Fotograf Magazine

Michael Schmelling

Atlanta

Rozhodně nejcennější na práci Michaela Schmellinga je jeho schopnost stavět se na průsečíky. Není podstatné, jestli je to důsledek nebo příčina toho, že je (nebo byl) současně fotožurnalistou, umělcem, designérem a editorem stejně asociovaným s intelektuální, něžně ironickou scénou amerických fotoknih jako s hudebními časopisy. Možná je to tím, že je z Pittsburghu. Vedle knih balancujících koncept se zvídavostí a vizuální lehkostí jako Land Line (postavené na mistrovství USA v memorování, J&L Books, 2013) nebo The Plan (o chorobném hromadění, J&L Books, 2009) je pro něj jedním z hlavních témat hudba. Fotil skupinu Wilco (The Wilco Book, PictureBox, 2004), když fotoknihy ještě nebyly běžnou položkou marketingových plánů, loňská výstava Your Blues sledovala hudbu v Chicagu. Nejzajímavější je ale prostor, který si vyšlapal na do té doby sotva existujícím pomezí hip hopu a převážně bílé umělecké a časopisecké fotografie i uvažování o hudbě. Kniha Golfwang (PictureBox, 2011), kterou spolueditoval a upravoval, je památník volného sdružení Odd Future, které – „too black for the white kids, and too white for the blacks“ – bere do hip hopu estetiku/ideologii skejtu/punku. Atlanta (Chronicle Books, 2010) coby námět používá hlavní město černé hudby, od teenagerských ložnic, kde hudba vzniká, po striptýzové kluby, které z ní dělají hity. Fotografie v ní ale někdy vypadají jako typografie zbavená radikální verze časopisu The Wire, jindy jako screenshoty počítačově generovaných herních světů a William Eggleston s Harmony Korinem v post-internetovém rendru. Abstraktní detaily a dekontextualizované oblasti postrádají užvaněnost, kterou si obvykle spojujeme s dokumentární fotografií i zdobností hip hopu, takže projekt focený v letech 2007 až 2009 podivně nestárne ani v extrémně rychle se kazícím prostředí populární hudby.

Chcete-li si přečíst celý článek, musíte se přihlásit.

Přihlásit

ze série Atlanta
ze série Atlanta

#25 populární hudba

180