Fotograf Magazine

Dobrá monografie

V ediční řadě tranzit series vyšla monografie dvojjediného autorského subjektu české „nefotografie“ Lukáše Jasanského a Martina Poláka. Docela věcně, v chronologickém pořadí představuje 27 fotografických cyklů, jež Jasanský s Polákem vytvořili od roku 1986 do současnosti a na závěr připojuje několik málo bonusů – cyklů, které autoři do svého souborného díla v současnosti neřadí. Každá série je uvedena stručnou, nicméně věcnou informací (rozměry, technika a výstavy, kolektivní i monografické, na nichž byla prezentována).

Nápadná je především preciznost a úplnost, s jakou je zpracován poslední údaj. Výstavní prezentace tu vystupuje nikoli jako něco nahodilého – něco, bez čeho by se dílo mohlo docela dobře obejít, ale naopak jako jeho určující součást. Jistě nejde jen o projev ediční důkladnosti, o vítanou potřebu usnadnit práci budoucím badatelům,
pro které bude napříště tato monografie bez jakýchkoli pochyb výchozím bodem. Výstavní instalaci totiž do své tvůrčí hry vtahují sami autoři, nejexplicitněji v jednom z cyklů – Výstavě fotografií představené v roce 1998 v Galerii Václava Špály. Tvořily jej snímky předchozích výstav Jasanského s Polákem a přestavoval tak svého druhu výstavu výstav, pojímaných v tomto kontextu jako klíčový výstup tvůrčí aktivity – jako dílo samotné.

Tvorba Jasanského s Polákem, tak jak je v knize prezentována, představuje takřka dokonale koherentní celek, vnitřně koncepčně provázaný, jakoby od počátku vedený jasným tvůrčím programem – bez větších zlomů a zaváhání – jedno velké životní dílo a stále pokračující cyklus cyklů. Editor Tomáš Pospiszyl se tuto jednotu nesnažil nijak podstatněji narušit, kniha ostatně vznikala v úzké spolupráci s autory samotnými. Ani těch několik málo bonusů – „děl raných a nedokončených“ – představených v separátním oddíle, mimo onen životní cyklus cyklů, tuto jednotu vážněji neohrožuje. Publikace má mít podle anotace na přebalu „podobnou funkci jako depozitář“. Je to nicméně depozitář „bez skic a zavržených pokusů“, vše, co v něm najdeme – včetně výjimky potvrzující pravidlo, rané série snímků náhrobků z Olšanského hřbitova – již bylo vystaveno, a tedy autory samotnými uznáno jako hotové.

Esej Tomáše Pospiszyla tuto dokonalou vnitřní uzavřenost souborného díla přeci jen komplikuje. Rané cykly například vsazuje do dobového kontextu – zmiňuje jejich přátelství s okruhem Tvrdohlavých a „efemérní instalace z přírodních či na daném místě zapomenutých materiálů“ ze Starých aranžovaných srovnává s tvorbou Františka Skály. V pasáži věnované dobovým interpretacím Pospiszyl ukazuje dlouho přetrvávající nepřipravenost české teorie a kritiky na „nefotografii“ Jasanského a Poláka. K Pospiszylovým příkladům lze dodat, že snad ještě výmluvnější než různé desinterpretace či projevy nevole nad jejich „neinvenčností“ znějící z prostředí odborné fotografické veřejnosti bylo vytrvalé mlčení. V době, kdy ke konci 80. let manželé Ševčíkovi opouští své výchozí – transavantgardní a neoexpresionictické – stanovisko a kdy se v jejich textech začínají objevovat poststrukturalistické motivy, by se zdálo samozřejmé, že přivítají fotografické apropriace cyklů Televize nebo Kresby jako ideální interpretační materiál. Jejich teoretická a kritická produkce nicméně zůstává nadále v zajetí dobové novomalebné produkce.

Jak dobře lze Jasanského a Poláka interpretovat v kontextu „poststrukturalistické postmoderny“ ukázal později třeba Marek Pokorný nebo Karel Císař. V bystrém a spíše aktualizujícím než historizujícím eseji, jímž druhý jmenovaný přispěl k současné monografii, jsou témata jako reprodukovatelnost znaku či textuální produkce subjektu ponechána stranou a netradičně je zdůrazněno „přesné významové zacílení“ některých cyklů. Třeba motiv trilobita či námět výjimečného stavu – stavu, v němž je jedinec zabaven veškeré autonomie – tu mají odkazovat k „realitě v její bezútěšné podobě“ – mimodějinné aktualitě, z níž se vytrácí jakákoli časová linearita a s ní i představa vývoje směřujícího k nějakému smysluplnému vyústění.

Monografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka není a zjevně nemá být zevrubným historickým zpracováním jejich tvorby. Přesto vybočuje z formátu knižních monumentů, jež u nás bývají nepříjemně často budovány žijícím klasikům. Je praktická svým formátem i vnitřním uspořádáním, doprovodné texty jsou sice možná stručnější, než by si leckdo přál, rozhodně se však neomezují na několik dobře známých faktů opakujících životopisné laudatio. Kdokoli bude od nynějška psát o Jasanském s Polákem, bude mít v každém případě o mnoho snazší práci.

Josef Ledvina