Fotograf Magazine

Clare grafik – kurátorka photographer’s gallery, Londýn

V únoru tohoto roku jste se zúčastnila sympozia o české fotografii a měla jste možnost vidět výstavu Land Locked – obě akce se odehrály na půdě London College of Communication. Nedávno jste rovněž v Photographers_ Gallery uspořádala výstavu Markéty Othové – jednu z mála výstav českých autorů v Londýně. Je to sice krátké setkání s českou fotografií – přesto, nacházíte nějaké styčné body, či naopak výrazné rozdíly ve srovnání s britskou fotografií?
Je velmi těžké takto srovnávat charakter dvou národností na základě jejich umělecké tvorby. Mohu jen říci, co mne zaujalo na práci Markéty Othové, jejíž tvorba se mi zdá výrazná a osobitá. Než jsem se setkala s Markétou Othovou, znala jsem fotografie Jana Svobody.
Ačkoli je jejich tvůrčí praxe zcela odlišná, přesto v jejich tvorbě nacházím v jádru něco podobného, podobná tvůrčí východiska. Společným rysem je zvláště blízký vztah k literatuře, poezii, k času a významu, který je neuchopitelný, kontemplativní, ironický a zároveň vážný.
V raných 90. letech po pádu komunismu, kdy se otevřely hranice mezi Západem a Východem se česká fotografická obec i širší veřejnost postupně seznamovaly se současnou „západní“ uměleckou scénou prostřednictvím výstav, publicistiky či překladů klíčových teoretických textů (kniha Susan Sontagové O fotografii byla přeložena teprve v roce 2002!). Současné západní umění a fotografie mají rozhodně velký vliv na českou uměleckou scénu, zejména na mladou generaci autorů. Zaznamenala jste v Británii počátkem 90. let podobný zájem o „východní“ fotografii? Lze tu mluvit o nějakém východním vlivu? Je dnes takové rozdělení stále relevantní?
Rozhodně je zajímavé, že klíčové texty byly do češtiny přeloženy teprve nedávno. Texty jako Světlá komora Rolanda Barthese či Sontagové O fotografii jsou na západoevropských a amerických školách základní teoretickou výbavou každého studenta fotografie – jen těžko si lze představit jak se dnes v myšlení o médiu fotografie obejít bez nich. Je třeba vzít v úvahu, z jakých kulturních tradic tyto texty vycházejí a uvažovat o nich v návaznosti na další práce, byť možná méně známé (rozhodně alespoň v Británii), mám na mysli například Za filosofii fotografie Viléma Flussera.
Neřekla bych, že je tu východní fotografie málo zastoupena, naopak, fotografové z Východní Evropy, bývalého Východního bloku a z Ruska se v Británii objevili na celé řadě výstav. Uvedu jen několik příkladů z programu Photographers_ Gallery od jejího založení v roce 1971: Čtyři současní fotografové z Litvy (1973), Rumunsko-francouzská fotografka Irina Ionesco (1973), český fotograf František Drtikol (1974), Raná sovětská fotografie 1917 – 1941 (skupinová výstava, 1982), Dvacet pět československých fotografů (skupinová výstava, 1985), Jan Svoboda (1982 & 1993), Maďarská spojka: kořeny fotožurnalismu (The Hungarian Connection: Roots of Photojournalism, skupinová výstava, 1987), Litevská fotografie (1980), výstavy známých maďarsko-amerických fotografů Laszlo Moholy-Nagye (1982 & 1983) a Andre Kertesze (1972), výstava Josefa Sudka (1976), fotografie polského básníka a spisovatele S.I. Witkiewitcze (1990), Foto-reklamace: nové umění Moskvy a Petrohradu (skupinová výstava, 1995), Jitka Hanzlová (1999/2001/2003) a Boris Michajlov (2000 & 2001). Mimo to bych uvedla další galerie jako například Modern Art Oxford, v níž nedávno založili cyklus nazvaný New Arrivals (volně přeloženo Nová jména) a která rovněž představuje nezanedbatelné množství fotografů pocházejících z těchto zemí, či tam tvořících.
Velké britské galerie nicméně uvádějí současnou východoevropskou fotografii jen velmi zřídka, ačkoli jak jsem přesvědčen, zde existuje řada osobností, které by si zasloužily mezinárodní pozornost. Mohla byste uvést příčiny této situace? Máte jako kurátorka nějaké další zkušenosti s východoevropskou fotografií?
Osobně jsem spolupracovala pouze s Markétou Othovou, ovšem jsem otevřena spolupráci s autory z jakékoli země! V jistém směru se kulturní průmysl ve Východní Evropě v poslední době velmi rozrostl (mám teď na mysli například nově vzniklé pražské DOX centrum pro současné umění) a je zde i celá řada již zavedených institucí (jako například galerie Bunkr v Krakově nebo centrum pro současné umění Zamok Ujazdowsky ve Varšavě). Bylo by skvělé, kdyby úspěch nebyl spatřován jen ve zviditelnění na západní scéně.
Ačkoli se současná česká fotografická scéna otevřela zahraničním vlivům, přetrvává tu stále jistá zahleděnost do sebe. Řadu fotografických prací můžeme vnímat jako reakci na aktuální debaty o umění a fotografii probíhající v uzavřeném kruhu několika institucí, či jako reakci na místní kulturně-politické ovzduší. Takovému umění těžko porozumí (a těžko jej může ocenit) divák neznalý místního kontextu.
Na druhou může určité nepochopení v očích zahraničního diváka dodat takovému dílu exotickou přitažlivost. Jak uplatníte jako kurátorka podobné „kvality“, jak „překládáte“ takové dílo britskému divákovi?
Přenositelnost významu díla z jednoho kulturního kontextu do druhého je vždy složitá otázka. Pro umělecké dílo by bylo velice smutné, kdyby se vztahovalo pouze k jakési představě „mezinárodní umělecké scény“. Je tu ovšem velmi jemná hranice mezi dílem, které vnímáme jako příliš lokálně omezené, a dílem, které fascinuje
právě svými kulturně specifickými odkazy. Je naprosto normální, že se o umění vedou debaty jak na místní, tak na mezinárodní úrovni, což v jakémkoli kontextu může být právě tak jeho silnou stránkou, jako slabinou. Bylo pro vás setkání s českou fotografií inspirující?
Chtěla byste v bližší budoucnosti představit britskému publiku některého dalšího českého fotografa? Všichni autoři, s nimiž spolupracuji, jsou inspirující. Nemám sice žádné konkrétní plány představit dalšího českého fotografa, ale rozhodně nic do budoucna nevylučuji!

rozhovor vedl v červenci 2006 jan čihák

#7 Nová inscenace

80 

Není skladem