Fotograf Magazine

Michal Ureš: Samaritaine blanc

12. 9. — 5. 10. 2012

S Michalem Urešem se známe osobně dlouho (vlastníme ostatně oba stejný shooting-brake), ale stále vlastně nevím, co si o jeho fotografiích mám přesně myslet. Ač mám rád jejich obrazovou citlivost, často jen hádám, kam s ní přesně míří. A zrovna tak si nejsem jistý, jestli mě samotného, v rámci jisté nevyhnutelné rostoucí otupělosti, neopouští hlubší pochopení pro žánr, kterým se on sám vyjadřuje.

Urešovo školení u Pavla Štechy a Ivana Pinkavy na VŠUP ho vedlo (stejně jako řadu jeho spolužáků) k vymezení se vůči oběma výjimečným fotografům: tedy jak vůči tradičnímu dokumentu, tak i vůči inscenované fotografii. Vznikl tak specifický žánr, který bych snad nazval „těkavou“ fotografií, založenou na křehké dohodě o sdílení nesdělitelného skrze letmé, fragmentalizované postřehy o světě, poučené o fotografii i současné estetice, a o tom, co vypadá bizarně a co emotivně, a kde se tyto polohy mohou případně křížit a doplňovat. Jakoby nezbývalo, než přestrukturovat vnější svět do těkavých obrazů, které pak jako rozsáhlejší soubor budou dávat nějaký jasnější smysl, ať již ve formě výstavy či publikace. Stojíme pak před dilematem, zda dokážeme (či vůbec chceme) takové souhrnnější sdělení pregnantně a čitelně formulovat, či se jen skrýváme za mnohomluvné vizuální klišé.

Právě proto pro mne byla Urešova výstava Samaritaine blanc ve Fotograf Gallery více než příjemným překvapením. Fotografie, tentokrát v řidší kadenci, se uklidnily a přestaly se navzájem slévat, čistý a elegantní prostor dal obrazovým souvětím klid i soustředěnost, kterou samy dlouho hledaly, a nedořečenost se najednou paradoxně stala předností.

Pavel Vančát