Fotograf Magazine

No Modernism Without Lesbians

„Paříž byla místem, kde bylo 20. století,“ … „místem, které vyhovovalo těm z nás, kteří jsme byli pro umění a literaturu 20. století stvořeni,“ napsala Gertruda Stein. Je to právě tato Paříž, Paříž mezi-válečného období, ve které autorka Diana Souhami zachycuje ty, které podle ní, ač byly historií opakovaně přehlíženy, význam-ně přispěly k zrodu modernismu: lesby. Souhami v této publikaci porovnává „životy čtyř žen z kategorie leseb“. Spíš než obyčejnou biografií je tato kniha komplexním konvolutem faktů, příběhů a citací, které jsou velmi hustě vpleteny jeden do druhého. Podobně i „kategorie leseb“ funguje pouze jako jakási obálka pro různobarevný pugét ženy milujících žen v nevyčerpatelném množství různých uspořádání.

Jejich samotná existence a roz-hodnutí byly pro patriarchální konvence určitou výzvou. Vyzývaly však i příznivce uměleckých společností, a to zejména těch, které souzněly s „odporem vůči mužské tyranii a hlouposti“ – tyranii, která sice měla chránit city dcer a manželek, nicméně nad nimi uplatňovala stejnou mužskou autoritu a moc. Kniha je rozdělena do několika krátkých kapitol, které sledují životy Sylvie Beach, Bryher, Natalie Barney, Gertrudy Stein a mnoho dalších osobností, které tyto ženy ovlivnily. Jejich životopisy tak lze číst podobně jako encyklopedii Kdo je kdo své doby. Sylvia Beach byla zakladatelkou Shakespeare and Company, legendárního knihkupectví, ve kterém našla útočiště celá řada ambiciózních spisovatelů. Jejími pravidelnými hosty byli například Ernest Hemingway, Ezra Pound či D. H. Lawrence. Beach se bez jakékoliv cizí pomoci podařilo vydat Joyceova Odyssea v časech, kdy byla kniha všude jinde cenzurována.

Bryher byla zámožnou spisovatelkou a básnířkou, která se identifikovala jako feministka, ale ve svém srdci se cítila být mužem. Dědictví po majiteli lodní společnosti nabyla díky svému manželství s mužem, který byl v podstatě homosexuál a který měl aféru s její dlouholetou bisexuální partnerkou, spisovatelkou Hildou Doolittle. Jmění využila k podpoře mladých autorů, kteří se v té době snažili prorazit, a různých vydavatelských projektů, především pak takových, „které by jiní vydavatelé z obchodních či legislativních důvodů pravdě-podobně nikdy nevydali“.

Natalie Barney, též spisovatelka a básnířka, se proslavila svými pravidelnými Pátečními salony. Podporovala feminismus, pacifismus a velmi ostře se vymezovala proti monogamii. Načrtla obrysy svého vlastního pojetí sapfické lásky spočívající v „žití, které je prvním ze všech umění“. „Nebezpečné“ Páteční salony navštěvovali hosté bažící po avantgardním umění, vyostřených debatách a jahodových košíčcích stejně jako po šanci najít si nové milence či přátele.

V neposlední řadě se seznamujeme s Gertrudou Stein, samozvanou matkou a otcem modernismu. Její hermetickou tvorbu nyní chápeme jako přepracování patriarchálního jazyka, které mělo „vyjádřit věci viděné nikoliv tak, jak je člověk zná, ale tak, jako když je člověk vidí, aniž by si pamatoval, že je kdy viděl“. Kromě svých průkopnických literárních experimentů se věnovala i sběratelství, a to především děl Picassa, Matisse, Gauguina či Toulouse Lautreca v dobách, kdy byli veřejným publikem považováni za „divoké šelmy“.

I když je domněnka, kterou se název knihy pyšní, velmi odvážná a zajisté je zamýšlena jako provokace, jde o nepatrné závaží na vahách nápravy systematického opomíjení ženských úspěchů obecně, tím spíše úspěchů leseb. Souhami nás utvrzuje, že úspěchy mnoha pozoruhodných žen, které formovaly celé jedno kulturní hnutí, si zaslouží patřičného uznání. Obohatily nás totiž pokladem ve formě neotřelých a cenných odkazů, se kterými dnes můžeme nakládat dle naší libosti.

Diana Souhami. No Modernism Without Lesbians.

London: Head of Zeus, 2020.

ISBN: 9781786694850

Laura Amann

#39 slast, bolest

150