Fotograf Magazine

bratislavský měsíc fotografie 2005

Největší událost 15. ročníku Měsíce fotografie v Bratislavě se odehrála hned v jeho úvodu na začátku listopadu. Bylo jí slavnostní otevření Středoevropského domu fotografie v historickém domě v Prepoštské ulici, kde už řadu let sídlila fotografická galerie Profil a Společnost FOTOFO, hlavní pořadatel Měsíce fotografie. Bratislavský magistrát pronajal Společnosti FOTOFO celý dům v centru Starého Města za symbolickou jednu korunu ročně a spolu s Ministerstvem kultury Slovenské republiky a Bratislavským krajem tak přispěl ke zřízení fotografické instituce, která zahrnuje výstavní prostory ve třech podlažích, kanceláře a fotografickou knihovnu, pojmenovanou po fotografickém teoretikovi a pedagogovi Vladimíru Vorobjovovi. Slovensko tak má vedle Domu fotografie, jenž se nedávno přestěhoval z Popradu do Liptovského Mikuláše, další významné fotografické centrum, které plánuje i zřízení Muzea slovenské fotografie.

První ředitel Středoevropského domu fotografie Václav Macek zůstal i ředitelem Měsíce fotografie, festivalu už tradičně zaměřeného na fotografickou tvorbu ze střední a východní Evropy, ale také uvádějícího i výstavy světově významných tvůrců z dalších částí světa. Výjimku netvořil ani jubilejní 15. ročník, v jehož programu byly téměř čtyři desítky výstav, výborně zorganizované hodnocení portfolií, přednášky, křty nových fotografických publikací, nepříliš úspěšná aukce fotografií v aukčním domě Soga, kde se kromě děl klasiků Kertésze či Sudka prodalo jenom minimum prací současných slovenských fotografů, či koncert, na němž přední slovenští hudebníci premiérově představili své skladby inspirované fotografiemi. Na Měsíci fotografie v Bratislavě se tentokrát sešlo mnoho expozic klasické černobílé reportážní a dokumentární fotografie, které se tak staly hlavními dominantami festivalu, i když v současné tvorbě už tak výjimečné postavení dávno nemají.

Starší příklady těchto typů fotografie reprezentovala skvěle vybraná komorní výstava rakouského fotoreportéra Ericha Lessinga, na níž zaujaly především jeho svěží záběry Eisenhowera, Chruščova, Adenauera a dalších politiků i různých hereckých a pěveckých celebrit z 50. a 60. let, stejně jako drastické snímky z lynčování a z bojů během protikomunistického povstání v Budapešti v roce 1956. Rakouská fotografie té doby byla v Bratislavě představena ještě jednou na výstavě Fotografické příběhy mezi domovem a emigrací, do níž ředitelka Rakouské fotogalerie v salcburském Rupertinu Margit Zuckriegl vybrala pět desítek snímků od Ernsta Haase, Franze Hubmanna, Inge Morath, Ericha Lessinga a Harryho Webera z období po 2. světové válce. O něco mladší práce představila rozsáhlá retrospektiva klasika litevské fotografie Aleksandrase Macijauskase. Ten už v první polovině 60. let vytvářel snímky, jež se výrazně odlišovaly od oficiálních sovětských fotografií nejen výraznou výtvarnou stylizací prostřednictvím širokoúhlých objektivům hrubého zrna a redukované tonální škály, ale i daleko pravdivějšími pohledy na každodenní život. Macijauskas s jemnou ironií zachycoval scény z komunistických prvomájových průvodů, fotografoval svatby a pohřby, veterinární kliniky nebo obtloustlé lidi na plážích. Jeho expresivní forma se uplatnila především v rozsáhlém cyklu z venkovských trhů. Macijauskasovy syrové dokumenty, akcentující absurditu a grotesknost a současně zobecňujícím způsobem ukazující mezilidské vztahy a různé charaktery bodrých venkovanů, měly přímo průkopnické postavení.

