k ikonickému obrazu Křik Eduarda Muncha. V roce 1997 na Staroměstské radnici v Galerii hlavního města Prahy vytvořila Veronika Bromová multimediální instalaci s fotografiemi, videem, kinetickými objekty s názvem Na hraně obzoru. Instalace má řadu významových rovin. Jednou z nich je opět rovina ironická. Instalaci lze v jistém smyslu chápat jako parodií na horory a thrillery, kterými nás zahlcuje televize a film. Tajemná atmosféra, záhadné bytostí, podivné úkazy za hranicemi našeho chápání, za obzorem světa, za mraky atd. Další rovinu odhalíme, když se budeme ptát po povaze těchto bytostí. Nejsou to totiž „obyčejní“ ducháčci, ďáblíci, všelijaká strašidla rodící se v tajemném lůnu přírody nebo predátoři přišedší z kosmu, ale nové elektronické bytosti, jsou to digitální zmetci odkazující spíše k Čapkovým mlokům, defektní bytosti, které jsme my sami stvořili. Pokud bychom v otázkách pokračovali, objeví se další obsahy, například poukaz na to, že tyto bytosti jsou součástí naší psychiky – žijí uvnitř nás.

I zde je nutné připomenout, že Veronika Bromová zůstává především výtvarným umělcem a nemalou motivací při vytváření těchto bytostí v počítačových programech bylo „okouzlení“ tvary, různými tvarovými mutacemi a vizuálními efekty. V roce 1998 ukázala Veronika Bromová v galerii Nová síň instalaci Zemzoo, kterou pak o rok později představila (v mírně pozměněné podobě) v českém pavilonu na benátském bienále současného umění. Základním východiskem pro divákovo porozumění umělecké výpovědi Veroniky Bromové je opět ženské tělo, nyní však znetvořené a zpitvořené. Část fotografií jsou záznamy (později digitálně zpracované) performance, při níž si umělkyně deformovala své tělo. V Zemzoo sleduje divák pohyby ženského těla, jakoby se díval na nějaké divné vodní zvíře, na nějakého záhadného živočicha, na neznámého a zmrzačeného tvora. Zázrak ženského těla je v Zemzoo krutě negován. Chceme li hlouběji proniknout do této práce, můžeme se ptát, kdo nebo co zdeformovalo ženské tělo? Neexistuje správná odpověď, významy jsou otevřené, ponechané v moci diváka.
Při přípravě této instalace fotografovala Bromová sama sebe v akci, a dotkla se tak tvůrčích principů bodyartu.

Veroniko, jaký je tvůj vztah k bodyartu?

Vztah k bodyartu mám kladný. Myslím, že vztah k tělu a fascinace jím u mě vznikl v pubertě, když mi najednou vyrostly prsa velikosti 4. Tedy skrze ty podivné zkušenosti s vlastním tělem. Blízká je mi tvorba Rebeky Horn, Mika Kellyho a Paula McCarthyho, spousty dalších… Orlan nebo japonských performerů, část díla Yayoi Kusamy… to vše jsem objevila později. A určitě jeden z prvních bodyartových záznamů, co jsem viděla, byly fotky z performance Yvese Kleina. Z českých umělců , Štenbera, Stratil, …(Drtikol… Mácha).Vnímám něco z nich a jejich díla jako bodyart Přibližně po roce 2000 se mění tvorba Veroniky Bromové. Cyklus Autobiograf (2003), představený v Krems-Factory a cyklus Moje soubory (2004), prezentovaný v Centru současného umění v Praze, tuto změnu odrážejí. Veronika Bromová sice nadále pracuje s ženským tělem, ale v dřívějších pracích jako Zemzoo nebo Pohledy nebylo vlastně pro diváka důležité, zda se jedná o fotografie autorčina či jiného ženského těla. Nyní fotografuje v prvé řadě sebe samu. Její výpověď se stává velmi subjektivní a osobní. Moje soubory (2004) představují například jakýsi fotografický deník. Divák má možnost nahlédnout do privátního života ženy – umělkyně, které mu dává toto své soukromí „v šanc“. Fotografie vznikají jako přímé záznamy situace či akce, takže přiblížení se k bodyartu je jednoznačné. Jestliže dříve (Na hraně obzoru, Pohledy, Zemzoo) se jednalo o obecné výpovědi, v nichž byla implicitně přítomna i osobní zkušenost autorky, pak Moje soubory mají charakter ryze subjektivního svědectví.

Nicméně na závěr ještě jednu otázku. Veroniko, jaký je tvůj vztah k ženskému tělu obecně? A jaký je tvůj vztah k vlastnímu tělu?

Ženské tělo je krásné, je to přece boží dílo, je dokonalé, jak jinak. Skrze ženské tělo také přichází nový život. Se vztahem k vlastnímu tělu je to komplikovanější, ale docela jsem si na něj už zvykla a mám ho ráda, dokonce se o něj snažím dobře starat, aby dlouho vydrželo a já mohla pozorovat všechny ty zvláštní proměny, cítit skrze něj tento svět.

milena slavická

#7 Nová inscenace

80 

Není skladem