Fotograf Magazine

Fotografie a fonograf: kořeny indexického paradigmatu

Italský kulturní historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejména svými „mikrohistorickými“ studiemi – texty zaměřenými na každodenní, lokální a individuální události, osoby či komunity, v jejichž příbězích zároveň prosvítají obecnější problémy dané doby. Rekonstrukce minulosti v její jedinečnosti je u Ginzburga vedena v první řadě snahou o odhalení způsobů, jimiž lidé v konkrétních situacích jednali, vnímali a mysleli. Svůj přístup vysvětlil a obhájil v řadě metodologických pojednáních, mezi nimiž vyniká jeden z vůbec nejpronikavějších příspěvků k intelektuálním dějinám a metodologii humanitních věd, esej Stopy: Kořeny vědeckého paradigmatu z roku 1978.1 Ginzburg v ní představuje nástup epistemologického modelu na konci devatenáctého století, založeného na čtení zdánlivě nepodstatných, nepatrných detailů coby symptomů nějaké komplexnější, přímo nepřístupné skutečnosti. Tuto metodu osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice určování autorství uměleckých děl Giovanni Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Feuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese.

Chcete-li si přečíst celý článek, musíte se přihlásit.

Přihlásit

#25 populární hudba

180