Fotograf Magazine

Festival štreit

Dávno jsem ztratil ponětí o tom, kolik knih kdysi proskribovanému dokumentaristovi Jindřichu Štreitovi od roku 1993 vyšlo. Tím spíš sklízí zadostiučinění bilance k šedesátinám, v níž je vše kolektivem autorů pečlivě podchyceno. Fotografovi prospěl zejména Tomáš Pospěch.
Sestavil (dobře vytištěnou a Otakarem Karlasem citlivě upravenou) obrazovou část dvacátého alba. Celostránkové reprodukce přirozeně zaujaly valnou většinu z 264 stran. Kampaň k vydání monografie začala na jedenácti místech severomoravské
Ostravy, největšího města v kraji, jejž vzal Štreit za svůj. Návštěvníci se orientovali pomocí mapek zveřejněných průvodcem výstavami. V různých galeriích nacházeli i exponáty vtělené do více než jedné kolekce. Ty nejlepší záběry prostě nesměly chybět ani v retrospektivě ani v tematických souborech rekapitulujících jednotlivé
fáze Štreitova díla.
Největší přehlídka, instalovaná v Domě umění, si říkala o zvýšený zájem hned tím, že představila vůbec nejširší autorovo ohlédnutí za čtyřmi dekádami tvorby. Některé snímky doznaly u této příležitosti zvětšení do rozměrů 100 x 130 cm. Štreit patří mezi typy, chtějící strhávat pozornost extenzivními výkony. Od pádu železné opony hodně cestuje, nicméně z exotických končin přiváží momentky podobné těm, které jindy pořizuje za humny. Tomáš Pospěch propůjčil volbou sledu fotografií knize rytmus, přičemž vhodně stanovil poměr mezi domácími a zahraničními záběry. Je dobře, že se mu autor svěřil, ačkoli si sám dokázal zjednat respekt souborem Fotografie, které mám rád. Tímto subjektivně vedeným průřezem, umístěným v Ostravském muzeu, obnažil niternost pohnutek, jež jeho rozmáchlá gesta kryjí.
Vděčnou podívanou znamenalo znovuuvedení dávno uzavřených a mnohdy též dlouho nevystavovaných celků. Jak rád jsem si prošel Divadlo života, jímž jsem pro sebe koncem 70. let Štreita objevoval!
(Shodou okolností právě v Ostravě.) A vůbec poprvé jsem mohl uspokojit zvědavost na reprezentativnější rozsah ještě starších Romů bez romantiky. Řeč je o poněkud teatrálnějších sériích, pravda, jejich ladění ale přísluší subjektům, o nichž vypovídají. Nicméně za vodítko výběru pro monografii posloužilo lpění na tom, co Štreita udělalo Štreitem.
Fotografovým předurčením bylo dědictví po předcích: vztah k umění má po matce, kantorský zájem vzdělávat okolí převzal od otce. Sám o tom pro knihu sepsal výmluvné vzpomínky. Osudu se chopil v drsném podhůří, kde získal profesní umístění po promoci na pedagogické fakultě. Určující princip učinil z toho, že zůstal odlehlému Sovinci věrný. Jak zrovna tam vykřesal inovaci realismu, vystihl Antonín
Dufek předmluvou. Zdá se až neskutečné, že za to mohl být fotograf zatčen, uvržen do vazby a odsouzen. Dnes svou metodu šíří mezi posluchači fotografické specializace na Slezské univerzitě v Opavě.

#7 Nová inscenace

80 

Není skladem