Fotograf Magazine

Pařížský Měsíc fotografie a Paris Photo 2012

V každém sudém roce se ve francouzské metropoli propojí na necelý listopadový týden dvě velké fotografické akce: festival Mois de la Photo a veletrh Paris Photo. Zatímco však festival, který zejména v osmdesátých a devadesátých letech neměl ve světě mnoho konkurence, neprožívá své nejlepší léta, z Paris Phota se postupně stal nejvýznamnější fotografický veletrh na světě. To před dvěma lety potvrdil svým přestěhováním ze stísněných prostor v podzemí Louvru do grandiózního Velkého paláce na Champs Elysées a zejména účastí předních uměleckých galerií, které se dříve nezúčastňovaly specializovaných fotografických veletrhů. Paris Photo také výrazně posílilo svou nekomerční část, která zahrnuje tematické výstavy z různých veřejných i soukromých sbírek, přednášky, besedy, autogramiády či přehlídky fotografických publikací. V Grand Palais tak bylo možno potkat slavné fotografy Williama Kleina, Hillu Becherovou, Thomase Ruffa, Martina Parra, Elliotta Erwitta, Josefa Koudelku a mnoho dalších, ale také první dámu Francie, režiséra Davida Lynche i mnoho dalších celebrit ze světa politiky či umění. Pro samotný veletrh však bylo ještě důležitější, že dokázal přilákat také nejvýznamnější sběratele, kurátory a na šest desítek výprav z různých muzeí a galerií. Při pohledu na davy návštěvníků (celkem jich bylo čtyřiapadesát tisíc) to sice vypadalo, že všichni si přišli fotografie jenom prohlížet, ale ve skutečnosti bylo mezi nimi hodně sběratelů, kteří se rozhodli rozšířit své sbírky.

Ne všem ze 128 zastoupených galerií, které prošly přísnou selekcí výběrové komise, se však drahá účast na Paris Photu vyplatila. Spokojeny byly hlavně galerie, kterým se podařilo najít kupce pro vzácná díla od klasiků moderní fotografie Andrého Kertésze, Man Raye, Edwarda Westona, Paula Stranda, Lászla Moholy-Nagyho, Edwarda Steichena či Jaromíra Funkeho, nabízena někdy za statisícové částky v eurech nebo dolarech. V segmentu současné tvorby byly úspěšné nejenom galerijní giganti jako Gagosian a David Zwirner, kteří do Paříže přivezli díla globálních hvězd Cindy Shermanové, Thomase Ruffa, Hiroshiho Sugimota nebo Gregoryho Crewdsona, ale i menší galerie, jež zastupují autory, kteří jsou právě v módě. K takovým patří třeba Karen Knorrová se svými přízračnými záběry zvířat v palácových interiérech, Mona Kuhnová s nasládlými akty teenagerů, či Christian Tagliviani a Hendrik Kerstens, vytvářející téměř nerozeznatelné počítačově upravované portréty, inspirované malbami starých mistrů. Právě tato kategorie se velmi rychle proměňuje, mnozí autoři, kteří byli v módě před pár lety, dnes stojí na okraji pozornosti (vesměs velmi negativně jsou třeba přijímány nové podbízivé fotografie ještě nedávno obdivovaného Joela-Petera Witkina), a naopak řada poněkud podceňovaných tvůrců ze šedesátých či sedmdesátých let (třeba Joel Meyerowitz či Mitch Epstein) stojí v centru současné pozornosti. Proměňuje se však sběratelský zájem i o celé oblasti fotografické tvorby. Platí to třeba o špičkové módní fotografii, která byla dlouho vytěsňována z uměleckého světa, ale dnes sběratelé i muzea neváhají zaplatit ohromné sumy za snímky Irvinga Penna, Helmuta Newtona, Richarda Avedona nebo Wolfganga Tillmanse, původně vzniklé na zakázku módních časopisů. Nebo o fotografickém dokumentu, kdy si ještě před nedávnem stěží někdo uměl představit, že dvojice záběrů z ulic New Yorku od současného britského fotografa Paula Grahama budou na Paris Photu prodávat za pětašedesát tisíc eur a za dobovou zvětšeninu z Frankových Američanů někdo zaplatí přes půl miliónu dolarů. Ostatně i mezinárodně nejuznávanějším, ale také „nejdražším“ žijícím českým fotografem je Josef Koudelka, z jehož díla se více cení dokumentární snímky z Cikánů či z Exilů než výtvarně stylizovaná panoramata krajin.

