Fotograf Magazine

Marie Šechtlové léta šedesátá

Nebývá zvykem umístit na přebal fotografické publikace portrét autora.
Autoportrét české fotografky Marie Šechtlové (1928–2008) v pruhovaných letních šatech, zjevně inspirovaných tehdejším průnikem op-artu do módy, a 
s nezbytným Praktisixem v ruce láká na obálce monografie k nahlédnutí do let 1960 až 1970, kdy se možná ještě dalo věřit, že všední den je poezie a poezie zachrání svět…

Marie Šechtlová se jako dvacetiletá absolventka táborského gymnázia 
provdala za Josefa Šechtla, dědice místního fotografického ateliéru Šechtl
a Voseček, a fotografie se stala i jejím osudem. I z mimopražské klauzury se stala kandidátkou členství Svazu československých výtvarných umělců již v roce 1961, kdy sotva odezněly nejtěžší totalitní represe. Opustila zaměstnání komunální fotografky ve znárodněném rodinném ateliéru a věnovala se fotografii jako svobodnému povolání. Reprodukce jejích fotografií ve stylu „poezie všedního dne“ jsou rozesety po dobových společenských
a fotografických časopisech, úzce spolupracovala s básníkem Janem Nohou. Úspěšně vystavovala a ve druhé polovině šedesátých let se věnovala i barevné
fotografii. Cesty do SSSR, USA a Francie – tehdy tak výjimečné – vypovídají
o autorčině schopnosti prosadit se. Měly vliv i na její fotografický styl, plně odpovídající dobovým nárokům na výtvarnou fotografii ve smyslu užití fotografických a fotochemických prostředků bez popisnosti a naturalismů.
V poetizujících záběrech vidíme také výrazný cit pro možnosti momentní fotografie. Často jsou to obrazy stejně elegantní jako jejich autorka. Zřejmě nejvýznamnější úspěch oné doby představuje spoluautorství obrazové knihy
o New Yorku s fotografy Evou Fukovou a Miloněm Novotným a básníkem-imunologem Miroslavem Holubem (Mladá fronta 1966).

Obrazová část recenzované monografie je rozdělena do jedenácti kapitol dokumentujících široký tematický záběr fotografky. Žánrově se jedná o portrétní a pouliční momentky (Děti, Romové, Setkání, New York, Moskva a Petrohrad, Cirkus Jerevan, Paříž) a o výtvarnou fotografii, stylově reprezentující dané období (Akty, Tvary, Jižní Čechy, Barevný svět). Fotografie pečlivě vybral autor úvodního textu Antonín Dufek. Upozornil na skutečnost, že práce Marie Šechtlové bychom měli zařazovat také do mezinárodního kontextu. V tomto smyslu mají blízko k odkazu Otto Steinerta a školy „subjektivní fotografie“, kterou Steinert reprezentuje jako hlavní představitel.

Výprava knihy je pečlivá nejen kvalitním tiskem. Zařazené přetisky stránek dobových časopisů uvádějí čtenáře do atmosféry šedesátých let, kterým je poplatná také grafická koncepce Jakuba Trojáka. Celé vydání je dvojjazyčné (české a anglické), biografie, přehledy výstav, publikací a literatury jsou přímo příkladné. Portréty a autoportréty Marie Šechtlové, zařazené jako dokumentační doprovod, představují v naprosté většině práce rovnocenné hlavní obrazové části.

Kniha reflektuje šťastné období Marie Šechtlové. Skončilo v roce 1967 po popálení prstů rentgenovým zářením, aplikovaným vlastně z kosmetických důvodů, a definitivně po roce 1970 normalizačními čistkami v pražských redakcích a zničením pracovních kontaktů. Manželé Šechtlovi se později věnovali užité fotografii. Dcera Marie Michaela se stará o rodinný odkaz také jako vydavatelka této monografie.

Petr Klimpl