Fotograf Magazine

Kiluanji Kia Henda

Zírání do Slunce a zpátky

Vrstevnatá práce angolského umělce Kiluanji Kiy Hendy se obrací k nadějím dekolonizační, socialistické i soudobé Angoly a zároveň vyhlíží do možných budoucností, včetně globálních a těch minulých. Jeho přístup by se dal popsat jako afro-retro-futurismus.

Instalace Icarus 13: The First Journey to the Sun, kterou Kiluanji Kia Henda vytvořil v roce 2007, sestává ve svých výstavních podobách z osmi fotografií, drobné makety rakety a doprovodného výkladu o první angolské výpravě na Slunce. Rozehrává se tu vztah faktů a fikce: toho, co (se nám zdá, že) vidíme, a toho, co (si myslíme, že) víme. Po dekolonizaci nikdy nedokončená budova kina, dnes sloužící jako veřejné záchodky, představuje astronomickou observatoř. Stavba mauzolea prvního angolského prezidenta Agostinha Neta, již započali Sověti v roce 1982, ale dokončení se dočkala až po třiceti letech, připomíná brutalistně futuristickou raketu. V zelených paprscích světelné podívané nad fotbalovým stadionem, uspořádané při oslavách kvalifikace angolského týmu na mistrovství světa v roce 2006, rozpoznáváme zážeh na raketodromu.

Zatímco postkoloniální subjekt podle filozofa Borise Groyse vstupuje do přítomnosti z minulosti, postsocialistický subjekt přichází z budoucnosti1, alespoň pokud se rozhodneme vzít vážně historický pokus o dosažení utopického horizontu komunismu. Obě polohy se mísí v dějinách dekolonizovaných států, které, tak jako Angola, v době studené války směřovaly k vlastním verzím socialistické modernity, již nelze vylučovat z globálních souvislostí. Nabízí se proto připomenout tvrzení teoretika umění Kodwo Eshuna, který volá po doplnění „protipaměti“ (contramemory) o „protibudoucnost“.2Budoucnost, proti níž je třeba se obracet, přitom nespočívá jen v utlačovatelské ideologii pokroku, ale i v instrumentalizaci budoucnosti v inženýrsko-politické racionalitě strategického plánování, které se po druhé světové válce stalo význačným nástrojem sociální kontroly. Jak připomíná Eshun, také Afrika se stává „objektem futuristické projekce“, když tamní „sociální realitu silně určují strašidelné globální scénáře, ekonomické předpovědi soudného dne, předpovědi počasí, lékařské zprávy o AIDS a odhady délky života, které všechny předpovídají desetiletí úpadku“.3 Podle stoupenců afrofuturismu pak sci-fi představivost přináší možnou odpověď na strategické scénáře mocných. V afrických souvislostech zároveň dokáže vypovídat o koloniální i postkoloniální zkušenosti, překotné a často rozporuplné modernizaci či o tradičních i hybridních kosmologiích.

Zatímco v Eshunově výkladu afrodias-porního sonického futurismu fungují technologie 80. let (syntézatory, samplery i softwary) jako prostředky taktického potlačení rasových konotací určitého zvuku, Kia Henda pracuje s jinou, nenápadnější, ale o to rozšířenější kulturní technikou, jejíž dějiny mají také své koloniální i postkoloniální kapitoly, a sice s dokumentární fotografií. Věcnost, jakou si většinou spojujeme s dokumentárním způsobem zobrazování, se tu obrací proti sobě samé. Dokumentaristická průhlednost obrazu vrhá lomené světlo na příběh o angolském vesmírném programu. S odkazem na svou formativní zkušenost s jihoafrickým válečným fotožurnalismem Kia Henda označuje fotografii za „zbraň intervence a odhalování“, ale zároveň připouští, že „senzacionalismus, opomíjení a dezorientace se v uměleckém kontextu mohou stát užitečnými nástroji“.4 Ukazuje tak místa paměti jako místa projekce, v níž se mísí minulé s budoucím, stejně jako aktuální s potenciálním. Odkrývá nesamozřejmost nynějšího stavu věcí a uvádí do pohybu afro-retro-futuristickou imaginaci. Mauzoleum, které funguje jako stroj času svého druhu, sportovní stadion coby vehikulum kolektivních afektů a kino-záchodky, jež metabolizují psychomotorické či případně vyměšovací procesy, se tak v Ikarovi 13 stávají nejen prostředky mimozemského cestování, ale především médii představivosti.

1 Boris Groys, „Back from the Future“, Third Text (Zpět z budoucnosti. Třetí text), 17:4, 2003, s. 323–331. Kodwo Eshun, „Further Considerations on Afrofuturism“ (Další úvahy o afro-futurismu), CR The New Centennial Review, vol. 2, June 2003, s. 287–302. / [česká verze dostupná na https://www.advojka.cz/archiv/2015/22/sci-fi- kapital-a-scenare-budoucnosti]
2 Ibid.

3 Ibid.[„a weapon of intervention and denunciation … Sensationalism, omission or disorientation can be good tools when used in the artistic context.“]

 

KILUANJI KIA HENDA žije a pracuje v angolské Luandě a portugalském Lisabonu. Zabývá se dějinami kolonizace i modernity a využívá při tom média fotografe, videa a performance. Jeho práce byla k vidění na řadě mezinárodních přehlídek.

VOJTĚCH MÄRC je historik umění. Působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se v rámci svého doktorského studia zabývá chemizací kultury.

Vojtěch Märc

#36 Nové utopie

150 

Skladem