Fotograf Magazine

Lyon septembre de la photographie – fotografické září v Lyonu

Fotografická tvorba z postkomunistických zemí střední a východní Evropy se ocitla v centru pozornosti jen nakrátko, těsně po pádu Berlínské zdi, kdy se muzea, galerie i fotografické festivaly od Houstonu po Arles předháněly, kdo bude dříve a rozsáhleji prezentovat díla z tohoto regionu. Dnes stojí v centru pozornosti vedle tradičních fotografických velmocí USA, Německa, Británie a Francie tvorba z Japonska, Číny, Koreje nebo Jižní Ameriky. S výjimkou Ruska se fotografie ze střední a východní Evropy dostává na významné fotografické festivaly v západní Evropě nebo v USA jenom dosti sporadicky. K výjimkám patřil podzim 2008, kdy byl celý nizozemský festival Noorderlicht zaměřen na fotografii z bývalého sovětského bloku (kromě vlastního Ruska) a kdy byla díla z České republiky, Slovenska, Bulharska nebo Srbska bohatě zastoupena na 5. ročníku mezinárodního festivalu Fotografické září v Lyonu v druhém největším francouzském městě (pravda, o tento titul Lyon už dlouho zápolí s Marseille).

Malému organizačnímu týmu pod vedením ředitele Gillese Vernereta se přes nevysoký rozpočet festivalu podařilo od poloviny září do konce října představit v Lyonu 45 výstav, uspořádat třídenní mezinárodní sym pozium, vydat rozsáhlý katalog o 169 stranách ve francouzštině a angličtině i pozvat řadu zahraničních hostů. Malebné historické centrum Lyonu s nesčetnými kavárnami, hospůdkami i galeriemi navíc poskytlo festivalu příjemné prostředí. Neformální setkávání účastníků svou přátelskou atmosférou připomínalo spíše Arles, Perpignan nebo Bragu než festivaly ve velkých městech, které se ztrácejí mezi desítkami jiných akcí. Lyonské fotografické září navíc mělo dobrou propagaci: Plakáty s fotografií Chlupatá od Barbory Bálkové byly vidět na každém rohu a festivalové dění bylo rozsáhle reflektováno v médiích.

Hlavním tématem festivalu byla identita, jíž byla věnována většina expozic z oficiálního programu. Patřila k nim i výstava Identita mladých českých fotografek, která byla představena ve dvou částech: jednak v galerii Městské knihovny, jednak ve výstavních prostorách regionální organizace umělců M.A.P.R.A. Zahrnovala široké spektrum přístupů a stylů. Kateřina Držková v cyklu Refugees, propojila téma změny identity s tématem života politických a ekonomických emigrantů, kteří v posledních letech ve větším počtu přicházejí do národnostně značně homogenní České republiky. Za pomoci počítače vizualizovala sny zahraničních uprchlíků a vytvořila pro ně svět daleko zářivější, než jsou utečenecké tábory, kde v současnosti žijí. Dita Pepe v cyklu Autoportréty s muži opět zaujala svou schopností absolutně se ztotožňovat s muži po svém boku, změnit na sobě vše kromě základních rysů vlastní tváře. Její fotografie toho říkají mnoho nejenom o současných mužích, ale také o ní i o společnosti naší doby. Barbora Bálková v cyklu Masky zobrazila tvář stejné ženy s mnoha netradičními maskami. Podobně jako surrealisté, Diane Arbusová či Joel Peter-Witkin ukazuje, že prostřednictvím masky lidé mění svou identitu, že se stávají někým jiným, že maska skrývá i odhaluje jejich podstatu. Obdobná témata se objevují i v trojicích portrétů Potomci, v nichž Barbora Žůrková ve spolupráci se svým manželem Radimem Žůrkem v počítači vymodelovala podobu fiktivních potomků, v jejichž tvářích se její geny propojují s geny různých mužů. Sylva Francová ve svých Portrétech žen v computeru propojila snímky, pořízené při různých každodenních situacích, a vytvořila tak mnohostranné pohledy na své nejbližší příbuzné a přátele, v nichž se prolíná skutečnost s aranžováním a dodatečnou manipulací. Ukazuje, že každý člověk má mnoho různých podob, že každý zastává v životě různé role. Tereza Vlčková se ve svých tajemně působících portrétech skutečných dvojčat i v počítači vytvořených klonů malých děvčátek snaží prozkoumávat identitu maximálně fyziologicky blízkých lidí, jejichž vnější podobnost ještě zdůrazňuje stejným oblečením i stejnými účesy. V jemných kontrastech a analogiích výrazů jejich tváří s překvapivě dospělými výrazy přitom akcentuje otázky, zda je stejně blízký i jejich psychický svět a jejich charakter, jaké jsou jejich vzájemné vztahy, jaké je jejich alter ego, kolik tváří se v každém z nás skrývá. Výstava zahrnovala i snímky věnující pozornost obecnějším společenským problémům změn role lidí v současném globalizovaném světě (Daniela Dostálková, Štěpánka Stein se Salimem Issou, Barbora Mrázková s Filipem Lábem) stejně jako symboličtější práce Barbory Kuklíkové, inspirované hororovými romány a filmy. Česká expozice byla v Lyonu vřele přijata. Přestože v rámci festivalu vystavovali tak proslulí tvůrci jako Raymond Depardon nebo Martin Parr, porota udělila Cenu BMW pro nejlepšího zastoupeného autora Tereze Vlčkové a mezi jejími finalisty byla také Dita Pepe.

