Fotograf Magazine

Vilém Novák

Oni, 15. 5. – 7. 6. 2013

Figurky jsou tady! Jaká je asi kulturní odlišnost mezi člověkem a bytostí sestavenou z kubických, vzájemně do sebe organicky vplouvajících objemů? Vilém Novák ve Fotograf Gallery vystavil svoji práci Oni

V počítačové animaci v barevných odstínech šedi, na pozadí stabilního horizontu nechává svými kreacemi rozehrát plnohodnotné představení nejen jejich pohybových a výrazových dispozic, ale i charakterů. Nevím, do jaké míry je video vytvořeno lidskou rukou a do jaké generativním algoritmem. Vzhledem k předchozí Novákově práci bych však tipoval právě na generativní přístup, tím pádem taky jistý prvohybatelský projev, silné gesto geneze, jejíchž dalším osudům je již ponecháno volné pole svobodné vůle. 

Sledovat Novákovu geometrickou soap operu plnou vzájemných střetů, konfliktů, porozumění a niterných citů vyvolává téměř okamžitou myšlenkovou i emocionální participaci. Tak jako v uchvácení dějem na filmovém plátně zaplněném reálnými aktéry, i zde stáváme se součástí specifickými parametry nastavené existence. Kulturní odlišnost odpadá vzhledem k lidskosti projevu šedivých kvádrů. 

Ztrácíme se. Jsme ve Fotografu nebo na Pixar movie? A je mezitím rozdíl? Měl by být? Myslím, že pro umění nastává čas animovaných homunkulů, ať antropomorfních, zoomorfních či geometrických. Zpívající třicátkový osel Mathiase Poledny na 54. Benátském biennale byl skvělý. Nicméně generované hranaté objemy spíše blízké tronům a podobným osmdesátkovým, raně počítačovým lahůdkám jsou v transferu životní energie do běžného prací ztrhaného návštěvníka galerie ještě úspěšnější. Ať žijí figurky v umění a jejich veselé příběhy. 

Jan Kratochvíl