Fotograf Magazine

Paul Maheke

Poetický revolucionář, meditující pašerák zbraní

„Existuje mnoho různých druhů síly: využitá a nevyužitá, přiznaná či jiná,“ uvádí působivá esej spisovatelky Audre Lorde. „Erotické je zdrojem obsaženým v každé z nás, dřímá na té nejhlubší, feminní a spirituální rovině, pevně zakořeněn v síle našeho neprojeveného nebo nerozpoznaného citu.“

Uměleckou tvorbu Paula Mahekeho, především pak tu, ve které se zabývá tělem, lze chápat podobně. Mahekeho zá-měrem je vytvářet napětí mezi hyperviditelností a úplným vymizením; sledovat jeho vystoupení je tedy stejně tak intimní, jako voyeurské. Jeho pohyby se zdají být nacvičené i spontánní – jako když pozorujeme někoho v posilovně nebo na tanečním parketu. Nebojí se odkrýt svou vlastní nejistotu a zranitelnost; nebojí se ani pohybovat legračním způsobem. Jeho pohybu totiž nikdy nechybí silná poetika ani symbolická síla. Divák je ve výsledku vtažen do díla způsobem, kterým se stává něčím víc než pouhým svědkem Manekeho fyzické explorace – stává se jeho komplicem. Napětí dává Maneke vzniknout pomocí pohybu mezi dvěma rozpory. Pohyby si vzájemně odporují, jsou zastaveny v neočekávaných momentech nebo se bezradně opakují. To, co je viditelné a jakým způsobem je to viditelné, podléhá velmi precizní organizaci.

Maneke vyrůstal na francouzském venkově se svým konžským otcem. Chápání jeho osoby zredukované na pou-hého míšence sevřeného mezi dvěma různými světy v něm vyvolalo touhu přemýšlet mimo rámec podobně zaostalých binárních opozic, vystoupit ze západní racionality a přijmout komplikovanou povahu skutečnosti, aby tak mohl chápat hned několik různých realit současně a vnímat je bez jakých-koliv naučených hierarchií.

Pohyb se tedy stává určitým způsobem objevování, který umožňuje k něčemu se vztáhnout a pak se zas stáh-nout zpět, a pochopit tak složitost, kterou to, být příslušní-kem diasporické populace, obnáší. Mít pocit sounáležitosti je totiž stejně tak dramatické, jako krásné. Prostřednictvím těchto pohybů se věci dostávají na povrch způsobem, který se od nacvičených choreografií významně liší: obnažením se a narušením nějakého očekávání se mění dynamika sil mezi obecenstvem a performerem a vytváří určitou formu sdílené odpovědnosti za tělo, které je prezentováno.

Takto tomu bylo alespoň do doby, než Maheke – ob-razně řečeno – přestal dělat umění. 18. března 2020 umělec uveřejnil otevřený dopis s názvem „Rok, ve kterém jsem pře-stal dělat umění“, v němž vysvětluje, „proč by měl umělecký svět pomáhat umělci víc než jen reprezentací a proč by měl být solidární“. Číst jeho text je velice silná a bolestná zkuše-nost. V dopise umělec skáče mezi řadou postav a časových linií. Všechny postavy spojuje to, že byly nuceny se nějakým způsobem vzdát své umělecké činnosti – kvůli rasismu, sexi-smu, systémové nerovnosti, diskriminaci nebo z nedostatku skutečné podpory a solidarity těch, které lze přivolat pouze jako performativní spojence.

Lze tedy za takových podmínek nalézt ono erotické? A pokud jej nalézt lze, tak jakým způsobem, když se tělo stalo doslova nádobou smrtící látky? Erotické – které „vycho-vává a pečuje o veškeré naše vědění“? Pro Mahekeho bylo jediným východiskem přeorientovat se na uměleckou tvorbu produkovanou podle vlastních pravidel, do které by nemusel dávat tolik ze sebe sama, a spíš hledal takový způsob tvorby, který je „pocitově bližší naší zkušenosti“.

Protože „sdílení radosti, ať už fyzické, emocionální, du-ševní, nebo intelektuální, utváří mezi těmi, kteří ji sdílí, jakýsi most, který se může stát základem pro porozumění tomu, co mezi sebou nesdílí, a umenšuje tak hrozbu, kterou jejich odlišnost představuje“. Takové sdílení může probíhat mezi různými, v našem prostoru a čase koexistujícími těly, ale také v jednom jediném, které v sobě propojuje celou řadu životů a světů.

(Text vznikl po přečtení knihy Uses of the Erotic od Audre Lorde a po rozhovoru přes aplikaci Zoom s Paulem Mahekem dne 23. března 2021.)

PAUL MAHEKE je umělec zabývající se myšlenkami dekolonizace a emancipace a způsoby, jakými jsou formovány historie, paměť a identita. Ve své tvorbě užívá těla jako archivu a pohyb jako zkoumání fyzické paměti. V současné době připravuje performance pro chicagské muzeum současného umění The Renaissance Society a samostatnou výstavu pro Goodman Gallery v Johannesburgu.

LAURA AMANN je členkou kurátorského týmu vídeňské Kunsthalle Wien a spolukurátorkou projektu Significant Other, prostoru, ve kterém je na současné umění pohlíženo optikou architektury. Její poslední projekty se zabývaly tématy radosti, intimity, touhy a senzuality a způsobem, jakým se utváří prostor pro neposlušnost. V současnosti připravuje výstavu nazírající na šílenství jako na formu vědění a letošní ročník Ceny Oskára Čepana.

 

Laura Amann

#39 slast, bolest

150