Česká fotografie byla v Lyonu prezentována rovněž portréty plačících politiků od Jiřího Davida, které byly součástí expozice současných tendencí portrétní fotografie z Elysejského muzea v Lausanne, a autorskou výstavou Kateřiny Držkové zahrnující její konceptuálně laděný soubor Pohledy a konfrontace různých variant pohlednic stejných motivů. Dobře zastoupena byla i slovenská fotografie, i když v samotném výběru autorů a děl se jen obtížně hledal nějaký jednotící koncept. Reprezentovali ji Martin Kollár a Dana Kaprálová se svými subjektivně dokumentárními záběry různých absurdních motivů každodenního života, Andrej Balco komparativními portréty brazilských služek a sluhů s jejich bohatými zaměstnavateli, fotomontážemi současných celebrit na místě vězňů koncentračních táborů od Pavla M. Smejkala a konečně několika cykly Jany Hojtričové s genderově pojatými motivy ženského těla. Na lyonském festivalu se v menší míře uplatnili i fotografové z dalších postkomunistických zemí, například Bulharka Vasselina Nikolajeva se svými záběry z jedné sofijské školy výmluvně ukazujícími nový životní styl bulharské mládeže, nebo Srbka Paula Muhr, na jejíž výstavě zaujaly především dvojice sestavené ze starých amatérských snímků její matky a jejích současných portrétů.

K divácky nejatraktivnějším částem festivalu patřila expozice fotografií z Národního fondu současného umění, na níž se vedle děl světoznámých fotografů Martina Parra či Beat Streuli neztrácely sugestivní sociologické portréty z 50. let od Vergilia Vieteze, oscilující mezi Sanderovými meziválečnými díly a italským filmovým neorealismem. Zaujaly také komparace fotografií královen krásy z počátku 20. století a portrétů devadesátiletých žen od holandské fotografky Annet van der Voort nebo přízračné záběry městského prostředí z Oděsy, Sarajeva, Las Vegas a dalších měst od Monique Deregibus. V programu festivalu bylo i několik omylů, třeba soubor zcela banálních portrétů zestárlých zpěváků a herců od Christiana Buffy (o nahodilosti a bezkoncepčnosti těchto momentek svědčilo i jeho bezradné vystoupení na teoretickém sympoziu). Za vrchol akce považuji například skvělou výstavu nedávných absolventů Národní školy fotografie v Arles, na níž dominovaly technicky virtuózní a obsahově nabité noční záběry Oliviera Metzgera, připomínající atmosféru filmů Davida Lynche; fascinující portréty mladých žen od Caroline Chevalier; nebo neméně silnou expozici Ripa Hopkinse s neobyčejně invenčními autoportréty v rolích člena různých společenských skupin a účastníka nejroztodivnějších scén. Fotografickému září v Lyonu se nepochybně podařilo získat přední místo mezi desítkami fotografických festivalů, které ve Francii probíhají.

Vladimír Birgus