Fotograf Magazine

Andrey Anro

Historie psaná do cementu

Dědeček umělce Andreje Anroa, jeden z protagonistů projektu Happy Death Society, vzpomíná, jak to celé vzniklo. Při práci na stavbě nového socialistického sídliště v běloruském městě Smarhoň byly ve sklepech nových budov objeveny lidské kosti pocházející ze starého židovského hřbitova. Dělníci na stavbě kosti posbírali, hodili je do jámy a zasypali cementem. Složité mnohovrstevnaté a překrucované dějiny Běloruska 20. století byly vlivem různých režimů a ideologií zpomaleny a zdeformovány stejně jako kosti zasypané cementem. Kosti se však pokaždé znovu objeví.

Ve svých malířských a multimediálních cyklech Andrey Anro, umělec žijící v Minsku, zkoumá mechanismy moci a ideologie a způsoby zobrazování historie a politiky ve výtvarné kultuře. Tématy, na která se nejvíc soustředí, jsou buď aktuální politická situace, jako je tomu například v projektu The Belorusian Context. Chapter 1 (2020), který se věnuje právě probíhajícím protestům v Bělorusku, nebo problematický odkaz Sovětského svazu v současnosti, např. projekt The New World (2015–2016). V projektu Happy Death Society (2019) se naopak přesouvá do roviny osobní a zabývá se fenomenologickou zkušeností svých prarodičů. Anro byl svědkem a dokumentátorem působení své babičky v tzv. Společnosti šťastné smrti, jak byla neformálně pojmenována katolická Asociace Panny Marie, patronky šťastné hodinky smrti, jejíž členové touží zemřít ve stavu blaženosti, aby mohli vstoupit do ráje. Její touha zemřít ve štěstí ji na celých sedm let upoutala na lůžko. Helena dobrovolně zůstala v posteli, která se stala místem radosti, modliteb a vyčkávání. I přes zdánlivý klid a nehybnost byla po tělesné i citové stránce plná touhy, vášně a příběhů. 

Anro zdokumentoval hypnotický a čím dál abstraktnější svět, který se kolem její postele postupně vytvořil: postsocialistický interiér se tu mísí s katolickou obrazností a tělo se stává přírodní krajinou. Výstupem projektu je kniha, animace a instalace. Umělec sbíral archivní fotografie a materiály a poté fragmenty snímků, jejich vrstvy a barvy upravoval. Fascinující obrazový příběh je výsledkem jak dramatických a razantních postupů (rozmazávání, překrývání a rozřezávání snímků částí těla a tváří), tak operací plných starostlivé péče (navázání spojení a vytvoření emočních vazeb mezi materiály, těly a krajinami). Digitální koláže zdůrazňují, jak konečný a ne- zvratný je moment umírání – jde o zlomovou událost. Odkazují také k fungování osobní a kolektivní paměti – někdy kusé, někdy sdílené. Happy Death Society se tak stává zkoumáním přechodových procesů – přechodu od života ke smrti, od paměti k historii, od socialismu ke kapitalismu a k ideologiím, které stimulují proud času jako lubrikant nebo cement.

Aleksei Borisionok

 

ANDREY ANRO je umělec a fotograf. Žije a pracuje ve Smarhoni a Minsku. V roce 2007 absolvoval na MMT B. Krasina (Moskva); jeho specializací byla reklama. Soustředí se na malbu, fotografii, digitální koláže a instalace. Anro se zaměřuje na témata kolektivní paměti, historického dědictví, politiky, ideologie, náboženství, mizení a smrti. Je členem uměleckého uskupení Who Except Us. Jeho díla se nacházejí ve sbírkách Muzea současného umění v Krakově (MOCAK), v moskevském muzeu ART4 či v soukromých sbírkách ve Švédsku, Kanadě, Rusku a Spojených státech.

ALEKSEI BORISIONOK je kurátorem, spisovatelem a organizátorem žijícím a pracujícím v Minsku a Vídni. Je členem umělecko-výzkumné skupiny Problem Collective a pracovní skupiny Work Hard! Play Hard! Je autorem textů o umění a politice objevujících se v řadě časopisů, katalogů a na různých online platformách. Jeho články byly publikovány mj. v časopisech Partisan, Moscow Art Magazine, Springerin, Hjärnstorm, Paletten či syg.ma. Ve svém současném výzkumu se zaměřuje se na zachycení ducha postsocialismu.

#38 smrt, když si pomyslíš

150