Fotograf Magazine

Evokativ

Asociace profesionálních fotografů České republiky jmenovala zjara 2018 osobností předchozího roku Libuši Jarcovjákovou (*1952). Ocenění navrhl v souvislosti s vydáním deníkového ohlédnutí Černé roky redaktor časopisu Respekt Jan H. Vitvar. Jeho zdůvodnění vlastně přísluší také recenzovanému albu Evokativ: „Na okraji umělecké scény i společnosti tvořící Libuše Jarcovjáková se ukazuje být jednou z nejdůležitějších postav v dějinách naší fotografie. Není to přehnané konstatování. Její předlistopadové dílo u nás svou prudkostí, upřímností a energií nemá srovnání a v lecčems předčí i zahraniční autory, o nichž už se desítky let vyučuje na univerzitách.”

Nová kniha vyšla Jarcovjákové k retrospektivě uspořádané při festivalu Les Rencontres d’Arles 2019. Britský list The Guardian vyhlásil Evokativ výstavním počinem roku. Dvojjediná událost je za sugestivní bilanci 70. a 80. let pokládána právem. Vždyť vyhmátla doslova vizuální dřeň toho, čím fotografka žila. (Literárně se autorka omezila na lapidární shrnutí vzpomínek.)

Ačkoli Jarcovjáková vedla v rodné Praze pekelnou existenci zhroucenou do spirály bezvýchodnosti, absolvovala katedru fotografie FAMU. Půjčil jsem si tenkrát její diplomový opus o Robertu Frankovi a se zájmem jej pročetl. Nikoli náhodou nacházím ve výpiscích to, čím ji Frank ve třiceti zaujal a inspiroval: „Přestal ukazovat obrázky a začal ukazovat pocity. Tím otevřel ve fotografii nový prostor.”

Pro Jarcovjákovou nebylo průběžné zveřejňování postřehů v čase jejich vzniku myslitelné. Rozhodně ne v jasně vyhraněném výběru, přinášejícím nynější ohlas. Fotografka by totiž aktéry svých momentek demaskovala. A zároveň by se proměnila v nebezpečnou udavačku. Byla to přece éra nadvlády komunistů, opírajících svou moc o nejrůznější represivní složky včetně tajné policie, neštítící se vyděračských způsobů. Jarcovjáková tedy fotografovala hlavně pro sebe. Snad na památku, jistě však s posedlostí. Magazínu Reportér třeba prozradila, že má v negativech uloženy stopy všech fází dennodenních flámů: „Jdu z domova, sedím v hospodě, vracím se domů.”

Editorkou svazku Evokativ je Lucie Černá: určila řazení reprodukcí a sklenula optiku prohlídky v obrazové vyprávění, napsala doslov. Asi pouze ti, kdo něco podobného někdy podnikali, tuší, co je za strohými údaji tiráže skryto. Znamenitý výkon, řekl bych! První realizace nakladatelství Untitled má 188 stran reprezentativního formátu 210 × 275 mm, jazykem byla zvolena angličtina. Grafické úpravy se pod značkou Tapir Book Design funkčně i efektně zhostila Ania Nałęcka-Milach.

Doslov a nakladatelský slogan nabízejí Evokativ jakožto autentický dokument života umělkyně. Vír velkoměstských nocí, příležitostné známosti či alkoholické a sexuální výstřelky jsou věru zachyceny bez estetické vypočítavosti a bez obav z chybných záběrů. Nápadné je dejme tomu přesvětlování popředí hojným užíváním blesku. Údajně to představuje osobní styl, založený na kombinaci syrové nepřikrášlenosti s poetičností. Obrazová skladba je nicméně vedena z pozic daných odstupem, a poučených tudíž přímočarostí, k níž neváhají uživatelé fotografie sahat dnes. Snímky hojně prokládané improvizovanými autoportréty vyrábí v současnosti kdekdo; jenomže čerstvá klasička Libuše Jarcovjáková má svou nepřeberně nabitou a ničím nezastupitelnou minulost.

Josef Moucha

#36 Nové utopie

150 

Skladem