Fotograf Magazine

Nutné zlo

Rozhovor s Thurstonem Moorem

Od prvního dne měli tu drzost uvažovat o sobě jako o umělcích. Zatímco raný americký hardcore se v roce 1981 štítil všeho, co zavánělo vysokou kulturou, Sonic Youth vzali vlivy soudobé klasiky hlásící se více k harmonickým texturám a rytmu než k melodii a přenesli je do rockové sestavy. Hudba přitom byla jen východisko pro širší estetický záběr, v němž se pod jejich dohledem klubové publikum rychle naučilo vstřebat nejen postupy koncertního, ale také výstavního sálu. Zpětně viděno, těžko se najde pestřejší řez tendencemi amerického výtvarného umění éry 1981–2011, než jaký nabízí kurátorský pohled Sonic Youth. Od obalů alb, přes videoklipy, plakáty a designy trik se tu střídají režiséři, malíři (Richard Prince), ilustrátoři (Raymond Pettibon), konceptualisté (Mike Kelley, Tony Oursler) i fotografové (Jeff Wall, Marnie Weber, Richard Kern). Sonic Youth přesáhli omezení rockových kapel a bez nadsázky do sebe vcucli celou kulturu své doby. Interdisciplinární zájem jednotlivé členy neopouští ani po rozpadu. Kytarista a zpěvák Thurston Moore založil nakladatelství Ecstatic Peace Library a editorsky se podílel na několika fotografických monografiích. A když na podzim dorazil do Prahy na sólový koncert, první místo, kam se před zvukovou zkouškou vydal, bylo za Kupkovou abstrakcí na Kampu.

 

Na obal svého sólového alba The Best Day jsi použil fotografii z rodinného archivu. Je na ní tvoje matka, koupe se za letního dne. Proč jsi vybral tenhle velmi osobní motiv?

Jednoduše. Procházel jsem rodinná alba a tenhle snímek mě zasáhl. Viděl jsem ho už mnohokrát. A vždy na mě svou nevinností zapůsobil. Proto jsem si ho naposledy ukradl, matk a mi totiž zakazuje, abych z jejího domu cokoli bral. Teprve minulý týden jsem jí přinesl hotové album a zjistila, že jsem ho použil. Ta fotografie má až filmovou kvalitu. Má náladu dávných klidných časů. Ostatně, matka byla tehdy zamilovaná.

 

Sonic Youth na albech zřídka pracovali se soukromými archivy, spíše jste dávali prostor umělcům.

Je to pravda. Možná na Sister jsme se přiblížili osobnímu, když jsme sami vytvářeli koláž. A nesmím zapomenout, na Murray Street je moje dcera Coco.

 

Být v kapele znamená mimo jiné i být hodně fotografovaný. Být pořád před kamerou.

Fotím se nerad. Obzvlášť teď, když mi je přes padesát. Ani když mi bylo dvacet, jsem si to neužíval. Bral jsem to spíš jako nutné zlo. Co jsem opravdu nenáviděl, bylo období, kdy se ze Sonic Youth stala jakože profesionální kapela a museli jsme dělat promo fotky do reklamních kampaní. Vydavatelství utratilo peníze za nějakého renomovaného fotografa a my u něj v ateliéru strávili celý den. To nemám rád, víc mě baví fotografie, která vychází ze života, ze síly okamžiku. Styl, který proslavil Henri Cartier-Bresson nebo teď velmi populární Vivian Maier – nenutila lidi, aby se nějak chovali nebo stylizovali, prostě zachycovala situaci. To se ale zřídka kdy povede, když fotíš kapelu. Na druhou stranu velmi obdivuji lidi jako David Bowie, který byl schopný se se svým fotografem Mickem Rockem dohodnout na všech detailech. Ok, chci stát tady v rohu ulice, chci, aby to působilo tak a tak… Ty nejhorší fotografie kapel vznikají právě během dlouhých hodin v ateliérech.

 

Zvláštní je, že když si člověk prohlíží promofotky Sonic Youth v průběhu kariéry, zjistí, že vypadají zcela neměnně. Stejní lidé, podobné oblečení, podobné konstelace. Variace na jednu fotografii. Jako byste dokonce ani nestárli, vy, ani váš setting. Byl to záměr?

Tenhle konzistentní rukopis nikdy nebyl plánovaný. Ale když pomyslím na různá focení, ukázkové fotografie Sonic Youth asi pořídil Michael Lavine, fotograf, kterému jsem nedávno také editoval knihu. Bylo to v době vydání Daydream Nation a nešlo o nějaký profi kontrakt. Byl to náš známý. Prostě jsme se jedné noci procházeli po městě a vznikly fotky, které dodnes pokládám za nejlepší.

 

Kromě knihy z Michaelem Lavinem jsi dělal knihu i Jamesi Hamiltonovi.

