Fotograf Magazine

Aktualizovaný Franz Fiedler

Fotograf Franz Fiedler (17. 3. 1885 Prostějov – 5. 2. 1956 Drážďany) patří k méně připomínaným postavám kulturních dějin. Antonín Dufek jeho pozůstalost poprvé vystavil roku 1981. I tenkrát uspořádal premiéru v muzeu Fiedlerova rodného města a reprízu v Brně, kde sám trvale působí. Zpracování kdysi shrnul důkladným katalogem.
V roce 120. jubilea Fiedlerova narození pak vydal zajímavou knihu. Elegantně ji upravil Filip Skalák. Obálka s vlepenou reprodukcí opakuje princip fotografova pojetí vlastní propagační brožury z roku 1925. Tvář, složenou z negativních a pozitivních čtvrtin, užíval Fiedler jako emblém do konce života. Považoval si totiž, že má
„talent k fotografování krásných žen“. (Zařazení Fiedlerových textů vyjadřujících profesní záměry je samozřejmě velmi cenné.) V loňském katalogu najdeme vedle čtyřicítky celostranných reprodukcí drobná vyobrazení všech 182 exponátů a překlady monografického textu (do angličtiny a němčiny).
Pozoruhodné je, jak se liší kurátorův komentář v rozmezí čtvrt století. Základní údaje se přirozeně opakují, ale jejich uměnovědná interpretace doznala posunu. S vročením 1981 čteme: „Fiedler byl autorem nejen mnohostranným, nýbrž i „slohově rozporným“. Není příliš přehnané označit tohoto autora za jednoho z nejtradičnějších
a zároveň i nejprogresívnějších. K takovému závěru musíme dojít, položíme-li vedle sebe například plakát pro frankfurtskou výstavu z roku 1926 a bromolejotisk ze začátku třicátých let.“
Dne 14. září 2004 shrnul Dufek nový posudek Fiedlera slovy: „Autor od svého vstupu na fotografickou scénu v roce 1904 okamžitě chápal a akceptoval všechny stylové tendence, v určitých obdobích tvořil paralelně v několika stylech. (Jak postmoderní!)“
Rozdíly v interpretaci téhož odkazu nelze připsat Dufkovu vývoji. Vždyť začátkem 80. let uváděl v katalogu Ateliér Fiedler prostějovský podnik (z nějž později drážďanský Franz Fiedler vzešel) proměnlivými charakteristikami: „nijak nevynikal z dobového průměru“; „byl jedním z mála u nás, který plně akceptoval sloh umělecké fotografie (piktorialismu)“; „ateliér lze v době kolem 1. světové války hodnotit jako jeden z nejlepších evropských ateliérů“.
V katalogu Ateliér Fiedler má Dufek sentenci: „mnohé umělecké projevy se s dobou proměnily v jednoznačný kýč“. K roku 2005 postrádám uplatnění takto vyhroceného pohledu. Dostupná část Fiedlerovy pozůstalosti podle mne nevykazuje završení fotografových snah o „zcela osobní notu“, jak svůj ideál sám formuloval v textu Mé
cíle. Dufek upozorňuje, že se jedná o torzo díla, ohraničené letopočty 1906-1943. (Kobercové nálety na Drážďany přežili Fiedlerovi s jediným kufrem: naráz přestal existovat jejich dům i ateliér a přes noc zešedivělý fotograf se dočkal šedesátin na ulici.)
Zdá se, že monografista má pravdu tehdy, když Fiedlera charakterizuje jako člověka, který nebyl tvůrcem inovací, ale podmaňoval si nové trendy mistrným řemeslem. Podle mého soudu nejniterněji souzněl s érou pozdní secese. Portréty zůstaly jeho nejsilnější tvůrčí stránkou. Mužské jsou střízlivé, ženské nadále idealizované. Akty se „nepřekulily“ {NAVRHUJI DÁT DO UVOZOVEK, ABY SE
SIGNALIZOVALA VÝJIMEČNOST UŽITÍ TOHOTO KOLOKVIALIZMU/OBECNĚ ČESKÉHO VÝRAZU V KONTEXTU} v kýč časem. Byly jím zpravidla hned v době svého vzniku.

Dufek A. Franz Fiedler Fotografie / Photographs / Fotografien. Brno: Moravská galerie, Praha: KANT 2005, 169s. ISBN 80-7027- 136-1 {NAVRHUJI DOPLNIT} (vydáno k stejnojmenné výstavě v Moravské galerii 15. 12. 2005-5. 3. 2006)

josef moucha

#7 Nová inscenace

80 

Není skladem