Fotograf Magazine

Banská St a nica

Banská St a nica je výrazná kulturní platforma, která od roku 2009 pořádá residenční programy, výstavy, koncerty, performance. St a nica je tak důležitým bodem současného umění na Slovensku. Na jedné straně vytváří lokální kulturní „podhoubí“ v Banské Štiavnici a okolí, na straně druhé zpřístupňuje a propojuje současné umění v mezinárodním kontextu. Za založením St a nice, kulturního sdružení Štokovec a jedenácti lety práce stojí tvůrčí a partnerské dvojice teoretičky Zuzany Bodnárové a vizuálního umělce Svätopluka Mikyty.

Být uprostřed divočiny, v historickém městečku a přitom na místě spojeném s profesionálním současným uměním je poetický zážitek. Kde vznikla myšlenka založit Banskou St a nici v Banské Štiavnici?

Bylo to rozhodnutí, do kterého vyústily naše společné rozhovory. Povídáme si při venčení psa, při práci na zahradě, při řízení. V některých organizacích mají pondělní porady v zasedačce a teambuildingy a my máme tyto všední partnerské debaty. Sice zvenku působíme jako seriózní a funkční organizace, ale nefungujeme hierarchicky, spíše organicky, často živelně. Podstatnou ingrediencí naší práce je improvizace, i když zejména ve spolupráci s umělci „ze západu“ musíme tento oblíbený prvek našeho fungování trochu krotita měnit za systematické plánování. Jeden z takových rozhovorů v roce 2009 o změně dynamiky života inicioval náš přesun z Prahy na střední Slovensko. Samozřejmě bez představy, co tu budeme dělat, by to nešlo. Image „divočiny“ se stala součástí příběhu, který zde píšeme, ale ve skutečnosti jde o práci na maloměstě se vším všudy.

St a nica se v rámci desetiletého výročí přestěhovala do nových prostor. Co to přineslo vám a umělcům?

Prvních deset let vše překrýval silný genius loci železniční stanice. Velká nádražní hala, či spíše industriální chrám na periferii s minimem cestujících, ale stále s funkčním vlakovým spojením, a do toho umělci a umělkyně. Neustálé pohybování se na hraně veřejného a soukromého. Kontakt s cestujícími, hodně energie investované do „hlídání“ státního majetku i prodej jízdenek. Byli jsme mladší, možná i naivnější, v každém případě jsme měli víc energie a ohromně nás to bavilo. A myslíme, že i umělce. Mnozí z nich to prostředí a jeho atmosféru přímo zapojili do svých projektů (Peter Puklus, The Rodina, Habima Fuchs, František Skála, Kateřina Hrušková, Agnieszka Grodzińska, Rudolf Sikora, Zsófia Keresztes a mnoho dalších). Přesun do centra a desetiletá smlouva přinášejí jistý komfort, tekoucí vodu v ateliérech (bývalých školních třídách), velkou zahradu i výhled na historické centrum. Chybí sice příběh, který stanice měla, i malebnost periferie, ale na tom už pracujeme. Jak romanticky poznamenal Andrej Dúbravský: „Stanice byla na prázdniny, škola je na práci.“ Budeme se snažit, aby i zde na nové adrese bylo z jednoho i z druhého něco.

V roce 2019 byla Banská Štiavnica městem kultury Slovenska a skutečně se zdálo, že není na Slovensku důležitější město. O Galerii Jozefa Kollára se psalo, že je aktuálně nejprogresivnější galerií na Slovensku, vzniklo několik uměleckých intervencí ve veřejném prostoru a odstartoval nový festival JAMA – 73. ročník Milana Adamčiaka. Za řadou akcí a realizací jste stáli osobně nebo jako partnerská instituce. Přiblížili byste, co pro vás bylo důležité?

Do Galerie Jozefa Kollára nás pozvali v roce 2015 kurátorsky nanovo uchopit stagnující formát Trienále malého objektu a kresby. V galerii jsme otevřeli výstavní prostor Display BSC (2015–2020), který v rámci malých výstav „zrcadlil“ projekty našich rezidentů. Ve skutečnosti šlo během těch let o kumulativní funkci: kurátorsko-uklizečsky-produkční. Začali jsme s čištěním lety nedotčených expozic, upozorňovali na nevyhovující standardy, žalostně ospalou atmosféru i personální poddimenzování. V této aktivitě naplno zazářila v roce 2019 Lucia Tkáčová. Do galerie se doslova nastěhovala s projektem Galerie HIT a kromě fyzického čištění prostorů výrazně zhodnotila i výstavní dramaturgii instituce. V závěru roku jsme se dostali na hranici našich sil. Třiadvacet rezidencí, které jsme za dvanáct měsíců zastrešili, bylo výjimečnou zkušeností. Důležité bylo asi úplně všechno. Očekáváme, že reflexi jednotlivých projektů nabídnou lidé.

Rok 2020 se zdá být numericky a esteticky krásné číslo. Přesto nám přináší nový závažný pohled na svět skrze pandemii koronaviru. V rámci aktuální celosvětové situace umělci a teoretici necestují, ale o to víc pracují doma a ve svých ateliérech. Jaké máte plány?

Když jsme unavení v závěru roku 2019 sestavovali drama- turgii naší XII. sezony pro rok 2020, řekli jsme si, že po hektickém a přeplněném období trochu zvolníme a rezidenty a rezidentky oslovíme na základě tematických okruhů jako rodina, introspekce, intimita, rovnováha, nová citlivost. Dnes to může být vnímáno jako prorocké zadání pro aktuální situaci.

Jana Bernartová

#36 Nové utopie

150 

Skladem