To je velmi důležitá postava. Začínal jako street-photographer, ale zároveň v průběhu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let pracoval i na zakázkách pro Village Voice. Nemyslím si, že ho to příliš bavilo, bral to jako snadnou příležitost vydělat si peníze. Ale přesto měl úžasný rukopis. Fotil momenty, kterých si nikdo jiný tehdy nevšímal. Když potkal na ulici Patti Smith, jak se drží za ruku s Tomem Verlainem před výkladem obchodu s deskami, vyfotil je. Fotil kapely v zákulisí, na hotelích. Hamiltonova technika a kompozice byla velmi přirozená. Přišlo mi škoda, že jeho dílo neexistuje mimo jeho vlastní archiv. Na internetu toho najdeš pramálo. A jsem hodně rád, že poté, co jsem s ním udělal
knihu o hudbě, s ním teď Wes Anderson připravuje knihu o filmových hvězdách. Má úžasnou sbírku, přitom je to ohromně skromný, okouzlující člověk. Představil jsem ho lidem z galerií a muzeí, zajímali se o jeho práci, ale nikdy se jim už neozval. Nikdy se nikomu neozve. Je mu přes sedmdesát a rozhodně netouží po slávě, má spíš pocit, že má hotovo a co by se dál staral.

 

Pokud se nepletu, také kdysi fotil Sonic Youth.

Ano. Někdy v roce 1988.

 

Byl to jeden z těch fotografů, s nimiž ses nudil?

To rozhodně ne. Šli jsme za ním do jeho malého byteč ku, v němž bydlí už od roku 1965. Čekal jsem, že to bude nějaký namyšlený týpek s nosem nahoru. Teď si vážím toho, že s ním můžu spolupracovat. Trvá to už víc jak rok a pořád mám pocit, že jsem prošel jen malý zlomek jeho archivu.

 

Jaký jsi typ editora? Upřednostňuješ dokumentární aspekt? Estetický?

Nejdůležitější je energie snímku. Pak záleží na tom, kdo je na fotografii, jak je slavný nebo důležitý pro žánr nebo film. Ale i to, jak je respektovaný. Rád mísím portréty lidí jako John Zorn nebo Bono. Důležité je, jak kniha plyne, hra s tím, celebrity versus umělci.

 

A jak to bylo v případě knihy Grunge Michaela Lavinea?

Michael měl už přesnou představu, jak bude kniha poskládaná, zatímco James Hamilton si nekladl velké požadavky. Jediné, na čem trval, bylo, aby na obálce byl B.B. King. Kniha Michaela Lavinea byl můj nápad. Věděl jsem, co má v archivu, zvlášť to, co se týk alo Nirvany, a bylo potřeba to ořezat. Dát pryč věci, které dělal třeba pro rappery – krásné věci, ale už by toho bylo moc. Důležité pro mě bylo, že jsem objevil  snímky pankáčů, které pořídil velmi spontánně ještě za studií na ulicích Seattlu. To jsou lidé, kteří předcházeli Mudhoney a Nirvaně. To bylo pro mě jádro knihy a vedl jsem ho k tomu, aby vyhodil mnoho pozdějších časopiseckých zakázek.

 

Co vy a Richard Kern? Mluvím o něm, protože pocházíte z podobného zázemí newyorské punkové scény osmdesátých let. Na rozdíl od Lavinea, který je spíš komerční autor.

Je to tak, Michael Lavine vystudoval fotografii ve státě Washington a odstěhoval se do New Yorku za kariérou. Richard Kern přišel do New Yorku, aby byl v New Yorku. Možná se poflakovat kolem klubu CBGB, dělat fanziny a filmy. Měl své vlastní tvůrčí instinkty. Pomáhal jsem mu s některými knihami, ale nejde tomu říkat editování. Známe se ještě z časů s Lydii Lunch a jejich společných experimentálních filmů. Ano, Kern a Lavine jsou jiní, ale překvapivě spolu velmi dobře vyc házejí a občas spolu pracují. Vím, že Richard mi říkal: „Michael je opravdový fotograf.“ Lavine ví, kam má postavit světla a jak připravit scénu. Zatímco Richard neustále hledá to, co by chtěl na fotce vidět, nemá profesionální zázemí, nikdy nedělal nikomu asistenta. Vidím to podobně i v hudbě. To, že jsem se nikdy neučil hrát na kyt aru správně, mě přivedlo do míst, kam bych se jinak nedostal. I proto mám Richardovo dílo radši. Bere do ruky fotoaparát stejným způsobem jako já kytaru.

 

Při pohledu na obaly desek Sonic Youth… Jakým způsobem jste vybírali, co se na nich objeví? Malba? Fotografie? Koláž?

Například na A Thousand Leaves je koláž od Marnie Weber, její dílo nás zaujalo na výstavě. Úžasný surrealistický kus. Naším vodítkem nikdy nebyl úspěch daného tvůrce v uměleckém světě, ale to, jestli jsme ho znali a měli ho rádi. Mike Kelley, který dělal obal pro Dirty, byl známý Kim, tak jsme mu zavolali.

 

Hádali jste se často?

Někdy to byla přetahovaná. S návrhem použít nějaký obraz Gerharda Richtera jsem vyrukoval ještě dlouho před Daydream Nation, ale ještě mi to neprošlo.

 

Hlasovali jste?

Občas to byla silová hra – dva na tři. Nejsnadnější to snad bylo, když jsme na obal NYC Ghosts & Flowers použili malbu Williama Burroughse. Tam byla shoda okamžitá.

 

Měříš skoro dva metry, byla tvoje výška někdy problém při focení?

Někdy… Musel jsem se občas přikrčit. Fotografové mě nutili.

Pavel Turek, Michal Nanoru

#25 populární hudba

180