Fotograf Magazine

Vilém Reichmann

Grafogramy

Jednou si Vilém Reichmann stěžoval: „Už nic neujdu, hned mně bolí nohy, venku asi přestanu fotit, začnu kreslit na filmy.“ Takto si stěžoval ve svých sedmdesáti šesti letech. Chozením měl na mysli celodenní fotografování v terénu, s brašnou plnou objektivů a fotoaparátem Pentacon-six. 

Celý Reichmannův život jsou plynulé přechody mezi tvůrčími projevy, literárními a hlavně výtvarnými technikami. Začíná kresbou, ale již jako student architektury při svých prázdninových cyklistických cestách na Sicílii či do Bretaně fotografuje. První vážnější fotografie z druhé poloviny třicátých let se stávají základem jeho cyklu Kouzla, který uzavírá až s koncem své fotografické aktivity. Během války a i krátce po ní dělá stínovanou tužkovou kresbou i rozměrnější obrazy. Po válce vystavuje jako člen skupiny Ra mimo kresby i fotografický soubor Raněné město. Fantaskní směs člověkem vytvořených věcí a jím samým zničených, ztracená panenka, zlověstně se tyčící dráty, na domě zavěšený opuštěný bombardón, pohledy do útrob rozbitých soch. Přes symboly ztracených a rozbitých objektů se Reichmann vyrovnává s válečným i poválečným traumatem. Jako brněnský Němec byl nasazen na frontu a zbytek jeho rodiny byl po válce odsunut do Rakouska. Jeho fotografie válkou zdevastovaného města mají silný surrealistický náboj. Antonín Dufek k Raněnému městu poznamenává: „Je tu předznamenána smetištní tématika související s informelními tendencemi v pozdější tvorbě Emily Medkové, Čestmíra Krátkého, Aloise Nožičky.“

To read the entire article you must log in.

Log in

Elektromagie, ze série Grafogramy, 1988
Vztahy, ze série Grafogramy, 1985