Fotograf Magazine

Fotografie – přímý svědek?!

Historik Filip Wittlich působí v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, je spoluautorem několika monografií a zabývá se českými a československými dějinami předchozích dvou století. Knihou Fotografie – přímý svědek?! zkoumá médium fotografie jako pramen. Podtitulem Fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání vypichuje, že se mu jedná o efektivitu poučení o minulosti.

Východiskem příspěvku k teorii a metodologii historiografie je problematika formulovaná zprvu dějinami umění a postupně též vizuálními studii. Předchozí vývoj je podán reprezentativně a přehledně. Mezioborová kritická interpretace zdůrazňuje proměnlivý charakter snímků, nabývajících v různých souvislostech odlišných výkladů. Završením je sledování komentářů anonymní fotografie, jejíž výřez je otištěn na přebalu. Širší reprodukce, připomenutá uvnitř Wittlichovy knihy, tvořila frontispis výmluvně citovaného románu Karla Krause Die letzten Tage der Menschheit (1922), česky Poslední dnové lidstva (1933). Záběr pochází z někdejšího Tridentu, což je nynější Trento, a zobrazuje okamžik ze dne 12. července 1916. Popraveným byl Césare Battisti a stejná fotografie měla pro její rakouské a italské šiřitele protikladné významy.
Wittlichovy příkladné analýzy jsou soustředěny kolem referentů, lokalit, situací, konfigurací, datací či autorství. Publikace opakovaně upozorňuje na hlavní specifikum vazby snímků s jejich náměty: oproti tradičním obrazům, tedy malbám, kresbám nebo rytinám, shledává mezi reálem a fotografiemi více než podobnost. „S výjimkou manipulativních zásahů je snímek považován za stopu – příznak reality, s referenčním vztahem mezi reálným objektem a výsledným obrazem.“ Potom lze za určující pokládat příznakovou vazbu: „Fotografie tak má dvojí povahu,“ vykládá to Wittlich pomocí sémiotické terminologie Charlese S. Peirce: „… ikonicko-indexovou, které odpovídá dvojí vytvářená vazba mezi referentem a znakem.“ Proto návrh typologie třídění pout technických obrazů k reálu rozlišuje čtvero základních stupňů spolehlivosti. Negativům, pozitivům a reprodukcím odpovídá latentní, primární, sekundární a terciární vztah snímku k zachycené předloze. Úvod spisu nicméně předesílá, že „digitální fotografie je fotografií bez rodokmenu, není rozlišitelné, zda se jedná o originál či kopii, veškeré zásahy nejsou prováděny na obraze, ale přímo v obraze“.

Přesto se zdá, že na otázku, převzatou nadpisem recenze, odpovídá Wittlich již oním vykřičníkem, který je také součástí knižního titulu. Mezi efektní a funkčně zdvojenou interpunkcí není v sazbě mezera, přičemž právě v tomto krátkém spojení vězí zdroj napětí historikovy práce. Resumé podtrhuje, že je fotografie publikací kladena na roveň přímého otisku reality. Přímý však znamená nezprostředkovaný, přičemž „nezprostředkovaná fotografie“ je zjevný protimluv.

Vidíme-li přebal z této perspektivy, ukazuje, že skutečností, o níž výsledný obraz nejživěji referuje, jsou reakce na vlastní fotografování, neboli sám akt medializace. Na zásah do reálu tedy stačila již aktivní přítomnost klasického fotografa. A nejen v daném případě. Zvěčňování zůstává atrakcí, kvůli níž se stylizuje kdekdo a kdeco. A to nikoli nutně dodatečně, nýbrž hned zobrazením.

Josef Moucha