Fotograf Magazine

Čas Jiřího Hankeho

Stává se nepsaným pravidlem, že umělec kolem šedesáti let začíná bilancovat svou tvorbu, a tato ohlédnutí většinou vykrystalizují do retrospektivní monografie. Čas je pro Jiřího Hankeho trpělivým přítelem a ani v tomto případě fotograf nikam nespěchal. Nabídka knižního vydání jeho celoživotní tvorby přišla z nakladatelství Milan Job, které se postaralo o všechny technické záležitosti včetně grafické úpravy v podání Denisy Jobové. Svých předchozích šest publikací si Jiří Hanke připravoval koncepčně sám, nyní ale roli editora svěřil kritikovi a fotografovi Josefu Mouchovi, který jeho dílo sleduje již od 70. let.

Nová monografie nevybočuje ze zavedeného stylu Hankeho předchozích publikací. Její nevtíravý a důstojný vzhled nechává divákovi dostatečně velký prostor na pozorné sledování šestnácti cyklů fotografií. Josef Moucha jednotlivé soubory podrobně popisuje a charakterizuje v úvodním textu, nesnažil se přehlušit plynulý časový tok vyprávění Hankeho snímků svojí autoritativnější koncepcí, a řazení souborů v knize je tak z větší části chronologické podle data zahájení práce na daném projektu. Klíč je tedy velmi jednoduchý, nicméně funkční. Přestože se jedná o souborné vydání Hankeho díla, otevřená datace některých souborů naznačuje pokračování v práci. Monografie je tedy neuzavřená a nedefinitivní, stává se výzvou dalším projektům.

Princip Hankeho tvorby je vytrvalý a přesně opačný, než jak tomu bývá u rychlých uměleckých kariér. Hankeho fotografie získávají postupem času na kvalitě a obohacují se skrz nové vrstvy nanesené dalším obdobím. Jednotlivé fotografie vytržené z kontextu připomínají tradiční dokument 60. a 70. let, jejich intenzita spočívá ale v promyšlené sondě do problému, a to leckdy napříč měsíci a roky. Cykly, v nichž Hanke již dále nepokračuje, se přesto svérázným způsobem odrážejí v následujících. Mnohé z jeho fotografií se k veřejnosti po ukončené výstavě dostávaly jen pomocí médií, malých katalogů či se vůbec ztratily z povědomí divácké obce. Je tudíž více než žádoucí, aby existovala kniha, v níž tuto kontinuitu tvorby můžeme vystopovat, popřípadě objevit mezi soubory nové souvislosti.

Obsah svých fotografií Jiří Hanke vždy pečlivě vybírá. Opatrně zkouší, zda je téma dostatečně nosné a silné, a pokud mu uvěří, zůstává u něj do konce života. Podobně jako je životní i umělecký osud Viktora Koláře spojen s Ostravou, je Jiří Hanke věrný rodnému Kladnu a okolí. Tato oblast těžkého průmyslu se po sametové revoluci transformovala do neukotveného obchodního prostředí a změnu zaznamenal i osobní prostor jednotlivých domácností. Hanke nevyhledává existenciální abstraktní témata, ani nespekuluje nad problematikou smyslu umění. Zajímá jej vztah člověka k prostředí v němž žije, sociologické usazení v dané lokalitě. Vznikají tak cykly Lidé z Podprůhonu (1974–1989), Kladno (1973–1989), TV image (1992–1994), Podnikatelé (1992–1995) nebo Periferie (2005).

Nejvýraznější linkou v Hankeho díle je časosběrnost. Autor se vrací po mnoha letech na místa, která fotografoval, nebo k lidem, s nimiž již nějaký projekt uskutečnil či se díval znovu a znovu z okna, pod nímž mu plynula historie. Již úvodní dvojstrana monografie upozorňuje na důležitost časové dimenze v Hankeho tvorbě. Je na ní vyobrazen dům ve Váňově ulici v Kladně a proměna, kterou zaznamenal během dvaceti let, kdy na něj fotograf mířil objektivem. Zde se objeví i jediný barevný akcent této knihy, a možná právě proto symbolický: snímek z roku 2001 ukazuje dům čerstvě opravený a vymalovaný na růžovo. Přestože by se mohlo zdát, že koncept je pro Jiřího Hankeho více než samotný výsledný obraz, není tomu tak. Hanke umně balancuje na hraně uhrančivé vizuality a meditativního sdělení, každá fotografie je dostatečnou výpovědí sama o sobě, možnost jejího vnímání v rámci celku ji ale prohloubí. Z Hankeho nejzásadnějších projektů využívajících trpělivého vyčkávání a systematického dokumentování jsou Pohledy z okna mého bytu (1981–2003), Otisky generace (1986–), Před výstavou (1984–) nebo Ozvěny (1975–2004).

Stejně jako bychom nezařadili tohoto umělce do mainstreamového proudu, ani témata, která sleduje, nejsou „trendy“. Pomalé procesuální změny proměny jednoho místa, ohledávání periferií či dělnických čtvrtí, nenápadné pronikání do svébytného světa hudebníků či konfrontace generací jedné rodiny se vymykají sledování aktuálních tendencí. Svět celebrit, křiklavých pozlátek či prvoplánových symbolů Jiřího Hankeho nezajímá. Sleduje stále to, co se pohybuje na okraji, na co je ale třeba ukazovat a upozorňovat, protože tato tichá voda podemílá už tak nejisté břehy české společnosti. Ani v případě svých Pohledů z okna Hanke nezachycoval proměny toho, co se nabízelo nejvíce, a to kladenského náměstí a hory Říp, ale obrátil svůj pohled přímo dolů pod okna.

Dílo Jiřího Hankeho žánrově vychází z momentní fotografie, která byla prvním impulsem pro jeho práci. Začátky spadají do cyklu Lidé z Podprůhonu, který je bezprostředním dokumentem o životě prostých obyvatel Kladna. Tato tendence se v dalších souborech objevuje v čím dál surrealističtějším pojetí, nejvýrazněji ji pak nalezneme ve snímcích z Pařížských fragmentů (1979). Zřetelná je ale i v cyklu Texas (1990) nebo Kladno (1988 –9). Zvláštní roli v kontextu Hankeovy tvorby mají fotografie ze Sametové revoluce (1989), jelikož jsou konkrétním, krátkodobým projektem o zásadní politické události v Československu, dobovou reportáží komentující tehdejší situaci.

Monografie poskytující průřez dosavadní tvorby fotografa a kurátora Jiřího Hankeho je knihou zaplňující další mezeru v prostředí české fotografie. Elegantní a nenápadný design souzní s životem tohoto autora i s jeho pracemi. Jiří Hanke zůstává věrný svému prostředí, tématům i analogové fotografii. V jeho díle nenalezneme výkyvy, systematicky postupuje den za dnem po své vytyčené lince; v jistých okamžicích se zastaví, aby se v pravý čas ohlédl.

Markéta Kubačáková