Fotograf Magazine

Oreet Ashery

Umíráme, jak žijeme: opakování kapitol o vzájemné rovnosti

Humor, ostrá kritika i ironie jsou motivy dlouholeté umělecké praxe Oreet Ashery vycházející z její bezprostřední zkušenosti umělkyně žijící v multikulturním prostředí a současně pocházející ze společensky a nábožensky konzervativnějšího zázemí. Performativní akce, kterými se Ashery otiskuje do veřejného prostředí, jsou ale pouze jednou součástí komplexního seriálu o umírání a současně odcházení z veřejného života – Revisiting Genesis – skrze který se vyjadřuje ke stále ještě přehlíženému i špatně artikulovatelnému tématu smrti.

Práce Oreet Ashery se na podzim roku 2019 představila i pražskému publiku skrze výstavu připravenou Edith Jeřábkovou pro výstavní prostor Kurzor (Centrum současného umění). Název výstavy přejal jméno publikace How We Die Is How We Live Only More So,1 jež v sobě skrývá ústřední myšlenky dlouhodobého uvažování a tvorby umělkyně. Důležitými tématy Oreet Ashery, která se volně pohybuje napříč médii, jako je video a fotografie, ale i performativními způsoby vyjádření, jsou genderové a sociální nerovnosti, možnosti vytváření nových společenství a komunit a současně i samotná (umělecká) práce. Dvanáctidílný seriál Revisiting Genesis tak může být i pomyslným shrnutím jejích dosavadních zájmů a působení. Všechny díly seriálu jsou volně přístupné online, ovšem jejich institucionální prezentace je doplňuje o podstatné motivy. Zatímco v Kurzoru se jednalo o jednoduchou instalaci, která jen zlehka doplňovala ústřední projekční část, kde celý seriál běžel ve smyčce, první instalace projektu v londýnské Stanley Pricker Gallery v roce 2016, která se na tvorbě Revisiting Genesis produkčně podílela, pracovala s dalšími rekvizitami a také s historií a kontextem daného prostoru.

Přestože ústřední téma smrti a umírání je v sérii dobře patrné a Ashery je schopná se pomocí jednoduchého přesunutí děje do pomyslné blízké budoucnosti nebo jen trochu paralelní reality dotýkat mnoha momentů metaforicky, byť současně velice trefně, nelze opomenout další linie vyprávění, které cílí na umělecký svět jako takový. Videa kombinují skutečné lidské příběhy umírání, založené na rozhovorech, s příběhy fiktivními. Kromě silného momentu péče v podobě pečovatelské služby a jejích zaměstnankyň jsou to také otázky spojené právě s digitálními médii, které umožňují určitou formu „života po životě“, byť v zcela prozaické podobě. Umělecká komunita je ve videích líčena jako jakási nebiologická rodina, která se snaží vyřešit nejasnou situaci ohledně fiktivní postavy Genesis, kterou nelze označit jen za umělecký svět opouštějící umělkyni, byť je to jedna z možných interpretací. Komunita a přináležitost k místu je současně podtržena tím, že se v seriálu objevuje postava umělkyně Dory. Právě výstava Dora (o umělkyni a designerce Doře Gordine) předcházela o několik měsíců uvedení Revisiting Genesis v téže galerii a jak ve videích, tak v původní instalaci se se sochami této umělkyně pracuje. Její postava tak zastupuje fenomén znovuobjevovaných žen, které se ve své době neprosadily tolik jako jejich mužské protějšky či přímo partneři-umělci. Stejně tak její práce funguje jako příklad onoho „druhého života“ uměleckého díla, který je v rukou trhu, nových vykladačů a kontextů. 

Revisiting Genesis nás postupně provází, dalo by se říci, až terapeutickým způsobem, smiřováním se se smrtí jednotlivých postav, současně ale reflektuje i pozici těch, kdo se o umírající starají, či specifická přání a představy o vlastní konečnosti jednotlivců. Zneklidňující a mnohdy až lehce kritická je dvojí role pečovatelek, která nespočívá jen v péči  a psychické podpoře, ale ukazuje i určitou prodejní složku skrze nabízené softwarové služby související s umíráním a  se smrtí. Ty nabízejí skrze ruce ošetřovatelek jednak zálohování osobních dat a účtů či jejich převedení na pověřené osoby, a pak především tvorbu „prezentace“, skrze kterou může jedinec předat důležitou zprávu do budoucnosti svým blízkým. Právě poměrně ostrá hrana mezi zcela zásadním otevíráním tématu smrti a jeho zcela instantní komercializací dělá celý projekt nesmírně zajímavým. Podtrhuje to právě ony politické a sociální podmínky umírání, o kterých autorka mluví, když říká, že „umíráme, jak žijeme“, tedy chudí v ještě větší chudobě, vyloučení v ještě větší izolaci.2

Přes tíhu zvoleného tématu nelze práci Ashery upřít zásadní rovinu humoru a ironie. Mnohdy se zdá, že právě způsob komunikace mezi herci, kteří představují uměleckou komunitu, je největší kritikou umělecké scény. Jejich repliky jsou mnohdy banálně frázovité, vyprázdněné a podezřele spekulativní. Schopnost jejich společné akce není příliš valná, a pokud jde o to, kdo má být zástupcem (budoucím pověřeným interpretem) umírající či odcházející umělkyně Genesis, jasně se na chvíli projeví kousavý individualismus. Právě tím, že na sebe aktéři berou různá alter ega, což je přístup, jaký se v práci Oreet Ashery objevuje již dlouho,3 může docházet k určité inscenované katarzi a k pochopení pozice a emocí toho druhého.

Tereza Rudolf

 

OREET ASHERY je interdisciplinární vizuální umělkyně žijící v Londýně. Její díla jsou sociálně a politicky angažovaná, odehrávají se často ve veřejných prostorech či situacích a mají sklon zahrnovat interaktivní a participativní prvky. Často používá mužské postavy, a to včetně ortodoxního žida, černocha, norského pošťáka, zavalitého farmáře, falešného proroka či Araba. Práce Ashery jsou relační a komplexní, a zároveň humorné a přístupné. Ve velkém rozsahu vystavuje, performuje, intervenuje a promítá po celém světě, například na liverpoolském bienále, v ZKM, Tate Modern, Centre Pompidou, Umjetnicki paviljonu atd., ale i v kontextuálně citlivých prostorech jako v ložnicích kurátorů v různých městech, na mužských náboženských obřadech, na checkpointu Kalandia nebo v opuštěné rybářské boudě. 

TEREZA RUDOLF je kurátorka, umělecká kritička a instruktorka pilates. Od roku 2016 je jednou z organizátorek Fotograf Festivalu, v jehož rámci kurátorovala ročník 2018 s podtitulem „Ne-práce: zaměstnáni volnem“, a spolukurátorovala ročník 2020 s podtitulem „Uneven Ground“. Zaměřuje se na hranice mezi fotografií, videem a současným uměním.

 

1

„How We Live Is How We Die Only More So“, Mousse Publishing, 2019.

2

https:/ /elephant.art/we-need-to-talk-about-death/

Alter ego ortodoxního žida Marcuse Fishera, s nímž pracuje posledních dvacet let, například v „Self Portraits as Marcus Fisher“, 2000, či v práci „Colored Folks“, 2001, v níž si pomocí namaskování vyměnila pohlaví a barvu kůže s Shaheen Merali.

 

 

Tereza Rudolf

#38 smrt, když si pomyslíš

150 

Skladem