I dvě hlavní festivalové atrakce, výstavy Američana Jamese Nachtweye a Brazilce Sebastiaa Salgada patřily do dominantního dokumentárního a reportážního proudu l5. Měsíce fotografie. Nejslavnější válečný – či spíše protiválečný – fotograf současnosti Nachtwey více než samotné boje v Afghánistánu, Kosovu nebo Čečensku či teroristické útoky na New York ukazuje utrpení jejich obětí. A dělá to s takovou vizuální silou, s takovým smyslem pro hledání nejvýmluvnějších detailů či nejabsurdnějších konfrontací různých motivů nebo s tak vytříbenou obrazovou skladbou, že se jeho černobílé i barevné fotografie stávají přímo obrazovými symboly, nepřehlédnutelnými v záplavě jiných snímků ze stejného prostředí. Klasičtější pojetí humanistické fotografie představila Salgadova výstava Dělníci, kterou do Bratislavy přivezla ve třech upravených železničních vagónech po mnoha zastávkách na českých a slovenských nádražích pražská galerie LGP (dříve Leica Gallery Prague).

Dokument byl bohatě zastoupen i v pracích slovenských a českých fotografů. Tibor Huszár se namísto původně ohlášených tří cyklů Cikáni, Portréty a New York – město tolerance rozhodl vystavit pouze soubor snímků z americké metropole, kterému by však prospěl přísnější výběr, protože vedle výborných snímků s širokým prostorem pro individuální interpretaci zahrnoval i řadu popisnějších záběrů. Huszár je nepochybně mnohem lepší fotograf než ukázala tato výstava. Ještě subjektivnější pojetí dokumentu s výraznými obrazovými metaforami a kontrasty různých motivů výborně předvedl Andrej Bán ve svém cyklu (a právě vydané knize) Jiné Slovensko i všichni čtyři držitelé grantů Institutu pro veřejné otázky v Bratislavě Martin Kollár, Jozef Ondzik, Lucia Nimcová a Tomki Němec, jejichž společná expozice v prostorách Bratislavského hradu příjemně překvapila řadou méně známých snímků. Českou fotografii zastupovaly jak tradiční černobílé snímky ze souboru Misie od Aleny Dvořákové a Viktora Fischera, tak Křenkovy expresivní cykly Hypermarkety, Městečka a Mobily s tematikou globalizace a konzumentarizmu, invenčně využívající možností barevné stylizace.

Nejrůznější typy konceptuální, intermediální a inscenované fotografie tentokrát zůstaly v Bratislavě (podobně jako na festivalech v Arles a v Berlíně) ve stínu dokumentárních snímků. Neznamená to, že by dnes v kontextu světové tvorby už neměly významné místo, spíše v těchto oblastech letos nebyla nejsilnější festivalová dramaturgie. Divácky vděčná byla dobře sestavená retrospektiva dosavadní tvorby Mira Švolíka. Ta přes přítomnost řady vtipných pozdějších snímků ukazuje, že tento autor zatím nikdy nepřekonal své nejstarší hravé záběry živých obrazů fotografovaných z výšky, které vytvořil ještě během svých studií na FAMU. Ani jeho nejnovější „odvážné“ detaily vagin, sestavené do kaleidoskopické formy různých květů, na tom nic nezměnily. K nejlepším a nejaktuálnějším expozicím v tomto směru patří výstava Fenomén ženského od mladé slovenské fotografky Silvie Saparové, zabývající se ve čtyřech cyklech moderních aranžmá problematikou ženského těla, tělesnosti a současného společenského postavení ženy. Na pomezí dokumentární a konceptuální fotografie stály dva vynikající sociologicky výmluvné cykly velkoformátových barevných snímků od Weroniky Lodzińské a Andrzeje Kramarze, ukazující rozličnou výzdobu postelí a jejich okolí v krakovském útulku pro bezdomovce a interiéry tzv. bílých pokojů v Podhalí, které nejsou určeny k bydlení, ale jsou součástí náboženských tradic. Tato výstava, nepochybně jedna z nejsilnějších z celého festivalu, však byla originálním způsobem představena na necelou hodinu jenom během vernisáže, při níž snímky drželo v rukách 36 dobrovolníků. Vlhký bunkr, který byl pro ni určen, se ukázal jako nepoužitelný k vystavování. Škoda, že jí pořadatelé neposkytli lepší prostor, například krásný Zichyho palác, kde byly představeny povrchně efektní dekorativní intermediální koláže od ruských tvůrců manželů Čerkašinových.

vladimír birgus