Fotograf Magazine

Gustav Aulehla a polopropustné zrcadlo

Není žádnou novinkou, že téměř každá generace profesionálních historiků píše vlastní dějiny, svůj výklad minulosti, ovlivněný sociální a politickou přítomností i znalostmi doby, v níž autor-historik pracuje. Připomeňme si jen proměnu chápání historiografie od dějin osobností ke studiím o kultuře a každodenním životě v minulosti.

Také   dějiny   fotografie   podléhají   obecným   procesům   doplňování a přepisování historie na základě intenzivních studií známých témat i nově objevených skutečností. Odstup od uzavřeného dvacátého století je dosud minimální, přesto již vnímáme podněty, směřující k přeformulování dějin české fotografie. Vedle souhrnného a intenzivního zpracování doslova všeho od Františka Drtikola (pracovní deníky) nebo Josefa Sudka (privatissima) zahýbalo obrazem české fotografie také vřazení prací kyjovského podivína a uměleckého solitéra Miroslava Tichého (*1926). Jeho práce byly zhodnoceny zejména díky postmoderní redefinici fotografie jako média svobodné tvorby, jež nezohledňuje klasická technologická pravidla.

Přepisování dějin fotografie se rozhodně neodvozuje jen od způsobů používání média a jeho technologií. Objevy se týkají též oblasti, kterou můžeme označit spolehlivým, byť dnes poněkud starodávným termínem přímá fotografie (straight photography). Na mezinárodním knižním trhu se prosazuje nový přístup k autorským monografiím: editoři zařazují nepublikované fotografie, kontaktní kopie negativů, dopisy, deníky a bohaté faktografické přílohy.

Na národní úrovni jde zatím o extenzivní přístup k bezprostřední fotografii; loňský rok 2009 však přinesl tučná sousta změn. Událostí objevitelského významu byla zpočátku anonymní výstava fotografií z období první světové války, jejichž autor Jindřich Bišický (1889–1949) byl do doby výstavy v tereziánském křídle pražského Hradu zcela neznámý. Možná trochu v jeho stínu zůstal jiný silný podnět: letní uvedení knižní monografie Gustava Aulehly.

První monografie Gustava Aulehly (*1931) doplňuje dějiny české dokumentární fotografie z období 1957 až 1990. Knihu připravil Vladimír Birgus s využitím dosud převážně nepublikovaných fotografií.

Gustav Aulehla není jako fotograf zcela neznámý. Na to, že fotografuje od poloviny padesátých let minulého století, je ovšem první článek v časopisu Revue Fotografie ‘86, který jsem měl čest napsat, poněkud pozdním debutem. Navíc byl doplněn pouze kompromisním výběrem fotografií, redakcí ještě početně zkráceným.

Recenzovaná monografie nyní zachycuje autorův fotografický vývoj od prvních zařazených snímků z roku 1957 až po rok 1990. Poslední reprodukcí je snímek transportu sovětských tanků, zjevně zařazený se symbolickým významem. Až ve svobodných poměrech mohl autor na veřejnost s obrazy totalitní každodennosti.

Aulehlovým iniciačním zážitkem bylo setkání s monografií Henriho Cartier- Bressona z pera Anny Fárové (1958). Celoživotně pak v pozici nevýdělečného a nezávislého autora propadnul dokumentární fotografii, kinofilmu, leice a úzkému černému rámečku, který dosvědčuje, že bylo zvětšeno celé políčko negativu. Tato forma by byla jen prázdným obalem, kdyby ji Aulehla nenaplnil obrazy života zejména v poněkud zanedbaném severomoravském Krnově a  v  Ostravě, kam kvůli troše velkoměstské anonymity dojížděl za fotografováním. Fotografoval to, čím žil: každodennost, pouliční události, slavnosti, schůze, mejdany i pohřby.

Vlastní aplikací stylu humanistické fotografie, nesmírnou tvůrčí vytrvalostí (mnoho let byl prakticky bez možnosti veřejné prezentace svých prací) i osobním charismatem ovlivnil v 80. letech také Jindřicha Štreita. A podobně jako on se dostal do hledáčku represivního aparátu. Aulehlovo desítky let rozvíjené dílo se vyznačuje tak působivou kombinací pravdivosti, absurdity, syrovosti, emocí i jejich odcizení, objektivitou i jejím subjektivním zcizením, že k historickému konceptu „zrcadel a oken“ Johna Szarkowskiho (Mirrors and Windows, 1978) se hodí poznamenat, že některá zrcadla jsou polopropustná a jsou tedy tak trochu i oknem.

Vladimír Birgus sestavil brilantní monografii. V dobře informovaném, soustředěném a propracovaném textu komentuje Aulehlův nejednoduchý

životní příběh a fotografický vývoj. Výběr necelých osmi desítek fotografií je uspořádán víceméně chronologicky. Do popředí tak vystupuje Aulehlovo stupňující se sebevědomí při přetváření doslovných obrazů reality do někdy až přízračných scén, jejichž stylizace probíhala za objektivem,v mysli autora av okamžiku expozice. Grafická osnova publikace je příjemně konzervativní, vyvolává pocit starých časů. Ve faktografické části knihy však postrádám seznam reprodukcí, včetně údajů o originálech fotografií.

I když recenzovaná monografie nepředstavuje čerstvý objev, dvoujazyčná (česko–anglická) verze jasně naznačuje, že se jedná o dílo, u kterého lze oprávněně očekávat prosazení přinejmenším na evropské úrovni.

Petr Klimpl

#15 praha

150