Fotograf Magazine

Chaos je dominantní silou ve světě

Rozhovor s Rogerem Ballenem

Roger Ballen se už několik desetiletí pohybuje s fotoaparátem v jihoafrických slumech. Nedokumentuje jejich vývoj nebo problémy, ale hledá tu různé existence a prapodivná zátiší, s nimiž pak někdy i v kombinaci s vlastními kresbami inscenuje absurdní umělecké fotografie. Ty v polovině minulé dekády významně ovlivnily i fenomenální skupinu Die Antwoord, která z nich nejdřív odvodila svůj vizuální styl a později se sama stala jejich námětem. Ballen pro Die Antwoord dokonce režíroval i videoklip I Fink U Freeky, který má dnes na YouTube nějakých 65 milionů zhlédnutí. Na pětašedesátiletého pána slušný výkon. S Rogerem jsme si povídali v únoru, když se zastavil v Praze v rámci své retrospektivní výstavy v Kafkově domě pořádané Českým centrem fotografie.

 

Poprvé v Praze?

Ne, byl jsem tady v roce 1968, těsně po ruské invazi. Bylo mi osmnáct let.

 

A vyfotil jste něco?

Ano. V tom věku jsem měl fotografii rád a byl jsem do ní opravdu zapálený. Tehdy jsem začínal vážně uvažovat o tom, že se tím budu živit. Dobré fotky jsem dělal už někdy od roku 1965. Dneska mi je 65, tím pádem to dělám už padesát let.

 

Narodil jste se v USA, ale žijete v Jihoafrické republice. Proč? Není to zrovna ideální místo pro život.

To máte pravdu. Je to politicky hodně komplikovaná země. V roce 1981 jsem
dodělal doktorát v oboru ekonomie nerostných surovin – a Jižní Afrika je dobré místo pro práci s nerosty a v těžebním průmyslu. Objevil jsem tam zajímavou dynamiku mezi prvním a třetím světem. Během revolučního období v Jižní Africe měli lidi strach a děsili se budoucnosti. Fotil jsem bělochy, kteří žili na
okraji společnosti, a pro hodně Jihoafričanů to byl dost šok, stejně jako pro lidi mimo Jižní Afriku. Je to zajímavé místo. Často mi vyhrožovali smrtí a několikrát jsem se dostal i do vězení. Nakonec jsem skončil se svým jediným přítelem – psem Leroyem.

 

Studoval jste fotografii?

Ne. V životě jsem nebyl na jediném fotografickém kurzu. Černobílá fotografie je velmi obtížná. Proto ji dnes už tolik nevídáme. V černobílé fotografii není žádný prostor pro chyby. Každičký sebemenší přešlap bude vypadat příšerně. Je to nadmíru abstraktní formát. V šedesátých a sedmdesátých letech fotilo černobíle spoustu lidí, takže jsem s tím vyrostl. Nemám rád barevnou fotografii, ale líbí se mi barevná malba.

 

Některé vaše fotky jako obrazy vypadají.

Díky kresbám a dalším prvkům jsou moje fotky snadno rozpoznatelné. Myslím, že jim to přidává další významovou vrstvu. Fotografii to dodává na komplexnosti.

 

Vaše fotografie inspirovaly Die Antwoord. Jak se to přihodilo?

Řekli mi, že v roce 2005 nebo 2006 viděli moje knihy, okamžitě nechali všeho, na čem už rok pracovali, a přetvořili se k obrazu Rogera Ballena. Začali pak natáčet klipy s mými kresbami a s mou estetikou. Některé z nich se pak na internetu úspěšně virálně šířily, takže Die Antwoord se proslavili spojením mojí estetiky s jejich hudbou.

 

Řekla bych, že bez Die Antwoord bych vás neznala. Je to něco, co slýcháte často?

Ano, stává se mi to. Představili moji práci miliónům lidí, kteří by se k ní za
normálních okolností nedostali. Hudební svět je deset tisíckrát větší než svět umělecké fotografie. Před dvěma týdny jsem spolupracoval s módní značkou Comme des Garçons. Vzali několik mých fotek a použili je na svoje oblečení. Je to způsob, jak dostat moje obrazy lidem do hlavy.

 

Pro Die Antwoord jste taky režíroval klip I Fink U Freeky. Jaká pro vás byla tahle nová role?

Byla to zajímavá zkušenost. Obohatila můj slovník o další rozměr. Udělal
jsem pak ještě krátký film s názvem Asylum of the Birds, který jsme zveřejnili nedávno. Uvědomil jsem si, že video je způsob, jak uk ázat svou tvorbu lidem, kteří obvykle nechodí na výstavy. Vždyť dnes už se nechodí ani do knihkupectví. Je jiná doba. To jsem se naučil od Die Antwoord; proslavili se díky internetu a videím, ne díky svým písním. Kdyby nebylo internetu, neměli by ani na kafe. Neznamená to, že teď umím točit úspěšná videa. Je to pokaždé sázka do loterie. Ale když Lady Gaga udělá video, bude mít zaručeně více zhlédnutí, než když lepší video udělá někdo z ulice. Současná kultura je ve vleku celebrit. Proč?

