Fotograf Magazine

Se Sontagovou kolem fotografie

Název knihy Susan Sontagové On Photography (O fotografii), která se konečně objevuje i v českém překladu (jehož jsem autorem), lze v jistém smyslu považovat za zavádějící. Předložka zvláště v anglickém jazyce sugerující systematický vědecký přístup by z hlediska obsahu měla být daleko spíše nahrazena jinou, méně ostrozrakou a exaktní. Styl Sontagové je totiž jakýkoliv jiný než systematický, spíše než by pojednával „o“ fotografii, načíná ji z různých, často libovolných směrů, vrací se i obchází kolem. Je to styl volného, intelektuálně bujarého a svobodného eseje, který se nebrání ani protimluvům, ani hyperbolické nadsázce, styl, který těká mezi předměty směrem k svému cíli. Celá kniha je vlastně složena z mírně přepracovaných esejů, které vycházely od roku 1973 v New York Review of Books, převážně jako recenze fotografických publikací, které zmiňuje v šesti kapitolách výsledné knihy.

Jen pro málokterého čtenáře je problémem rozluštit v dedikaci poslední, sedmé kapitoly, sestávající se jen a pouze ze sebraných citátů, iniciály dnes hojně citovaného marxistického esejisty a filosofa Waltera Benjamina. Sontagové zájem o jeho osobu a zřejmá návaznost na jeho dílo (připomeňme jen eseje Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti a Malé dějiny fotografie) se však datuje do doby, kdy byl stále ještě spíše pozapomenutým outsiderem frankfurtské školy. (Benjaminovi se Sontagová věnovala i v eseji Under the Sign of Saturn z roku 1980.) Stejně tak za mnohé vděčí Sontagová Rolandu Barthesovi, nejen jako průkopníkovi sémiologie obrazu, ale především jako vykladači moderních mýtů. Jeho esej Lidská rodina (Family of Man) téměř jako by psala Sontagová, ačkoliv její knihu předchází o několik let. Krátce po Barthesově smrti (1980) byla ostatně právě ona editorkou anglického výběrů jeho prací.

Můžeme se ptát, v čem vlastně spočívá ústřední myšlenka či téma knihy. „Fotografovat znamená přivlastňovat si fotografované. Jde o zasazení sebe sama do určitého vztahu k světu, který je pociťován jako vědění – a tím pádem i jako moc“, píše Sontagová v první kapitole. Tato nevyslovená „foucaultovská“ vize fotografie, která, dá se říci, staví vidění naroveň s věděním, se u Sontagové rozlévá do tisíců různých podob, počínaje dokumentačními snahami 19. století přes „stieglitzovské“ kánony až po před- i poválečné sociální a politické fotografické projekty. „Fotoaparát však nutně dělá z každého turistu ve světě druhých, a nakonec i v jeho vlastním“, píše Sontagová dále, když obšírně komentuje přesycenost dnešního světa obrazy, jež vede k jejich proliferaci. Její přístup tak často hraničí s novou formou obrazoborectví, doplněné o útočnost a ironičnost, která se nebojí bořit jakékoliv mýty a předsudky.

Ač se od 80. let stále více přiklání k beletristické tvorbě, zůstává i dnes Sontagová vyhraněnou kritičkou kulturního a společenského dění. „Nemám problém vyrovnat se s technologickou kulturou. Vadí mi kapitalismus,“ říká Sontagová v jednom rozhovoru. „Digitální svět vytváří umění na velmi vysoké úrovni. Pro mne je zdaleka nejzajímavější to fotografické dílo, které se neobejde bez digitální manipulace.“

Z dnešního hlediska je třeba mít na paměti, že jakkoliv je kniha Sontagové i dnes poměrně radikální, v druhé polovině 70. let minulého století dokázala důrazně (ač třeba polemicky a chaoticky) otevřít řadu nových otázek a předznamenala boom literatury věnující se fotografii z teoretických pozic, ať už uměleckých, či sociálních. Souvislost fotografie se surrealistickým vnímáním světa (kupř. v díle Rosalind Krauss) či role muzea a kurátora v utváření uměleckého díla (viz např. Douglas Crimp), stejně jako postbenjaminovské úvahy o originalitě uměleckého díla se staly tématy až následující dekády, aby v ní zásadně zvrátily pohled na současnou fotografii a následně i umění jako takové. Nejen proto je On Photography základní literaturou pro každého, kdo se o fotografii, umění a celý dnešní svět zajímá jen o trochu hlouběji.

Pavel Vančát

#1 Portrét

80 

Není skladem