Koudelka byl bohužel vedle klasiků Drtikola, Sudka, Trčky, Rösslera nebo Funkeho spolu s Jitkou Hanzlovou a Jindřichem Štreitem jediným českým fotografem zastoupeným na minulém Paris Photu. Byla to chladná sprcha na iluze, jaké sami často máme o mezinárodním postavení naší současné fotografické tvorby. Jistě v tom sehrála roli skutečnost, že tentokrát se veletrhu nezúčastnila žádná česká galerie, ani dřívější pravidelný účastník Leica Gallery Prague. Ovšem třeba současnou ruskou fotografii bylo v Paříži vidět v řadě stánků západoevropských či amerických galerií a polská či maďarská tvorba tam byla důstojně reprezentována galeriemi z Varšavy a z Budapešti.

Mezi nekomerčními výstavami přímo na veletrhu budila nejvíce pozornosti expozice Archivu moderního konfliktu z Londýna, který ze své bohaté sbírky více než čtyř miliónů fotografií představil nevídanou kombinaci amatérských a agenturních záběrů s díly světoznámých autorů. I když rozsáhlá výstava na první pohled působila výběrem i instalací exponátů zcela chaoticky, při pozorném prohlížení v ní bylo možno objevit nečekané paralely časově, teritoriálně a kvalitativně zcela rozdílných děl. Další expozice představily poklady ze sbírek Fotomuzea ve švýcarském Winterthuru, Huisu Marseille v Amsterodamu či sbírek módního návrháře Armaniho a americké banky Chase. Samostatné expozice byly věnována knihám, katalogům a portfoliím manželů Becherových, známých svými fotografiemi industriální architektury, vítězným dílům ze soutěže mladých francouzských fotografů a soutěži nejlepších fotografických publikací roku, pořádané newyorským nakladatelstvím Aperture. Tu po zásluze vyhrála několikadílná publikace expresivních černobílých dokumentů švédského fotografa Anderse Petersona, mezi dvaceti finalisty byla i kniha 7 Rooms od polského doktoranda Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě Rafala Malacha, která už nasbírala několik mezinárodních cen. V soutěži bylo dobře vidět, jak stále větší význam mají nekonvenční nízkonákladové publikace, které mnohdy vydávají samotní fotografové. Ti se nemusí přizpůsobovat hlediskům potencionálního komerčního úspěchu a knihu mohou připravit zcela podle svých představ. Výrazné rozšíření doprovodných výstav, sympozií a přednášek nepochybně přispívá k tomu, že Paris Photo není už přitažlivý jenom pro sběratele, ale pro každého, kdo se chce orientovat v aktuálních trendech fotografie a fotografických knih. Ohromný úspěch vedl k uspořádání několika paralelních alternativních veletrhů s fotografiemi v různých bývalých garážích, školách a podobných místech, ale jejich úroveň většinou nebyla příliš vysoká.

Pařížský festival Měsíc fotografie se ve svém 17. ročníku snažil uhájit renomé spíše počtem výstav (celkem jich v oficiálním programu bylo osmdesát) než jejich novátorstvím a zásadním významem. Přesto zahrnoval několik kvalitních výstav. Patřila k nim třeba přehlídka Fotografie ve Francii 1950–2000 v Evropském domě fotografie, na níž byl každý rok ze sledovaného období představen nějakým signifikantním dílem a často i jeho dobovou časopiseckou či knižní reprodukcí. Francouzská tvorba byla reprezentována i řadou autorských výstav, třeba bezprostředními momentkami z vernisáží od Yvette Troispouxové, melancholicky působícími inscenovanými snímky, inspirovanými klasickou malbou, od dvojice Clark a Pougnaud, či ukázkami tvorby rodiny Sudreových. Meziválečnou fotografii reprezentovala především velká retrospektiva mexického klasika Manuela Álvareze Brava v reprezentativních prostorách Jeu de Paume, na níž dominovala především jeho surrealistická díla, zahrnuta však byla i méně známá pozdější tvorba. Současná mezinárodní scéna byla představena spíše nahodile menšími výstavami, například velkoformátových fotografií stereotypní architektury v asijských megapolích od Petera Bialobrzesého a stylově podobných snímků z italských velehor od Waltera Niedermayra, počítačově manipulovanými reklamami amerického Poláka Ryszarda Horowitze či módními snímky Deborah Turbevillové. České centrum uvedlo v průběhu Měsíce fotografie expozici Václava Jiráska Industria, ta však bohužel nebyla zahrnuta do oficiálního festivalového programu. Celý festival tentokrát zaštiťoval hlavně komornější výstavy v různých kulturních centrech a soukromých galeriích. Na zásadní vlastní expozici, jakou bylo třeba legendární Divadlo života, pořadatelům tentokrát chyběly peníze i síly.

Vladimír Birgus