 

Na co se jako fotograf zaměřujete?

Poslední dobou mě fascinují archetypální enigmatická zákoutí mysli. Považuji se psychologického fotografa. I když se ohlédnu třicet let zpátky, moje fotky byly vždy psychologické výpovědi. Časem se mé fotografie staly více meditativními, jde v nich stále víc o zákoutí mysli a rozjímání nad lidskou situací. Čím víc se za svojí prací ohlížím, tím víc v ní vidím silnou vazbu na věci jako je absurdní drama. Lidi si myslí, že mají svůj život pod kontrolou. Myslí si, že můžou ovládat přírodu. Ale naprosto základní fakt je, že světu vládne chaos. Nevíte, co se stane za pět minut.
Nevíte nic o tom, co se děje ve vašem těle. Nemáte ani tušení! Podíváte se do zrcadla a řeknete si: „Aha, to jsem já.“ Asi jsem to já, ale v podstatě nejsem. Je to jen fyzika zrcadla. Tohle absurdní drama se snaží předstírat, že na tomhle světě panuje řád, a nechává vás hrát jakousi hru, v níž máte pocit, že máte nějaké schopnosti, které ve skutečnosti nemáte. Tyhle věci jsou docela zajímavé.

 

Vaše fotky i videa jsou plné podivných individuí. Kdo vlastně jsou ti lidé?

V roce 1982 jsem se přestěhoval do Johannesburgu a od té doby jsem se z něj nehnul. Můj první jihoafrický projekt se jmenoval Dorps, což znamená městečko. Tenhle projekt byl pro mě ze všech nejdůležitější. Protože když se podíváte na fotku Front door, Hopetown, tak jeden z největších diamantů v historii, nejdražší diamant na světě je z tohoto města, Hopetownu. Je to místo, kde je sice spoust a diamantů, ale taky spousta zoufalství a beznaděje. Jednoho dne jsem zaklepal na tyhle dveře. Otevřel mi muž a řekl: „Ano, pane, copak si přejete?“ Odpověděl jsem: „Jmenuju se Roger a zabývám se fotografií.“ Vešel jsem dovnitř, a tím to začalo. Objevil jsem motivy, symboly, metafory, se kterými jsem pak pracoval dalších 30 let. Nejdřív jsem používal kinofilm, pak jsem přešel na čtvercový formát. Takže tu estetiku jsem objevil v domech a bytech, kde tihle lidé bydlí. S některými z nich pracuji dlouhá léta. O umění se nezajímají. Nikdo z nich v životě nebyl v muzeu nebo v galerii. Netouží stát se umělci. Nemají k umění žádný vztah. Jedná se o čistý art brut, dětské umění, šílené umění, kriminální umění, umění outsiderů. Nacházím je na předměstích, což jsou místa plná násilí. Je to jako pracovat ve vězení nebo pracovat s lidmi, kteří utekli před policií. Mnoho z nich nemá kde
bydlet. Ženy, které utekly od svých manželů. Lidé, kteří přišli ze Somálska nebo Konga. Je to směs lidí, kteří prostě jen přežívají. Na těchhle místech si uděláte celkem dobrou představu o lidské situaci. Začnete velmi dobře rozumět lidské povaze, protože vidíte ty nejzákladnější lidské instinkty v akci. Jsou to velmi komplexní a brutální místa.

 

Proč jste zvolil právě tuto cestu?

Nebyl to v žádném případě záměr. Když pracuji, nepřemýšlím o slovech. Mé fotografie musejí být ryze vizuální; dostat se vám pod kůži bez jediného slova. Nerad ty fotky analyzuji. Neřídím se žádným schématem. Když se díváte na moje fotografie, díváte se na přetvořenou realitu; na realitu Rogera Ballena. Vždycky říkám, že nikdo nedovede fotit tak, jako já. Trvalo mi padesát let dostat se tam, kde jsem. Z estetického hlediska je velmi složité umět vyfotit takové snímky. Trvá mnoho let, než dokážete uchopit realitu a přetvořit ji jasným, výstižným a smysluplným způsobem. Mají-li ty fotky nějaký význam, pak mohou existovat mimo čas. Musejí v sobě mít něco univerzálního, být přetvořeny tímhle způsobem, nebo se z nich stane jen součást dokumentární historie. Lidé mi často říkají: „Pane Ballene, vaše fotky mě děsí.“ „Pane Ballene, ty fotky jsou temné,“ nebo
„Pane Ballene, vypadá to sice legračně, ale vůbec to legrace není,“ a tak dále. A já na to vždycky odpovídám: světlo vychází z temnoty.

Monika Doležalová

#25 populární hudba

180