Fotograf Magazine

Korakrit Arunanondchai

Duchové, mýty a metafory v době digitálních technologií

Thajský vizuální umělec Korakrit Arunanondchai vytvořil v průběhu let za použití vyprávění ve všech možných podobách působivé filmografické cestopisy minulými  i budoucími realitami, které využil jako nástroje k prozkoumávání našeho životního kontinua. Kombinací různých narativů – nalezených záběrů, velkolepých představení i vlastní rodinné dokumentace – vytváří povznášející tance časem i prostorem. V tomto organicky propojeném magmatu obrazů, které dohromady vytvářejí barokně technoidní balet, si pohrává s množstvím subjektů, s cykly života a smrti, technologií, animismem, sběrem dat i křehkostí paměti. V jeho světě jsou život a smrt jen přechodnými okamžiky, ve kterých příběhy, vzpomínky, duše a žijící těla mění své formy a stávají se něčím jiným.

„Najdete krásu v této záplavě dat?“ ptá se Arunanondchai v jednom ze svých videí. Tato otázka nejlépe vystihuje jádro jeho úvah o pojítku mezi naším rozšiřujícím se technologickým světem a touhou po kráse. Jinými slovy, ukazuje na naše protichůdné touhy mezi racionalitou, pokrokem a naší spirituální duší. Arunanondchaiovo dílo se jeví jako rozřešení tohoto binárního tvrzení, a to když kombinuje záplavu dat s animistickými rituály zakořeněnými v mýtech a vzpomínkách předků. Přitom vytváří realitu, která nemá konec ani začátek, která je palimpsestem nekonečného množství příběhů a možných budoucností a to vše ve snaze o reflexi naší nejasné současnosti.

Ve svém kinematografickém autoportrétu, s nímž debutoval v roce 2013 a který se rozrostl v cyklus filmů s již pátou iterací, Arunanondchai zpochybňuje vlastní umělecký život, natáčí vlastní prarodiče s postupující demencí a smiřující se se smrtí a reflektuje thajskou společnost a fenomén globalizace. Stvořil znovuobjevující se postavu, alter ego, metaforu sebe sama a ztělesnění toho, čím by umělec mohl být. Touto postavou je „džínový malíř“, mix mezi současným Jacksonem Pollockem, rapperem a performativním umělcem. Díky této metaforické figuře, kterou sám hraje, může zpochybňovat vlastní cestu, zahrnovat do příběhů své příbuzné a mísit intimitu s hraním různých rolí.

Džínový umělec je zapojován do epistolárního dialogu  s duchem Chantri, namluveným francouzsky Arunanondchaiovou matkou. Chantri je další postavou filmů, která zůstává takřka skryta. Je jak umělcovým vnitřním hlasem, tak i jeho zrcadlem a spirituální duší. V Painting with History in a Room Filled with People with Funny Names 3 (2015) se Chantri vtěluje do dronu natáčejícího – tedy pozorujícího, nahrávajícího, svědčícího – a tudíž ztělesňujícího příběh.

Svou všudypřítomností a vševědoucností Chantri připomíná spirituální stvoření hinduistické a buddhistické mytologie. Identita ducha Chantri je fluidní a s každým dalším videem v sérii se jeho forma vyvíjí a rozšiřuje. Ve filmu Painting with History in a Room Filled with People with Funny Names 4 (2017) vypravěč prosí ducha Chantri, aby reinkarnoval jeho babičku ztrácející paměť a aby umožnil umělci-vypravěči znovu s ní mluvit. Technologický nástroj Chantri se při tom stává empatickým překladatelem ztracených vzpomínek, prostředníkem mezi živými a zapomněním, komunikačním nástrojem mezi minulostí a budoucností, technikou i spiritualitou. Co se stane se vzpomínkami, když jsou přenechány strojům? Animistický záznamník Chantri je možnou poetic- kou odpovědí na tuto otázku.

V posledním díle filmového cyklu je tmavý tropický les prosvěcován zelenými lasery, zatímco na bílo namalovaní performeři vypadají, jako kdyby pozorovali třpytivou postavu při velkolepém šamanském tanci. Tento jako vždy ohromující filmový esej, poháněný beaty hypnotické hudby, podtrhuje další důležité Arunanondchaiovo téma: duchy. Vidíme několik různých duchů, duchy jeho prarodičů, ztracené lesní duše nebo dávno zapomenuté dějiny. V západních zemích se smrti obáváme jako absolutního konce. Naproti tomu Arunanondchaiovo dílo poodhaluje možnost reinkarnace lidské duše v různých formách, když ve svých videoinstalacích vytváří kinematografický spekulativní prostor. Duchové jsou součástí této transcendentní hypotézy, nabízejí totiž prostor pro pověrčivost a rozdílné víry. Jako ztělesnění Arunanondchaiovy metafyziky či kosmologie nám jistě můžou pomoci „zažít závrať světa“ reflektovanou v jeho filmech.

Séverine Fromaigeat

 

KORAKRIT ARUNANONDCHAI žije a tvoří mezi New Yorkem a Bangkokem. Pracuje s filmem, fotografií, sochami, instalacemi a performancí. Získal titul bakaláře umění na Rhode Island School of Design v roce 2009 a titul magistra umění na Kolumbijské univerzitě v roce 2012. Arunanondchai začal točit v mládí, kdy vytvořil archiv záběrů, ke kterému se vrací při tvorbě svých nových děl. V roce 2013 započal filmový cyklus, v němž fiktivní thajský malíř vede dialog s duchem, přičemž komentuje a reflektuje filosofickým a spirituálním stylem náš globalizovaný svět.

SÉVERINE FROMAIGEAT je autorkou výstav, publikací a jiných diskursivních formátů v oblasti současného umění. Působí jako kurátorka muzea Tinguely, kde zorganizovala rozsáhlé výstavy včetně 60 let performativního umění (60 Years of Performance Art, 2017), Příliš brzy na paniku (Too Early to Panic, 2018), Cyprien Gaillard. Roots Canal (2019) a Taro Izumi. Ex (2020). Séverine Fromaigeat čerpá z filozofie a dějin umění. V minulosti pracovala pro Muzeum současného umění v Ženevě a jako kurátorka soukromé sbírky současného umění. Spoluzaložila také umělecký prostor Zabriskie Point v Ženevě.

#38 smrt, když si pomyslíš

150 

Skladem